Dva hrdinní generálové budící kontroverze

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Petr Herbrych

před 3 hodinami

Nést na bedrech tíhu celého státu coby jeho vůdčí představitel není rozhodně nic snadného. Zvláště pak v kritických dějinných momentech je to přímo řeholí. Během dvou osudových momentů v osmičkových letech stáli v čele Československa dva rodáci z Třebíčska. Po abdikaci prezidenta Edvarda Beneše připadly prezidentské pravomoci na někdejšího předsedu vlády a ministra národní obrany, generála Jana Syrového (1888-1970). Čistě prezidentský úděl pak na jaře 1968 přijal generál Ludvík Svoboda (1895-1979). Oba zmíněné nepojí pouze region narození, válečná hrdinství, generálská hodnost a účast ve vysoké politice. Společný mají i jistý punc kontroverze, skrze který na ně mnozí občané dodnes nahlížejí. Zároveň se k nim v letošním roce vázala výročí - u Svobody sto třicet let od narození a padesát od abdikace z prezidentského úřadu, v případě Syrového pětapadesáté výročí od smrti.

Setkání dvou legionářů
Je pondělí 29. září 1969 a na Pražském hradě probíhá setkání československých dobrovolníků z první světové války ku příležitosti 55. výročí vysvěcení praporu České družiny v Kyjevě. Mezi zúčastněnými se zde nachází i dva postarší pánové, kteří k sobě mají blízko svým rodištěm. Zatímco ale jeden z pozice prezidenta republiky hostí pětatřicet legionářů, druhý, kdysi významná persona, má za sebou pomyslný pád na dno a čtrnáct let za mřížemi. Přitom je ale shodně pojí rodný region, hrdinství za velké války, působení v prvorepublikové armádě i jisté rozporuplnosti. Avšak až dodnes se mnohdy na oba hledí rozdílnou optikou. Hrdina kontra vlastizrádce. Generálové Ludvík Svoboda a Jan Syrový.

Na mrazivém východě
Jak Syrového, tak i o sedm let mladšího Svobodu zavál chladný vítr na východní bojiště první světové války. Každého však jiným způsobem. Stavaře Syrového zastihl počátek války v tehdy carské Varšavě, kde zrovna pracovně žil. Odmítl se však vrátit domů a navléci rakouský stejnokroj, namísto toho požádal o vstup do armády ruské. Žádost mu však nebyla vyhověna. Vydal se tedy do Kyjeva, aby se zde v září 1914 přihlásil k formující se České družině. Na východě vynikal zdatný sokol Syrový odvahou i organizačním talentem, až se mu postupně dostávalo vyšších hodností. Roku 1920 se tak domů nevracel prostý stavař, ale rovnou generál. Generál, který v nedávných měsících velel československým vojákům na Rusi, bojoval proti bolševikům a stal se velitelem československých, rumunských, polských a srbských jednotek v Rusku. Změnou však neprošla pouze jeho profesní stránka, ale i ta vizuální. Během příprav na slavnou bitvu u Zborova (2. července 1917) zasáhla Syrového střepina z dělostřeleckého granátu a přišel o pravé oko. I navzdory zranění se ale ke své jednotce vrátil.

Jinou trasou než Syrový se do řad legionářů dostal Svoboda. Zatímco starší z bratrů, Josef, zamířil na srbskou frontu, odkud se už domů bohužel nevrátil, mladší Ludvík byl poslán směrem na východ. Ovšem zde coby rakouský voják padl v roce 1915 do ruského zajetí a po necelém roce a službě u kyjevských hasičů vstoupil do legií. Zatímco výše zmíněný Syrový se během zborovských bojů zotavoval z vážného zranění, hroznatínský rodák se této legendární bitvy zúčastnil. Své poznatky Svoboda barvitě vylíčil v zachovaném dopise svému veliteli. „To, co jsme my Češi slíbili, to také čestně vykonáme, i kdybychom věděli, že to bude stát oběť celé brigády. Konečně, stalo po našem a stáli jsme v okopech, tváří v tvář s nepřítelem,“ ohlédl se například s hrdostí za uskutečněnou protiofenzivou, po níž se poprvé setkal s budoucím prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem. Tím ale Svobodova prvoválečná kapitola nekončí. Dále pokračovaly boje u Bachmače i ostré potýkání s Rudou armádou během přejezdu Transsibiřskou magistrálou. Do rodné vlasti pak roku 1920 vstoupil s kapitánskou hodností.

