Jan Uher

06. 08. 2025

Při nedávných dvojzkouškách v mladém a krásném sportu agility v Třebíči jsme se setkali s jejich pořadatelkou Věrou Janatovou. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavých informací jak o sportu, tak o samotných zkouškách, ale zjistili jsme, že nemluvíme jen tak s někým, ale s šampionkou, která svůj koníček a lásku ke čtyřnohým kamarádům dotáhla ke skutečnému mistrovství. Nyní je majitelkou čtyř psů a provozuje s nimi čtyři psí sporty. To není úplně normální… A protože se rádi setkáváme se zajímavými lidmi, domluvili jsme si s paní Věrou schůzku. Pochopitelně v areálu kynologického cvičiště spolku Agility klub Třebíč na Sportovní ulici.

Jak jste přišla ke svému prvnímu psu? Nebo jste takřečeno ze psí rodiny, kde psi odjakživa patří do rodiny?
Ne, to nejsem. Psům jsem vůbec nerozuměla a prvního psa jsem si pořídila krátce po tom, co jsem se vdala a opravili jsme si domek v Kočičině. Bála jsem se tam, a tak jsme si pořídili německého ovčáka. To bylo v roce 1993. Byl to ale vlčák a my se mu nedokázali náležitě věnovat. Proto jsme ho dali do odborných rukou a vzali si ročního klidnějšího psa. A s ním už jsem začala chodit pravidelně na cvičák a dělat sportovní kynologii. A to jsem dělala až do roku 1998, kdy jsem se někde dočetla právě o agility. To mě oslovilo a rozjela jsem se do Prahy na odborný seminář. Nadchlo mě to a začala jsem tento sport prosazovat i zde v Třebíči.

Jaký je vlastně rozdíl mezi agility a sportovní kynologií?
Všechno je kynologie, ale je spousta odvětví. Sportovní se říká tomu klasickému výcviku, které obnáší tři disciplíny: poslušnost, obranu a stopu. Z toho se skládá celek a podle toho, na kolik se z jednotlivých disciplín udělá bodů, buď splníte zkoušku, nebo ne. Je to ve všech psích sportech.

Jak to šlo?
Z počátku pomalu. Neměli jsme žádné překážky, jako máme nyní, takže jsem používala popelnice, na prolézání odpadové roury… Je to srandovní, ale já jsem v tom tu budoucnost viděla. Protože v klubu, ve kterém jsem byla, hrála samozřejmě prim sportovní kynologie, hledala jsem jiné prostory. Ale ti lidičky přicházeli, hrozně se jim to líbilo. Sehnala jsem prostory dole u řeky, kde jsme ještě okrajově sportovní kynologii taky dělali. Nicméně agilitáků bylo víc a víc, a proto jsem sehnala tyto prostory. Máme je v pronájmu od města a tady jedeme už jenom agility.

Agility to ale neskončilo…
To víte, že ne. Jelo to spoustu let, ale začali přicházet nové sporty, noví lidé, nové poznatky a nové trendy, jak je to ve všem. Takže jsme začali dělat hoopres, kterému se věnujeme nějakých šest let.

A potom přišel treibball a ještě rallye obedience. Takže nyní děláme čtyři psí sporty.

Treibball není moc známý, je nás hrozně malinko. Začala jsem ho trenovat tady s tím nejstarším v roce 2019. Jezdit na tréninky jsem ale musela do Brna, protože nikde jinde trenér nebyl. Takže peníze stojí cesty a trenér. Prostě nic jednoduchého.

No nicméně přišel další pes, a když máte druhého psa a jezdíte s oběma, naučíte ho všechno to, co umí ten jeden. Každý další přírůstek se učil všechny sporty, které už ti “staří” znali, protože když už někam jedu, tak tam vezmu všechny psy. Ale trošku se to zase prodraží.

Takže kolik máte nyní psů?
Čtyři. Tady ti tři jsou už závodní a tady tenhle se teprve učí. To je mimino. Tenhle právě dosáhl ty největší kategorie v kategorii treibball. Je mistrem republiky.

Roník je vicemistr v kategorii Treibball Trebl 3. A to je opravdu nejvyšší kategorie, kde se pracuje se psem, vlastně něco podobně jak s ovcemi, ale pracuje se s ním na dálku 20 metrů a nepracuje s ovcemi, ale s balony. Jeho úkolem je všechny dostrkat ke mně do brány, kde stojím.

Ta nejvyšší kategorie pracuje s osmi balony, nejnižší kategorie s jedním. Potom je tam jedničková kategorie, která má tři balony, a dvojková kategorie šest balonů.

To zní dost náročně.
Je to hodně o samostatnosti psa a přesnosti. Ze všech kynologických sportů, co jsem poznala, mi to přijde jako jedna z nejtěžších disciplín na naučení. Psovod totiž stojí v bráně a pes musí všechno zvládnout na slovní povely.



Jak se tohle liší od agility?
V agility běží psovod se psem trať, kterou si předtím musí dobře zapamatovat. Musíte přesně vědět, kde jste vy, kde je pes, jaká překážka následuje. Není čas počítat – musíte to mít v hlavě. U hoopers je to zas jiné. Psovod stojí uprostřed parkuru a psa navádí na dálku. Náš pes Kikin je český šampion hoopers, tam už jsou vzdálenosti mezi překážkami třeba 15 metrů. Používají se tam hupy, tunely, zástěny – a všechno musíte zvládnout na povel.

