Partneři zpravodajství

Yashica Events

ROXY Club Třebíč

Bowling U Kmotra

Aquapark Laguna

Chci se stát partnerem

Petr Herbrych

za 1 týden

Nejen známá jména jako spisovatelé George Orwell a Ernest Hemingway nebo pozdější vlivní českoslovenští politici František Kriegel a Josef Pavel. Do občanské války ve Španělsku se zapojili také občané zdejšího regionu. Dodnes je ve veřejné paměti především interbrigadista Leopold Pokorný, jehož památka je v Třebíči ukotvena i ve veřejném prostoru. Ovšem heslo Na pomoc demokratickému Španělsku v kombinaci se silnou agitací levicových stran a hnutí uhranulo i další dobrovolníky. Ti se pak solidárně a s pořádnou dávkou odhodlání vydali nasazovat svůj život na pomoc španělským republikánům. V poslední části třídílného španělského seriálu budou v krátkosti představeny osudy osmi zúčastněných v občanské válce.

Trojí zastoupení v Komenského lazaretu

Již v minulém čísle a také v souvislosti s kulatým výročím na konci ledna byl na této stránce zmíněn životní příběh třebíčského lékaře Karla Holubce. Mladý asistent primáře Konečného se do Španělska vydal zkraje roku 1937, aby zde osobně dohlížel na vybudování polního lazaretu Jana Amose Komenského, na nějž také v Československu vybíral finanční prostředky. Ve vyhlášené nemocnici v opuštěném klášteře Gudalajara ale byla třebíčská stopa daleko výraznější.

Doktora Holubce na cestě do rozbouřené jihozápadní Evropy doprovodila jeho žena Marie, o sedm let mladší zdravotní sestra. Necelý rok po sňatku se tak manželé Holubcovi solidárně vydali na pomoc republikánům. Jak také poznamenal ve své knize Peklo pod španělským nebem badatel Stanislav Motl, v domácnosti Holubcových nebylo o čem přemýšlet: „Jeho manželka vzpomínala, že když jí muž prvně řekl, že míní odjet jako dobrovolník do Španělska, ani vteřinu se nerozmýšlela. Okamžitě věděla, že tam pojede také.“ Pravou rukou se zde tedy doktoru Holubcovi stala osoba přímo nejpovolanější, manželka Marie v polním lazaretu zaujala pozici sestry-instrumentářky. Do rodné vlasti se posléze navrátila se svým mužem v dubnu 1938.

V Komenského lazaretu byli třebíčští zdravotníci na jaře roku 1938 symbolicky nahrazení pracovnicí ze stejné nemocnice. Do Španělska se začátkem téhož roku totiž vypravila též sekundářka místní chirurgie Marie Kališová. Té se však na rozdíl od Holubcových její válečná zkušenost značně protáhla. Po konci občanské války se již nemohla navrátit do nově zřízeného Protektorátu Čechy a Morava, nepovedl se jí ani únik do sousední Francie. Dlouhé týdny se ve frankistickém Španělsku skrývala, až se jí povedlo dostat na Britské ostrovy. A zde navázala na svoji činnost z občanské války, kdy za druhé světové války léčila československé vojáky v Anglii. S nimi se také na konci války dostala zpět do rodné vlasti.

Nejznámější interbrigadista na Třebíčsku

Pokud se ve zdejším regionu zmíní interbrigadisté, na první dobrou vyvstane jméno Leopolda Pokorného. Vždyť také jeho odkaz je dodnes připomenut v názvu sportovní haly a ulice v židovské čtvrti, kde rodina Pokorných žila. Ačkoliv Leopold Pokorný nebyl rodilým Třebíčanem, s městem byl spjat od svých dvanácti let. Sem se také se svými rodiči roku 1916 přestěhoval ze Znojma a za první republiky zde svou angažovaností zanechal odkaz trvající do dnešních dní. A ten nadále žije i díky zmíněným připomínkám ve veřejném prostoru.