Ve vojenském stejnokroji za první republiky
„Samostatný československý stát vstoupil v život,“ napsal 28. října 1918 Alois Rašín na kousek papíru, z kterého se následně stal vůbec první zákon Československa. To, zač oba výše probíraní muži na východní frontě hodlali položit svůj život, se stalo skutečností. Do vlasti se však navrátili až s dvouletým zpožděním od vyhlášení samostatnosti. Známý je zdlouhavý návrat legionářů skrze Sibiř, Japonsko a Tichý oceán. Ostatně v třebíčském muzeu je ze Syrového cesty dodnes k vidění autentický předmět, a to samurajská výstroj.
Zpátky však k osudům dvou místních generálů. Oba se v nově vzniklém Československu zapojili do budování prvorepublikové armády, každý ale opět jiným směrem a jinou měrou. Strmý kariérní vzestup zaznamenal za první republiky onen „Žižka od Zborova“, jak byl Syrový přezdíván. Zkušenosti z fronty si doplnil o potřebné generálské vzdělání ve Versailles a roku 1926 stanul jako první Čechoslovák v čele Hlavního štábu. Tuto funkci si navíc ve stejném roce krátce doplnil o vládní angažmá, kdy se stal ministrem národní obrany v úřednické vládě Jana Černého. Za Syrového působení ve funkci štábního náčelníka prošla armáda značnou proměnou. Z lehce nesourodého oddílu legionářů a někdejších rakouských vojáků v hrdé československé vojsko. V čele Hlavního štábu jej však roku 1933 nahradila jiná vojenská legenda, generál Ludvík Krejčí, a Syrový se stal generálním inspektorem československé branné moci.

Armádní změny jako proškolování důstojníků či nové vyzbrojování s ohledem na rostoucí napětí prožíval i Svoboda. Ten ale po návratu neoplýval vojenskými ambicemi a ujal se v Hroznatíně rodného statku. Jeho osudem opět zamíchaly velké dějinné události. Když se v říjnu 1921 pokusil Karel I. Habsburský znovu získat svatoštěpánskou korunu v Maďarsku, byl Svoboda jako bývalý legionář mobilizován. A poté už nadobro zůstal v armádě. Jeho působištěm se nejprve stala Kroměříž, následně mezi lety 1923 a 1931 podkarpatský Užhorod, kde se manželům Svobodovým narodily děti Miroslav a Zoe. Po letech mezi Rusíny se ale navrátil zpět na Moravu, přesněji do Hranic a zpátky do Kroměříže.

Po společném armádním působení oba místní rodáky svedl závěr 30. let na zcela rozdílné cesty. Generál Syrový nakoukl do vysoké politiky a následně se stáhl do ústraní, kroky Svobody vedly opětovně na východní frontu.

V čele státu během kritických momentů
Nyní krátce přeskočíme v čase, jelikož následující dva odstavce bude od sebe dělit dlouhých třicet let. Region Třebíčska je místem mnoha významných osobností, avšak pouze Syrový se Svobodou stanuli v čele státu. Znovu však každý v poněkud jiné roli. Během zářijové krize 1938 vkládala společnost velká očekávání do nově jmenovaného předsedy vlády. Stala se jím právě armádní modla s páskou přes pravé oko. Naději premiér Syrový oživil hned den po svém nástupu, kdy 23. září vyhlásil všeobecnou mobilizaci. Euforie českého národa ale opadla po necelém týdnu vinou podpisu Mnichovské dohody. Jako zkušený voják Syrový věděl, že bez pomoci západních spojenců by boj neměl dlouhého trvání. „Prožívám nejtěžší chvíli života, neboť plním svůj nejbolestivější úkol, nad který lehčí by bylo zemřít,“ pravil Syrový ve své řeči národu po mnichovské konferenci. Když se pak ve víru všech dramatických událostí vzdal prezident Edvard Beneš v říjnu 1938 prezidentského úřadu, připadly povinnosti hlavy státu právě na Syrového. Ten tak provedl československý stát těžkým obdobím až do zvolení Emila Háchy 30. listopadu. Druhého dne pak nový prezident jmenoval předsedou vlády Rudolfa Berana, třebíčský rodák ale ve vládním kabinetu zůstal jako ministr obrany. Až do jara 1939.

