Okupace 1968: Beznaděj, ztráta ideálů i komáry pobodaní vojáci u Studence

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Petr Herbrych

za 4 dny

Když v srpnu 1968 přijela z východu ona „bratrská pomoc“, ocitla se tehdejší společnost v hluboké beznaději. Prosluněné, až mnohdy idealizované chvíle pražského jara rázem překryla okupace vojsk Varšavské smlouvy. Zároveň slovy Karla Kryla hranaté železné maringotky zpátky srovnaly Československo do poslušné řady východních států. Srpen 1968 byl ale i jistou zkouškou lidského charakteru. Řada dlouholetých komunistů s příjezdem tanků procitla, jiní zase pozbyli svého někdejšího postavení. A naopak novým kádrům se v obklopení okupantů otevřela cesta na vrchol. S ohledem na blížící se výročí se tak hodí krátce se podívat na okupaci 1968 z pohledu celorepublikového i třebíčského.

Paprsek svítající zkraje 60. let
Pokud se hovoří o srpnu 1968, nelze začít demokratizačním procesem na jaře téhož roku. Tak jako každá událost i tato má své kořeny hlouběji. V tomto případě minimálně na přelomu 50. a 60. let. I za přispění Chruščovovy kritiky Stalinova kultu osobnosti pominula léta tvrdého stalinismu, kterým se v Československu věnovaly vyšetřovací komise. Ač jejich výsledek nebyl tak razantní jak později, otevření těchto témat přineslo lidem jistou jiskřičku naděje. Důležitou roli zde však sehrála hospodářská stránka státu. Plány pětiletek sice jasně stanovovaly cíle a budovatelská hesla zněla mnohdy až velkohubě, Československo nebylo po ekonomické stránce fit. Odborníci tak vyzývali k potřebné reformě. Nejen v ekonomice, ale i v otázkách právních a uvnitř strany. Neméně důležitým faktorem byl taktéž generační střet, který v 60. letech nastal. Zasloužilé straníky s legitimací od první republiky dorostla generace vyrůstající v poválečné době. Dva rozdílné životní pohledy se rovněž promítly do tehdejších událostí a vývoje společenského dění.

Přelomovým se pak stal rok 1967. Nejprve v červnu podrobili tehdejší stav kritice českoslovenští spisovatelé, o dva měsíce později se pak nastalá situace rozrostla o spor se Slováky. Letitý problém o státoprávním narovnání zde vybuchl po nevhodném chování prezidenta Antonína Novotného na oslavách Slovenského národního povstání. Mezi oběma stranami nikdy sympatie nepanovaly. Když ale Matice slovenská předávala dar prezidentskému páru, pronesl Novotný památnou větu: „Božka, nic neber!“ Tím jen korunoval vztah se Slováky, kteří se tak k němu a konzervativnímu křídlu otočili zády. A když se k tomu navíc připočetla potlačená demonstrace studentů na Strahovských kolejích ke konci října, směřovala ČSSR k výrazným změnám.

Už od podzimu 1967 probíhalo plénum ÚV KSČ, v němž nastal střet reformistů s konzervativci. Následný běh událostí byl ale vcelku rychlý. Hned zkraje roku 1968 se Alexander Dubček stal prvním tajemníkem ÚV KSČ, v březnu pak Novotný pozbyl i post hlavy státu a novým prezidentem se stal Ludvík Svoboda. Reformní křídlo strany přineslo občanům naději v podobě Akčního programu, leč ve východním bloku s nesplnitelnými cíli. Během onoho pražského jara se tak nejenže vystřídala politická garnitura, ale též došlo na tehdejší dobu k velkým změnám. Zrušila se cenzura, obnovily se spolky Skaut a Junák, vznikly Klub angažovaných nestraníků a sdružení bývalých politických vězňů K 231. A také se opět otevřela otázka federalizace Slovenska.

