RUDÍKOV (herb) - Smutné výročí od smrti Jana Zahradníčka si lidé připomněli také u samotného místa, kde básník dne 7. října 1960 skonal. Na den přesně pětašedesát let poté se zde k této příležitosti konala bohoslužba celebrovaná knězem Pavel Balátem. Událost čtenářům Horáckých novin zprostředkuje na řádcích níže poetický text jednoho z účastníků, velkomeziříčského doktora Františka Dvořáčka.
Bohoslužba za Jana Zahradníčka
Navečer 7. října se sešlo několik desítek lidí u kapličky a pomníčku, na kterém se připomíná úmrtí básníka Jana Zahradníčka: ZDE ODEVZDAL SVOU DUŠI BOHU
ČESKÝ BÁSNÍK JAN ZAHRADNÍČEK + 7. 10. 1960
Bohoslužba, kterou sloužil P. Pavel Balát na paměť básníka Jana Zahradníčka, se odehrávala právě u tohoto pomníčku, jehož opravu před touto duchovní slavností zorganizovala za pomoci pana Bohumíra Pospíšila básníkova dcera Marie Zahradníčková, která se také bohoslužby zúčastnila. Po jejím skončení se mohla setkat se vzdálenými příbuznými, kteří ještě znali její maminku.
Pater Balát opakovaně vzpomenul skutečnost, že básník Jan Zahradníček byl po celý svůj život spojen se svým rodným krajem, s krajem Vysočiny, s tím výsostným duchovním prostorem od chvíle, kdy se 17. ledna 1905 narodil v Mastníku. Vzpomenul na dobu, kdy básník nějakou dobu bydlel v Uhřínově u P. Jana Dokulila. Do Uhřínova se pak znovu vrátil po propuštění z vězení, kdy už byl vážně nemocen a svůj život dožíval v krutých podmínkách. Nakonec při své poslední cestě do třebíčské nemocnice skonal v sanitce na vlakovém přejezdu ve Vlčatíně. Místo pro kapličku bylo zvoleno poblíž státní silnice, ale ta v poslední době při stavebních úpravách komunikace chátrala. Právě hlučný provoz na sousední silnici vytvářel zvláštní kulisu při kázání P. Baláta. My jsme však v těch chvílích silně vnímali okolní přírodu jako jedinečný Boží chrám pod kupolí čistého nebe, nad nímž jako bychom tušili nebesa. P. Balát opakovaně vzpomenul, že jsme v požehnaném Zahradníčkově kraji, v kraji, který básník tolik miloval a ve svých verších často opěvoval. Jako bychom tu duchovní atmosféru, která básníka tolikrát inspirovala, také mohli vnímat a společně sdílet. Básníkovu lidskou cestu připomenul ukázkami a citacemi z několika publikací. K tomu směřoval i svoje přímluvy při mši svaté.
Kněz připomenul Fučíkovo Čtrnáctero zastavení, kde jeho krajan a přítel Bedřich Fučík vzpomenul básníkovo bujaré bohémské období, ale i jeho návrat ke křesťanským kořenům a k Bohu. Citoval také verše z leopoldovského sešitu poezie, který se objevil až po revoluci. I díky pátrání básníkova syna Jana Jakuba. Přiblížil i Zahradníčkovy dopisy psané z vězení představením knihy Mezi nás prostřena noc, v nichž byla vyjádřena vroucí básníkova láska k manželce, k rodině. Bohužel dopisy, které mu do kriminálu posílala paní Marie, se ve složce nenašly. Básník se s námi rozloučil verši:
EPITAF
Život můj. Jediný. Tento.
A ne jiný.
Nevzdáš se. Jsi. A trváš prchaje. Skutečný. Můj. Jsi kost a krev, z níž pijí stíny.
Bolíš. Klikatě klopotná
tvá cesta je.
Vpravo a vlevo v těsné motanici
životů jiných, vršícících se ke hvězdám až.
Cizí dech uslyšíš jak
vítr ve pšenici
z dálky tak strašně blízké,
že až závrať máš.
Však nikdy nepřekročíš.
Pořád sám a zvláště.
Láskou se nezadrhla
s jinou tvoje nit.
rozeznáš ji,
vtkanou ve vzor pláště
života širejšího nad vzduch,
nad blankyt.
Jen chybný krok cizí stébla drtí.
Za všechno odpovídáš.
Všechno k nohám tvým
se sbíhá z nižších šířek
života a smrti
jak poledníky bílým
tichem polárním.
Vy životy z života mého vypučelé.
Vy oči z mých,
jež dohlédnete dál.
Polibek usmíření
cítím na svém čele -
Můj život byl a bude,
aniž se jen zdál.
Foto: Radek Hanskut