Vyučený obuvník a taktéž agilní komunista se v Třebíči silně angažoval ve společenském životě. Zejména tedy v oblasti tělovýchovy a pochopitelně na levé straně politického spektra. V roce 1924 byl předním iniciátorem celorepublikového srazu Spartakových skautů práce, levicové mládežnické organizace, v dalších letech vedl tělovýchovná cvičení. O jeho povaze a nezlomných idejích svědčí i organizování dělnických manifestací i sem tam tresty menších rozměrů za organizování nepovolených akcí a pobuřování. Mimo to však nelze opomenout ani Pokorného stopu v místním trampingu. Tu také představil zde již uvedený badatel Motl. „Se jménem Leopolda Pokorného je totiž spjata jedna z prvních trampských osad na našem území, osada Rio de la Plata. Vznikla v roce 1930 v údolí Stříbrné řeky, Jihlavky, jak trampové říkali, tedy - řeky Jihlavy,“ stojí v publikaci Peklo pod španělským nebem.

Vzhledem k výše představené angažovanosti v KSČ není divu, že právě Pokorný vyslyšel volání levicových kruhů a v lednu 1937 odjel do Španělska. Dle historika Jaroslava Mejzlíka si potřebné peníze na cestu vydělal prodejem knížek, které už od dětství miloval. Zprvu sice aktivní člen třebíčského dělnického hnutí posílal domů svědectví z fronty, ta ale neměla dlouhého trvání. Již 5. dubna 1937 u řeky Jaramy nedaleko Madridu padl při velmi riskantním protiútoku proti pučistům, ke kterému se pro záchranu svých spolubojovníků dobrovolně přihlásil.

Krajánek ze Zámostí zahynuvší v Dachau
Pro Josefa Kubu z třebíčského Zámostí nebyla cesta na rozpálené Pyreneje první zkušeností s cestováním do zahraničí. Své mládí strávil na kožešnickém učení ve Vídni, pracovní léta pak na Slovensku. Ovšem cesta do Španělska však měla v prosinci 1936 jiný účel než vidina pracovní pozice a vydělaných peněz.

Historik Mejzlík ve svém díle o místních bojovnících v zahraničním odboji píše, že svým rodičům posílal Kuba ze Španělska časté dopisy, které samozřejmě neunikly pozornosti tehdejší bezpečnosti v Československu. Jen pro doplnění, interbrigadisté svým zapojením do občanské války jednali proti tehdejšímu zákonu a hrozilo jim vězení od šesti měsíců do pěti let. Otec tak musel do veškerých psaní nechat nahlédnout místní četníky. „Když se o této cenzuře dozvěděl interbrigadista Kuba, poslal z fronty výsměšný dopis četnickému velitelství v Třebíči a adresoval jej Velitelství strážných andělů v třebíčském nebi!,“ napsal ve svém díle o místních občanech v zahraničním odboji Mejzlík.

Po skončení bojů ve Španělsku nalezl Kuba útočiště v Třebíči u svých rodičů. Nicméně coby „Španěláka” jej mělo v hledáčku gestapo, které jej také v březnu 1939 zatklo. Bohužel konce války se nedožil, koncem dubna 1944 zemřel v koncentračním táboře Dachau.

Obchoďák se zkušenostmi z balkánské fronty

S již nabytými válečnými zkušenostmi ze srbské fronty se v lednu 1937 vypravil do Albacete třebíčský obchoďák Vilém Vidlák, za první světové války dělostřelecký důstojník. Také proto byl brzy po příjezdu vybrán, aby se podílel na založení protiletadlové baterie Klementa Gottwalda, jež posléze během války patřila mezi nejlepší jednotky na straně republikánů. Dokonce se také stal prvním zástupcem velitele Bohuslava Laštovičky, později výrazného politika KSČ.

Součástí baterie byl Vidlák až do závěru roku 1937, své druhy v boji musel tehdy opustit vinou zranění. Ze Španělska se letecky navrátil do vlasti v březnu 1938, avšak lepší zítřky zde na něj nečekaly. S ohledem na španělskou zkušenost jej gestapo při rozsáhlé zatýkací akci 1. září 1939 zajistilo a válečná léta strávil v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Ovšem na rozdíl od Kuby interbrigadista Vidlák nacistický lágr přežil. Leč ve velmi špatném zdravotním stavu, vrátil se z koncentračního tábora domů a následně se živil jako vedoucí lihovaru. Zemřel roku 1968 v Brně.

Interbrigadista z Bransouz

Avšak nejen Třebíč měla na španělských bojištích své zastoupení. Levicové přesvědčení, jistě pramenící z rodinného zázemí a profesního působení, přivedlo do interbrigád rovněž zedníka Františka Navrkala z Bransouz.