Musíte tedy používat různé povely?
Ano, a to byl pro mě problém. Dlouho jsem se tomu bránila – říkala jsem si, že se nebudu učit milion různých povelů. Ale pak jsem pochopila, že to jinak nejde. Pes musí vědět, jestli má zatočit doprava nebo doleva, jestli má zatočit prudce nebo jen mírně. Stranové povely jsou klíčové. A když je pes dobře naučený, funguje jako hodinky.

A když něco nevyjde, kde bývá chyba?
Vždycky u člověka. Pes dělá to, co cítí z psovoda a co slyší. Kolikrát se mi stalo, že jsem chtěla doprava a řekla jsem levý povel. A pak se divím, proč to pes udělal jinak. No protože udělal přesně to, co jsem mu řekla! Takže si řeknu – on to udělal správně, je to borec!

Jak dlouho trvá, než pes zvládne vše bez chyby?
Bez chyby to nebude nikdy. Závod je i o psychice. A i když v tréninku pes jde perfektně, v závodě může psovod znervóznět – a to se okamžitě přenese na psa. Takže chyba je obvykle naše. Ale snažíme se to dotáhnout, jak nejlépe to jde.

Jak jste se ke psům vlastně dostala?
Omylem. Dlouho jsem psa neměla, a pak mi zavolal známý, že rodiče jednoho kamaráda mají border kolii a chtěli by ji cvičit. Jestli bych pomohla. Tak jsem to zkusila. Pracovala jsem s tím psem a po měsíci mi řekli, že ho dají pryč. Bylo mi ho líto – tak jsem si ho vzala. A to byl začátek. Ten pes teď oslavil deset let. No a pak už se to vezlo… Teď mám čtyři psy.

A zvládáte všechny trénovat?
Ano, každý pes se nejdřív učí jednotlivé cviky. Ty se potom skládají dohromady. U agility lze psa naučit překonávat překážky zhruba do patnácti měsíců, když s ním pracujete od štěněte. Pak už se jen ladí technika a rychlost. Ale celkově je to běh na dlouhou trať.

S jakým plemenem lze agility trénovat?
S jakýmkoli. Pokud na to máte nervy a víte, jak na to, tak opravdu s jakýmkoli.

Samozřejmě existují psi, kteří mají fyzické dispozice. Borderka je rychlá, pružná…

Když postavíte vedle sebe borderku a třeba stafforda, uvidíte ten rozdíl. Stafford nemá takovou fyzickou dispozici – on za to nemůže, prostě to nemá v těle. Neotočí se tak rychle, nemá tu lehkost. On to sice udělá, ale pomaleji, a tak nějak toporněji.
Vždycky jsem ráda, když na závodech vidím i jiné plemeno než borderku. Vždycky říkám: „Zase ty borderky!“ A přitom mám sama hned tři! Ale mám je vlastně omylem – nikdy bych si borderku cíleně nepořídila.

Jaká je konkurence v České republice?
Obrovská. Co se týče treibballu, tam jsme ještě s jedním, maximálně dvěma psy na samotné špičce. Jen málokdo to dotáhne do úrovně tříček. Když jsem začínala, ve trojkách nikdo nezávodil. Dnes už se základna rozšiřuje, obzvlášť v Praze. Teď za mnou jezdí holky z Brna na tréninky. Snažíme se ten sport propagovat, ale spousta lidí odpadne – začnou s nadšením, ale pak zjistí, že je to na ně moc těžké.

Já cvičím se psy pořád, i když teď to trochu flákám. Ale když mám štěně, cvičím doma, na procházkách, kdekoliv to jde.

V agility je konkurence obrovská. Já to dnes už dělám jen jako hobby – začínala jsem s tím a je to moje srdcovka. Dělám to už asi 25 let. Vím, že dneska už s border kolií nikoho neuběhám, ale baví mě učit. Baví mě učit jednotlivé prvky.

Jak psa přemluvíte, aby dělal to, co potřebujete?
Všechno je to o pamlscích. Psi jsou žraví, takže na to je utáhnete vždycky. Musí si zvyknout na povely, které zná. Ke svým psům mám báječnou slečnu, která už je zkušená handlerka, „agiliťačka“, má dva psy a skvěle jim to jde.

A jak se vlastně stane, že se z člověka stane šampion, když je dnes taková konkurence?
Když jsem začínala, věděla jsem toho o psech asi tolik co vy teď – skoro nic. Ale když vás ten sport pohltí, věnujete se mu naplno, stejně jako třeba atletice nebo fotbalu. Já tehdy nedělala nic jiného a při každém tréninku jsem se snažila posunout o level výš. A měla jsem dobré trenéry – takové, co mě dokázali dobře motivovat. A dnes už trénuju sama.

A pořád vás to baví?
Strašně. Je to radost. Každý pokrok psa vás potěší. A hlavně – když pak vidíte, že pes pochopil, co po něm chcete, a udělá to naplno a s chutí – to je ten největší úspěch.

Foto HoN: Jan Uher