Orchestrion sice nemají, budují však skanzen

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Jan Uher

24. 09. 2025

LAŽÍNKY (juh) - Chalupu po babičce má v Česku kdekdo. Chalupářství je český fenomén a píseň Když máš v chalupě orchestrion si dokáže zanotovat snad každý. Jsme prostě národ chalupářů a tento koníček provozujeme na nejrůznější úrovni. Někdy se však z koníčka stane kůň, z koně vášeň a chalupářství pozvedne na odbornou a zasvěcenou úroveň. Z pouhé chalupy tak vytvoří skanzen, který však už nechce mít jen pro sebe, ale o radost a poznání se dělí s ostatními.

Spískal to syn
A přesně tohle se děje v Lažínkách, hnedle u Moravských Budějovic. U stolu sedím se synem a otcem Doležalovými, se kterými jsme si na stránkách Horáckých novin nedávno vyprávěli o pátrání po tamním lidovém kroji. A ono to velice úzce souvisí. Obnova usedlosti s kovárnou totiž dokonce předcházela touze pořídit si vlastní lidový kroj, který do této chalupy patří podobně jako žebřiňák nebo kovadlina s výhní.

„Vymyslel jsem si to já, ale mohou za to vlastně rodiče,“ dal se do vyprávění Ondřej. “Od malička byly totiž častými cíli rodinných výletů různé skanzeny po celé republice a všem se nám to hrozně líbilo. Obdivovali jsme dokonale zrestaurované chalupy a hospodářství, a když to šlo, brali do rukou nástroje ohmatané celými generacemi hospodářů. A pak se vraceli sem, kde se dědeček snažil do malebné chalupy implantovat moderní prvky a na stěny maloval smajlíky, aby se mně to zde líbilo,” vypráví Ondřej. Dědečkovi se přání splnilo tak nějak napůl. Vnukovi se tu líbilo náramně, ale ty smajlíky a další náramnosti mu vadily. Když praprababička Valová v roce 1980 zemřela, stalo se z chalupy skladiště, kam se odkládalo všechno nepotřebné.

Hlavním hybatelem změn se v roce 2021 ve svých patnácti letech stal Ondra. Jeho vliv na rodiče byl takový, že se do práce pustila celá rodina. Svorně tak potvrdili, že jablko nepadá daleko od stromu. Úcta ke starým věcem a sběratelství je totiž v rodině silně zakořeněna.

Vzali to od podlahy
Všechno začalo velkým úklidem, kdy bylo třeba vyvozit haraburdí nashromážděné za dlouhá léta, tu a tam objevili památku, která mohla zůstat. Ale jak oba s povzdechem potvrzují, moc toho nebylo. Dále bylo třeba kvůli vlhkosti snížit podlahy o dobrého půl metru a otlouci zdi. Neopravují celé stavení najednou, ale postupně, takže se vylupuje jedna část za druhou do krásy. Místnost, ve které sedíme u stolu, byla ta úplně první, ale hned vedle byly nastěhované slepice snad ještě před týdnem, které vlhkosti pomáhaly. Ale i ty už bydlí ve svém a mají svůj kurník na dvoře. Nová prkna na podlaze vypadají tak, jako by tu byla odjakživa, ale dlažba je originální. Už jen ta práce ji opatrně rozebrat, vyčistit a znovu položit! Podle vyprávění babičky zde bývala kachlová kamna, po kterých však už zbyl pouze výklenek ve zdi. Nyní místnost vytápějí bubínkem čili malými litinovými kamínky. Ale i tak je zde prý teplo během okamžiku. A je to dobře, protože i když se do oprav pustili v září, Vánoce už z části slavili zde. Ta atmosféra je prý nepopsatelná. Rozhlížím se po světnici a věřím tomu. Kromě rodinných Vánoc proběhlo zde i sváteční focení tanečního souboru Bajdyš, ve kterém Ondra tančí.1

Pro radost i poučení
Chalupu si však nehodlají chrtit jen pro sebe. „To by byla myslím škoda,“ svěřuje se otec. „K rekonstrukci se snažíme přistupovat velmi odpovědně. Zde jsme zachránili velice málo původních věcí a většinu jsme museli objevit a zakoupit někde jinde, za což velice děkujeme dárcům a podporovatelům. Ale pečlivě si hlídáme, abychom sem nezavlekli něco, co do tohoto kraje nepatří, co se používalo někde jinde. Podobně jako měla každá oblast svůj kroj, používali v různých oblastech různě vypadající nástroje. Příkladem jsou třeba hrábě. Na těch se to dá přímo ilustrovat. V tomto případě jsme udělali výjimku a máme zde několik typů: místní, hanácké, šumavské… Návštěvníky vybízíme, aby zkusili najít ty naše. A docela se trefují.“

Rodinná usedlost rodiny Doležalových není žádný bohatý grunt, ale i tak je celkem rozsáhlá. Kromě obytné části, která je již z části opravena, a klasické hospodářské části, je zde ještě kovárna, což už tak úplně běžné není. A líbí se tu nejen zvědavým novinářům, ale třeba i vzácné návštěvě z ministerstva kultury nebo místního rozvoje. Zavedl je sem starosta Moravských Budějovic, když se chtěl blýsknout, jak šikovné a především kulturně laděné občany region má. A povedlo se. Z plánovaného kraťounkého zastavení bylo několikahodinové povídání, vysvětlování a předvádění, jak se to či ono dělá. Zástupci Památkové péče z Telče a Muzea Vysočiny mají návštěvu slíbenou.