Rozkvetlé jaro na Třebíčsku
Když v roce 1978 vyšla prorežimní kniha Kapitoly z dějin KSČ na Třebíčsku, autoři na dění deset let dozadu nahlíželi následující optikou: „Pod termíny demokratizace, progresivní linie vývoje, socialismus s lidskou tváří začali exponenti pravicového oportunismu ovlivňovat ideologický úsek a sdělovací prostředky (včetně okresních novin Jiskra).‘‘ Zároveň též neopomněli dodat, že se strana v této době rozrostla o nepříliš pracující členy. Při pohledu na jednotlivá vydání tisku z jara 1968 je však situace krapet jiná.

„Dozvídáme se, že nám, členům strany, nebyla vždy říkána pravda,“ pronesla kupříkladu na Okresní konferenci KSČ dne 9. března jedna z delegátek, jistá Eva Hrušková zastupující Závody Gustava Klimenta. Touto větou pochopitelně narážela na zdejší dění v 50. letech. Ostatně regionem s tak krutou zkušeností, jakou byly babické soudní procesy, na jaře roku 1968 skutečně téma soudních rehabilitací rezonovalo. Také na Třebíčsku se zaktivizovalo sdružení K 231. Zde v čele s Annou Rejlovou, odsouzenou ve druhém babickém procesu na třináct let. A příběhy nespravedlnosti se dokonce celorepublikově medializovaly, za značného přispění redaktora Slávy Volného. Akcentovala se však i jiná témata. Upozorňovalo se na nedostatek zboží, straníci dále poukazovali na nepříliš vhodnou kádrovou politiku strany. Dle nich měl být kladen nově důraz na schopnosti a mladou generaci, ne na historii stranické knížky.

Dokonce se i v tehdejší Jiskře otevřelo třaskavé téma kolem „semínkového generála“ Jana Šejny. Generál, poslanec a blízký přítel prezidenta Novotného ze své pozice kupčil s vojenským majetkem, za což měl být také vydán vyšetřování. Před rukou zákona se mu ale povedlo utéct se svou milenkou do zahraničí, kde následně předal materiály generálního štábu americké CIA. Dnešními slovy, skandál jako hrom. „Jak je možné, že na vysokých místech sedí nekvalifikování a nevzdělaní lidé,“ poukazoval na tehdejší dění major Bohumil Bušek z náměšťského útvaru 8010.

Nálada pražského jara se tedy promítla i mezi třebíčské komunisty. Dokladem může být mimořádná konference z června 1968, jež v obsáhlé knize Dějiny Třebíče přiblížil Petr Jičínský. „Došlo zde ke skutečně otevřené diskusi a nepanovala tu hlasovací jednota. Nadpoloviční většinou delegátů byl z okresního výboru odvolán jeden z členů předsednictva, proti dalšímu členovi a současně předsedovi ONV Františku Honsovi pak hlasovalo přes 30 procent delegátů. Rezoluce z konference podporovala odchod „zkompromitovaných funkcionářů“ z ústředního orgánu strany, současně však vyjádřila přesvědčení, že komunisté dokážou „odrazit všechny protisocialistické tendence“. Je třeba zmínit, že u letitých funkcionářů, zejména těch aktivních zkraje 50. let skutečně panovala jistá obava, co následný vývoj přinese. Avšak nejen u komunistů se rozvířila diskuse. Roku 1968 se zaktivizovali také sociální demokraté, lidovci a plně začal bujet život v církevní komunitě. Zkrátka lidé si na jaře 1968 pomyslně přestali zakrývat ústa a média se plně zhostila své role. To ale skončilo v noci z 20. na 21. srpna 1968.

Dočasně na více než dvě dekády
Zatímco v Československu od ledna rostla popularita reformistů v čele s Dubčekem, nelibě do střední Evropy hleděli představitelé ostatních zemí Varšavské smlouvy. Obávali se, že by se československá nálada mohla přenést i do jejich zemí. Proto také byl samotný Dubček hned několikrát po čas průběhu jeho liberalizačních snah pozván na kobereček. Z pohledu východu však neměla varování účinek, a bylo tak zapotřebí zakročit silou. Proto se také již v červnu odhodlaly státy Varšavské smlouvy k vojenskému cvičení Šumava, aby prozkoumaly zdejší terén, kam zanedlouho zavítají.