Generál Syrový vzbuzoval v září 1938 naději a odhodlání, generál Svoboda se o necelých třicet let později stal symbolem možné změny a závanu nových časů. Po abdikaci socialistického prezidenta Antonína Novotného prosvištělo médii i stranickými diskusemi hned několik potenciálních kandidátů. Od Josefa Smrkovského přes Čestmíra Císaře až po Jiřího Zikmunda. Volba však padla na hrdinu dvou světových válek. V čase uvolněné atmosféry pražského jara byl Svoboda ideální volbou. V jeho životě se totiž snoubilo mnoho rolí, z nichž si každý dokázal najít svou. Legionář, prvorepublikový voják, hrdina druhé světové války, komunista, ale také vězeň 50. let. Mimo vlastní domovinu pak Svobodova osobnost skvěle rezonovala v Sovětském svazu. Zkrátka nejlepší možný kandidát. Prezidentská volba v březnu 1968 si pak s sebou nesla dvě specifika. Poprvé neměl komunistický prezident dělnický původ a také byl poprvé do úřadu zvolen tajně. Tyto reálie byly odrazem svěžího jarního vánku, který však skončil v noci z 20. na 21. srpna 1968. Prezident Svoboda odmítl jmenovat kolaborantskou dělnicko-rolnickou vládu a sám se společně s Gustavem Husákem vydal do Moskvy za internovanými reformisty. Na jednu stranu se po jeho intervenci podařilo dopravit unesenou delegaci zpět do ČSR, na druhé straně z Moskvy vzešel zcela kapitulující Moskevský protokol potvrzující obsazení země.

Tvář druhé republiky a podaná pravice Hitlerovi
Od nepaměti je společenskou realitou, že si lidé více pamatují nezdary a selhání než triumfy a úspěchy. Jak už bylo předesláno v úvodu článku, hrdinské činy obou generálů snadno během let smázly jejich sporné úlohy v kritických momentech našich dějin. V případě Syrového je diskutabilní samotná doba jeho politické angažovanosti - druhá republika a počátek protektorátu. Je stěží představitelné, pod jakým tlakem musel Syrový v premiérském křesle být. Okleštěná republika procházela vnitřní krizí demokracie, sílily separatistické tendence Slováků a Podkarpatských Rusínů a z bažinatých vod začaly vyvstávat odpudivé kolaborantské existence. Právě tohle pochmurné období je mnohdy ztotožňováno se Syrovým, který bývá nesmyslně obviňován za odevzdání pohraničí bez boje. Sám Syrový označoval sebe v politice za nahého mezi trním a své předsednictví považoval za pouze přechodné řešení, které bude přijatelné pro politiky i společnost. Jeho osobnosti však velkou měrou uškodily březnové události roku 1939. Po válce bylo Syrovému kladeno za vinu, že jakožto ministr splnil prezidentský rozkaz a nařídil vojákům, aby německé armádě nekladli při obsazování republiky odpor. S ohledem na územní, časové, ale i vojenské reálie byl ale jakýkoliv odpor zcela nereálný. Kromě splnění kapitulačního rozkazu se pak armádnímu generálovi také vytýkal prodej vojenského materiálu Německu. Marně argumentoval, že tehdejší spojenci o něj neměli zájem, případně že další jednání drhla. Nelze v tomto výčtu opomenout ani generálovu účast na vojenské přehlídce a společné uctění památky neznámého vojína se svým německým protějškem, generálem Johannem Blaskowitzem. Ač tyto akce rodilý Třebíčan absolvoval v československé uniformě, aby dal najevo svou oddanost, dostalo se mu opovržení. Vše pak podtrhly ve společnosti kolující dvě fotografie. Na jedné z nich si hrdina od Zborova třásl pravicí s Adolfem Hitlerem, na druhé seděl společně s dalšími politiky u stolu s Konradem Henleinem. Před kdysi obdivovaným hrdinou si rázem lidé na ulicích odplivávali a někdejší bratři legionáři mu dokonce přáli smrt. U osobních urážek ale Syrového strasti neskončily. Roku 1947 stanul za výše uvedené činy před soudem a vyslechl si trest dvaceti let odnětí svobody. Z potemnělé cely následně vyšel v roce 1960.