Pomalu vpřed
Co si je tedy možné ve vznikajícím skanzenu již prohlédnout? Kromě „naší“ sednice je to chodbička, malá sednice, průjezd a kuchyňka. „Nám se tu přirozeně líbí, protože je to naše, máme zde své kořeny, setkávají se zde dva staré kovářské rody, Valovi a Doležalovi. Ale zdá se, že usedlost má takové kouzlo i pro ostatní, protože kdo se sem jednou podívá, rád se vrací, a kdo může, pomůže nám. Díky tomu máme spoustu starých zemědělských strojů a některé opravdu mimořádné a vzácné. Zatím je máme z velké části venku pod plachtou, ale usilovně opravujeme chlév, kde najdou důstojné a hlavně suché umístění. Za stodolou je ještě přístřešek, kde budou méně vzácné a odolnější stroje. Z těch vzácnějších zde máme třeba první typ mlátičky a šroťák vyrobený Továrnou bratří Smrčků z Moravských Budějovic nebo pohon Elektrotechnického závodu Sedlák Moravské Budějovice. Asi nejvíce si vážíme povříslovače. Povříslovač je úžasná mašina na stáčení povřísel. Budeme ji muset celou vyčistit a namazat a snad ji rozpohybujeme! Vyrážíme na pořádnou obhlídku usedlosti. Povídání bylo dost, je třeba to vidět. Naše první kroky míří do průjezdu, kde stojí žebřiňák nafasovaný vším, co nějak souvisí s polními pracemi. A jsou tam i soutěžní hrábě, o kterých už byla řeč.

Z průjezdu se vchází do kovárny. Je krásná a trochu tajemná. Bez debat jí kraluje kovadlina umístěná uprostřed, aby kolem ní měl kovář dost místa. Výheň je vybavená ohromným měchem, na stěnách jsou police a závěsy plné kleští, kladiv a perlíků. „Tady je nádoba na olej, protože tady se kalilo v oleji,“ ukazuje do rohu pan Doležal. Mít kováře ve vsi byla obrovská výhoda. Nebyl to jen kovář, byl to muž mnoha řemesel, kterého si volali třeba i k telení krávy. Dům na tomto místě mu vlastně postavili místní sedláci,“ popisuje staré časy pan Doležal starší. „Bylo to v roce 1825. To jsme vyhledali ve staré katastrální mapě. Kovárna byla tamhle přes ulici naproti v čísle popisném 1. Až v roce 1887 kupují dům Valovi a přistavují zemědělskou část. A teprve roku 1904 získávají povolení ke stavbě kovárny zde. A od té doby je zde kovárna. Z toho roku také vycházíme při shánění vybavení. Původní je zde akorát ta kovadlina a místo pro výheň, jinak jsme všechno sháněli. Včetně toho obrovského, krásného měchu.“

Historie nejen kovárny je vzorně zdokumentována. Buď dokumenty, nebo fotografiemi. Historii se snaží vyjít vstříc, jak je to jen možné. Ať už se jedná o rekonstrukci krovu, který krátce po přeložení střechy prolomila sněhová peřina, nebo hruška na dvorku, která tam před sto lety opravdu rostla.

Je to pro všechny
Valova chalupa se pomalu, ale jistě dostává do povědomí lidí. Navštěvují ji školky, školy i zástupci ministerstev. Je asi dobré zdůraznit, že se snaží vše dělat sami. „Jsme řemeslníci a většinu věcí si jsme schopni udělat sami. A když si s něčím nejsme jistí, máme kamarády, kteří to umí, a my jsme jim k ruce. Tak to na vsi vždycky chodilo.“

Zároveň ale provádějí průvodcovskou činnost a jsou schopni si udělat čas a udělat zajímavý program na míru od školky po školu.

Kromě návštěv škol, které nemusí vážit cestu až na Veselý Kopec. Za usedlostí je rozlehlý pozemek, kam by se v případě potřeb bylo možné vrtnout.

V Lažínkách prostě roste něco, co se hned tak nevidí. To, co jinde vzniká za pomoci státních a evropských peněz, zde buduje rodina nadšenců. Ten malý vznikající zázrak už viděli nejen lidé z nejbližšího okolí, ale i z Jemnice, Jihlavy, Brna, Prahy, Ostravy… Informace se předává osobním doporučením a pozvání funguje domluvou na telefonu. Jaký bude další osud a vývoj v příštích letech, uvidíme. Už teď se ale dá tušit, že se máme na co těšit.

Foto HoN: Jan Uher