TŘEBÍČ - Když před měsícem vystupoval v třebíčském Šmeralově statku Luboš Pospíšil, zpíval také o tom, že „něžná je noc“. Když písní s touto citací Francise Scotta Fitzgeralda otvíral před lety album Jsem v tom, byl členem jeho skupiny i Jan Sahara Hedl. V té době byl u nás populární román Elii Kazana Tichá dohoda, který si dala do názvu kapela, v níž zpívala Blanka Šrůmová. Ta společně s Janem Hedlem minulou středu na Pospíšila ve Šmeralově statku navázala. A protože jejich manželský projekt nese název Něžná noc, můžeme ekxurz do americké literatury uzavřít a věnovat se dalšímu dílu historie čs. bigbítu, jak ho pro vděčné pamětnické publikum připravil edukátor Muzea Vysočiny Třebíč Milan Noha.
Přísně vzato je Něžná noc název kapely autorskou dvojici doprovázející (viz alba Neměj strach 2016, Tak se věci mají 2017, Hrajem si, hrajem 2022), tentokrát však šlo o speciální vystoupení zpěvačky a klávesistky s kytaristou a zpěvákem, kteří nejprve každý s jinými spoluhráči a nyní oba společně vytvářeli a vytvářejí originální a lehce poznatelný styl. Ve Šmeralově statku byl znát od úvodní Vem mě sebou ze Saharova sólového alba Matka zebra vydaného v r. 2001. Další skladby (do přestávky Zkus otevřít můj hrob, Únor a Tak se věci mají, po ní ještě Crazy Daisy, Neměj strach a Skončila mše) pocházely ze zmíněných společných desek, jen Pod mými koly byla z Blančina minialba Divokej Praha-západ z r. 2014. Ve finále se dočkali všichni, kteří čekali na nejznámější kousky obou interpretů. Nejprve Blanka Šrůmová sama s kytarou připomněla Marionetu z časů Tiché dohody, aby se vrátila ke klávesám a doprovodila Saharu uzavírajícího koncert svými Tisíci jmény ze sólové prvotiny Tajnej svatej (1994). Společně pak přidali tradicionál Válka na Itálii, který stejnou Saharovu desku za spoluúčasti nepravděpodobného tria Bára Basiková, Lou Fanánek Hagen a Petr Janda před jedenatřiceti lety uzavíral.
Že písní na dvě hodiny trvající koncert nezaznělo příliš mnoho, bylo dáno Saharovými improvizovanými promluvami mezi mimi, věnovanými většinou okolnostem jejich vzniku. Konečně improvizovaný byl celý večer, neboť oba protagonisté se netajili tím, že ve dvou nejsou zvyklí hrát a že řada písní secvičených s kapelou by v komorním obsazení nebyla proveditelná.
Nad rámec reportu o zvláštním večeru ve Šmeralově statku si dovolím zopakovat něco, co mě poprvé napadlo někdy před pětadvaceti lety při koncertu Tiché dohody v pražském Lucerna Music Baru. Kdyby ti chlapi kolem Blanky Šrůmové uznali, že jedničkou je ona, a nechali jí víc prostoru, mohli jsme mít o pěveckou hvězdu víc. Takhle mi vychází, že nejvíc byla svá, když mohla řádit při představeních Kašpárka v rohlíku. Nenutím nikoho, aby s tím souhlasil, ale můžete aspoň uznat, že být součástí nejlepších dětských písniček pro dospělé od dob Suchého a Šlitra je něco, čím se jiná česká zpěvačka pochlubit nemůže.
Milan Zeibert