Vojenská akce se zpečetila po červencovém vydání pro Východ šokujícího prohlášení Dva tisíce slov a zejména pak po jednání na nádraží v Čierné nad Tisou. Zde na přelomu července a srpna zlomili představitelé Varšavské smlouvy v čele s Leonidem Brežněvem nad ČSSR hůl. S přesvědčením, že „kontrarevoluce“ půjde zastavit pouze vojenskou silou. Rozhodnost Sovětů k tomuto kroku poukázalo duo historiků Michal Stehlík a Martin Groman ve svém popularizačním díle Přepište dějiny na anekdotě o medvědovi a zajíci, kterou na začátku srpna bavil Brežněv své zahraniční kolegy. „Zajíc se opil a začal si myslet, že je také medvěd. Iluze se rozplynula, když si s ním skutečný medvěd vytřel pozadí,“ pravil generální tajemník Sovětského svazu. Snahy reformních komunistů tak byly zpečetěny i skrze bajku.

Pět minut před druhou hodinou ranní, dne 21. srpna 1968, zazněl na vlnách Československého rozhlasu hlas Vladimíra Fišera s následujícím úvodem: „Vážení posluchači, zůstaňte u svých přijímačů. Setrvejte, za malý okamžik budeme vysílat mimořádně důležitou zprávu.” První jednotky překročily hranice již před půlnocí 20. srpna, po půlnoci se poté rozběhla plnohodnotná invaze Sovětského svazu, Polska, Maďarska, Bulharska a Německé demokratické republiky. Počet zúčastněných vojáků v prvním týdnu okupace se dle údajů Vojenského historického ústavu odhaduje na tři sta až pět set tisíc vojáků.

Původní plán v kooperaci Sovětů s konzervativci počítal, že se za pomocí intervence sestaví pučistická rolnicko-dělnická vláda vedená Aloisem Indrou. Ovšem rozhlas odvysílal usnesení úřadujícího předsednictva ÚV KSČ, jež invazi bezprostředně odsoudilo, zároveň vládu odmítl jmenovat prezident Svoboda. Promyšlený puč se tak nepovedlo dotáhnout do konce. Situace se z pohledu Sovětského svazu zklidnila až 27. srpna, kdy unesení českoslovenští politici podepsali kapitulační moskevský protokol. Vyjma Františka Kriegla. Přijetím diktátu se tak hodily do koše veškeré snahy z jara roku 1968, souběžně s tím politická reprezentace schválila dočasný pobyt vojsk. Málokdo předpokládal, že pojem dočasný potrvá až do roku 1991.

Třebíčané, nebojte se angažovat
Že hranice Československa překročila cizí, respektive pozdějším slovníkem „bratrská“ vojska, však občané poznali brzy také ve svém okolí. „Půdy třebíčského okresu se noha okupačního vojáka dotkla poprvé hned 21. srpna ve 4:30 hod. ráno a patřila generálu Jakovlevovi, který přiletěl v prvním z invazních letadel na vojenské letiště v Náměšti nad Oslavou,“ napsal do třebíčských dějin Jičínský. Další vojska pak do regionu mířila skrze frekventované trasy od Znojma přes Jemnici a z východu od Brna. Nával techniky s sebou pochopitelně nesl ochromení dopravy, kdy například u Vladislavi sjely dva tanky do řeky Jihlavy.