Svůj odjezd do zahraničí údajně rodičům oznámil o bransouzské pouti v závěru září 1938. Nicméně Navrkal nezamířil na výstavu do Paříže, jak svým blízkým avizoval, ale o něco jižněji. Následný osud stavaře pak byla na dlouhé roky tajemstvím. Až díky rodinnému bádání se na konci 80. let povedlo vypátrat bližší informace. Interbrigadista Navrkal působil v praporu Dimitrov, nesoucí jméno po předákovi bulharských komunistů. Pro kontext, ve zmíněném batalionu působil například i ministr vnitra z doby pražského jara Josef Pavel. Rodák z Bransouz se z občanské války k rodině bohužel nevrátil. Zemřel v říjnu 1938 při bojích v Aragonii. V rodné vsi je však dodnes připomenut pamětní deskou na kulturním domě.

Dva Španěláci od Rokytné

Hned dvojí účast měla ve španělské občanské válce Rokytnice nad Rokytnou. Ovšem zatímco jeden z interbrigadistů byl s obcí dlouho spjat a dodnes v městysi žijí jeho příbuzní, druhý zde pouze strávil své dětství. Řeč je o Ladislavu Vláčilovi a Antonínu Honkovi.

První jmenovaný se po vychození obecné školy živil ve svém rodišti jako čeledín. Posléze ale odešel do Zlína, kde našel zaměstnání v obuvnické firmě Lacina. V počátcích občanské války byl rokytnický rodák jedním z organizátorů četných sbírek pro republikány, v prosinci se navíc odhodlal k přímé pomoci na bojišti. V prosinci 1937 se tak na falešný pas a pod záminkou návštěvy Světové výstavy v Paříži vydal na Pyreneje. Ve Valencii byl přidělen ke Gottwaldově baterii. Krátce taktéž na přelomu 30. a 40. let působil u československé jednotky ve Francii a odtud se v roce 1941 vrátil do okupované země. V lednu 1942 byl ale zatčen a čtyři měsíce vězněn. Perzekuce jej ovšem nepřivedla k nečinnosti. Po propuštění se na Zlínsku zapojil do komunistického odboje a jím založená skupina dokonce navázala spojení s partyzánskou brigádou Jana Žižky. V kraji obuvníků zůstal Vláčil i po válce a za své zásluhy byl odměněn významnými funkcemi ve straně. Do rodné obce se však často vracel například i s přednáškami o španělské válce.

Poněkud neznámé je naopak jméno Antonína Honka. V rodné Rokytnici strávil pouze necelých osm let svého dětství, než se v roce 1912 rodina odstěhovala do Kuklen nedaleko Hradce Králové. Zde také Honek splnil povinnou školní docházku, vyučil se zámečníkem a bezprostředně po založení komunistické strany se podílel na založení její kuklenské organizace. Do Španělska se Honek vydal na přelomu let 1936 a 1937 a stal se součástí Gottwaldovy protiletecké baterie. Války se účastnil až do samého vstupu nacionalistů do Madridu. Když se pak ve 40. letech začala ve Francii z řad Čechoslováků formovat zahraniční vojenská jednotka, přihlásil se k ní i Honek. Po kapitulaci Francie následně zamířil do německého Essenu, kde se živil ve zbrojařské továrně, odsud pak v srpnu 1941 uprchl do Československa a skrýval se v Praze. Koncem roku 1942 byl ale zatčen gestapem a převezen do koncentračního tábora v Osvětimi. A zde také o tři měsíce později zahynul.




Prapor Gottwaldovy protiletecké baterie a jeho členové. Nalevo třebíčský Vilém Vidlák. Foto: Digitální Kramerius

Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:

HERBRYCH, Petr. 2024. Dějiny Rokytnice nad Rokytnou v 1. polovině 20. století. 
Diplomová práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
MEJZLÍK, Jaroslav. 1997. Naši krajané v boji za svobodu. Český svaz bojovníků za svobodu.
MOTL, Stanislav. 2017. Peklo pod španělským nebem: Čechoslováci ve španělské občanské válce 1936-1939. Rybka Publishers.
NOVÁČKOVÁ, Eva. 1977. Třebíčští interbrigadisté: U Madridu bojovali za Prahu. 
Západomoravské muzeum Třebíč.