Ministerstvo prošpikované agenty a normalizační přihlížení
Také Svobodovo působení ve vysoké politice není zcela čisté. Už v lednu 1945 vzniklo ze Svobodovy iniciativy Vojenské zpravodajství, do jehož struktur Sověti nainstalovali své vlastní spolupracovníky. Agentům NKVD jako Bedřichu Reicinovi a Karlu Vašovi se tímto snadno otevřely dveře na resort obrany. Do jeho čela se pak generál Svoboda jako nestraník postavil hned po košických jednáních v dubnu 1945 a ve funkci setrval až do roku 1950. Označení nestraník je ale zapotřebí brát s velkými uvozovkami. Na ministerstvu obrany seděl člověk s úzkými vazbami na Sovětský svaz, navíc úřad byl prošpikován sovětskými agenty. Že se jedná o ministra velmi blízkého komunistům, si byl vědom i sám Klement Gottwald. Proto si také tohoto „nestraníka“ ve funkci nadále držel. Ideologická blízkost Svobody ke KSČ se pak ukázala v únoru 1948. Tehdy se nestraníci Svoboda a Masaryk nepřidali k demisi demokratických ministrů, čímž komunistům umetli cestu k absolutnímu uchopení moci. Značku nestraníka pak Svoboda ze sebe strhl v listopadu téhož roku, kdy vstoupil do KSČ, a na následujících dvacet let se stal poslancem Národního shromáždění. Z pozice ministra se sice po roce 1948 přímo neúčastnil armádních čistek, avšak nečině jim bohužel přihlížel. Paranoia ve straně a čistky na vysokých úřadech se posléze dotkly i jeho samotného. Roku 1952 byl Svoboda zatčen a na pár týdnů uvězněn. Poté mu sice nadále náležel poslanecký mandát, aktivně ale vypomáhal v JZD Hroznatín. Až na zásah Nikity Chruščova se od poloviny 50. let začal vracet do společenského života. Vrcholem a možná i jistým zadostiučiněním pak byl rok 1968. I zde se ale nachází sporné momenty. Podpis prezidenta Svobody mimo jiné stojí na nechvalně známém pendrekovém zákoně, navíc se na jeho funkci postupem let odráželo jeho chřadnoucí zdraví. V závěru svého mandátu tak pouze opět nečině přihlížel, a nakonec už zcela nevědomky, normalizační realitě pod taktovkou Gustava Husáka.

Bílá a černá, hrdina a psanec
Generály Syrového a Svobody tak vedle vojenské i politické kariéry pojí také jisté kontroverze. Vzájemně je však odlišuje, jak na ně společnost nahlíží. Generál Svoboda bývá dodnes oslavován, připomínán a jeho jméno nesou mnohé ulice, náměstí či instituce. Jistě, Svobodovo hrdinství ve dvou světových válkách nelze upřít. Málokdo by oplýval takovou statečností a vlasteneckým cítěním. Samostatnou kapitolou je pak velká oběť generálovy blízké rodiny. Ovšem nelze zakrývat oči před spornými pasážemi jeho pestrého života. Taková je ale zažitá realita. Na postavy spjaté s komunistickým režimem se mnohdy hledí až glorifikačním pohledem, na jiné hrdiny se může snadno zapomínat. Bohužel. Bylo by tak jistě záslužné tento nepoměr narovnat.

Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:

FIDLER, Jiří. 1999. Generálové legionáři. Books.
FIDLER, Jiří. 2023. Symbol Ludvík Svoboda (1895-1979). Euromedia Group
KLUSÁKOVÁ - SVOBODOVÁ, Zoe. 2005. Ludvík Svoboda - životopis. KATOS CZ
KELLER, Karel. 2003. Pokořený generál: (Jan Syrový 1888-1970). Moravský zemský archiv v Brně.
ROKOSKÝ, Jaroslav a STRAKA, Karel a CHRÁST, Radim. 2023.
Armádní generál Jan Syrový: jeden velký český osud. Polnička: Tváře.
STEHLÍK, Michal a GROMAN, Martin. 2023. Přepište dějiny potřetí. Jota