Okupační vojska ani tady žádné vřelé přivítání nečekalo. Při pohledu na dobové fotografie se Třebíč nikterak neliší od velkých měst. Také zdejší veřejný prostor byl ověnčen hesly, která vyzývala okupanty k opětovnému návratu na Východ. Na bannerech stála zvolání typu Okupanti, táhněte!, Ivane, běž domů!, Pozor na zrádce či Lenine, vzbuď se, Brežněv se zbláznil. Řada nápisů byla také psaná přímo azbukou nebo v maďarštině, aby jim porozuměli sami vojáci. Naopak ve výlohách na kdysi Gottwaldově náměstí stála podpora politikům Dubčekovi, Smrkovskému, Císaři, Hájkovi a dalším. A jelikož jsou Češi veselý národ, tak ani v těchto chvílích je neopouštěl humor. Například na náměstí umístěná maketa starého děla měla být satiricky dokladem revoluce v ČSR, na stránkách Jiskry se zase čtenáři dočetli následující noticky: „Sovětské velení si myslí, že jejich kuchaři mají schopnosti Kristovy. Taky mají třemi rybami nakrmit celou divizi.“ a „Zachovejte klid. Včera ve večerních hodinách byli před obcí Studenec pobodáni čtyři sovětští vojáci (místními komáry).“

Rozhořčení z nastalé situace dávala najevo i dělnická třída, o níž se režim tak vehementně opíral. Dne 23. srpna proběhly ve zdejších podnicích hodinové stávky a z továren následující dny mířily rezoluce odmítající vstup vojsk na naše území. Například zaměstnanci přibyslavických papíren požadovali vyhlášení Československa neutrálním státem, občané Hroznatína se zase obraceli na jejich rodáka v prezidentském úřadě. Také samotné předsednictvo se skrze své prohlášení postavilo na stranu Dubčekova křídla. A pro mnohé je možná překvapující, že stejně učinily i Lidové milice, požadující odchod okupantů a zavržení signatářů tzv. zvacího dopisu.

Vedle výzev na ulicích se však vyskytovala velmi odvážná vyjádření také v regionálním tisku. Právě redaktoři třebíčské Jiskry prokázali v srpnových dnech velkou statečnost i profesionalitu ve svém oboru. I v těchto dramatických chvílích se drželi žurnalistických zásad a čtenářům zprostředkovávali aktuální dění. Ať už z Třebíčska či vyšších míst. Navíc redakce přešla do speciálního režimu a místo vydání jednou týdně vycházela každý den. „Nebojte se angažovat proti okupantům. Ať si kolaboranti píší vaše jména. Život na „svobodě‘‘ se od věznic v okupaci lišit nebude. Naopak. Ve věznicích budou nejlepší synové a dcery našich národů a uvidíte, že bude i legrace,‘‘ burcovala například občany Jiskra dne 27. srpna 1968. Další z textů kupříkladu vyzýval k veřejnému označování kolaborantů.

Až 30. srpna, tedy po podpisu Moskevských protokolů, započala jednání místních samospráv s okupanty. Zkraje září pak z veřejného prostoru zmizela veškerá protestní hesla a bohužel i angažovaní lidé. Například nepříliš známé hrdiny z Jiskry čekala ztráta zaměstnání a společenská degradace, podobně též řadu reformních straníků. Například tajemník OV KSČ Josef Korvas přišel o své místo na úkor Vladimíra Hermana, zanedlouho i o knížku člena KSČ. Podobný osud ale čekalo statisíce dalších komunistů, nad sto tisíc občanů emigrovalo z republiky. V následujících letech se tak ČSR pod dohledem kanonů tanků muselo „poučit z krizového vývoje“ a vrátit poslušně zpátky do řady satelitů SSSR. Prošedivělé období normalizace započalo.

Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:

FASORA, Lukáš, ed. 2026. Dějiny Třebíče. 2026. Bohumír Němec - VEDUTA.
Kapitoly z dějin KSČ na Třebíčsku 1921-1981. Západomoravské muzeum v Třebíči. 1981.
KAPLAN, Karel. 1993. Československo v letech 1967-1969. SPN – Státní pedagogické nakladatelství.
Jiskra – týdeník OV KSČ a ONV v Třebíči. 1968.
STEHLÍK, Michal a GROMAN, Martin. 2021. Přepište dějiny. Jota.
Totalita.cz
Vojenský historický ústav - vhu.cz