Již tradiční návrat Oksany Arakčejevy do milované Třebíče: Na jedné straně fantazijní malby, na druhé tvrdá realita ulice

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Petr Herbrych

24. 09. 2025

TŘEBÍČ (herb) – Pro většinu společnosti může být Bělorusko neznámou zemí, z východu zcela zastíněnou Ruskou federací. Někteří dokonce mohou mezi oběma zeměmi mylně činit jakési rovnítko. Nicméně ona Bělaja Rus stojí za bližší prozkoumání. Pokud chce člověk kupříkladu proniknout do běloruské kultury, lze tak učinit prostřednictvím děl umělkyně Oksany Arakčejevy. Bez nadsázky lze říct, že zde v Třebíči jsou Arakčejevovi nejznámějším běloruským rodem. Přece jen Oksanu Arakčejevu pojí k městu opravdu vřelý vztah a mile ráda se sem každým rokem vrací. Naposledy tak tomu bylo minulý týden, kdy na Katolickém gymnáziu proběhla ve středu 17. září vernisáž její výstavy Když se plní sny, společně s výstavou série fotografií Ulice od Jiřího Karase mladšího.

Už více než patnáct let trvá pevné propojení Třebíče a běloruské umělkyně Oksany Arakčejevy. Na pravidelné bázi je zdejším lidem prostřednictvím děl zmíněné malířky i její rodiny zprostředkován kus kultury Běloruska. Málokteré, zda-li vůbec nějaké, město se může něčím podobným pyšnit. Jak je známo, na samém počátku stála velvyslanecká mise třebíčského rodáka Jiřího Karase v Minsku mezi lety 2008 a 2012. Na českém velvyslanectví tehdy, slovy Arakčejevy, vzniklo „kulturní centrum“, kde se scházeli vrcholní umělci z Běloruska a České republiky, ale i politici jako první představitel nezávislého Běloruska Stanislav Šuškevič či nynější opoziční předák Pavel Latuško. Právě zde se zrodilo i přátelství mezi Karasem a Arakčejevou, díky kterému se umělkyně každoročně navrací do Třebíče. Nikoliv však pouze s obrazy svými, ale i své rodiny a dalších umělců ze své země, kteří nesmějí v Bělorusku vystavovat. A že z řad běloruských umělců toho k vystavování skutečně je, mezi ně se řadí i Arakčejeva. „Bělorusko je země rozlohou dvakrát větší než Česká republika, má stejně obyvatel, ale může se chlubit velkým počtem výtvarně nadaných jedinců a také velkým počtem nositelů Nobelových cen. Povětšinou se jedná o lidi, kteří z Běloruska emigrovali,“ pověděl v aule Katolického gymnázia přítomným studentům někdejší velvyslanec Karas. Jedna nadaná běloruská umělkyně v tu chvíli seděla v aule také. Věčně usměvavá Arakčejeva.

Po loňské výstavě v Komunitním centru Moravia, kde byla prezentována díla čtyř generací rodu Arakčejevových, se tentokrát výstavním prostorem stala galerie Chodba na Katolickém gymnáziu v Třebíči. Vernisáž výstavy zahájilo hudební vystoupení místních studentů. Ti si pro své hosty i spolužáky přichystali lidové písně tuzemské, německé a na závěr i speciálně jednu běloruskou. Jak také po vystoupení pověděl partner a manažer malířky Arakčejevy Helmut Kipphardt: „Spitzen! Klasse!“ Následně pak dodal, že se pro něj návrat do Třebíče stal už jistou tradicí. Stejné pocity má také sama malířka, velká obdivovatelka Pražského Jezulátka a třebíčské baziliky svatého Prokopa.

Tentokráte zavítala Arakčejeva do města s výstavou nazvanou Když se plní sny. Už samotný název může leckomu napovědět, že se bude jednat o díla ze světa bohaté představivosti a fantazie. Jednotlivé kresby mají pohádkový charakter a připomínají ilustrace do dětských knih, čemuž se právě Arakčejeva věnuje. Ač se jedná o díla svými tématy hravá a fantazijní, může divák skrze ně blíže poznat kousek běloruské kultury. Stačí si jen všimnout tradičních krojů, do kterých jsou jednotlivé postavy oděny. Mimo to ale letošní výstava nabízí i jistý kontrast – protnutí hravého, barevného světa s černobílou a ne vždy veselou realitou. Společně s kresbami běloruské umělkyně jsou v galerii Chodba vystaveny také fotografie Jiřího Karase mladšího. Absolvent Katolického gymnázia v Třebíči vystudoval Grafickou školu v Jihlavě, kde se jeho slovy „naučil vnímat vizuální svět nejen očima, ale i srdcem“. Filmová akademie v Písku mu pak dala skvělou průpravu pro práci kameramana v České televizi i jeho fotografickému umu. Výše zmíněné je pak doloženo v sérii fotografií Ulice, kde je na černobílých snímcích zachycena realita všedních dní. „Ulice je pro mě jako ateliér bez stěn a stropu. Každý den v ní proudí nekonečné množství vizuálních fragmentů. Skrze světlo, kompozici a přesné načasování se z těchto fragmentů rodí příběhy. Zajímají mě okamžiky, které jsou zdánlivě obyčejné, a přesto nesou v sobě zvláštní energii,“ sdělil Karas mladší.

Společná výstava může být po hlubším zamyšlení i jistým odrazem našich životů. V nich jsme mnohdy konfrontováni s nepříjemnými věcmi, těžkostmi a smutkem. To se nám pak může svět zdát poněkud pošmourný, bez jakýchkoliv příkras. Ovšem navzdory tvrdé realitě není třeba propadat skepsi. Nadále si člověk může v hlavě nést pestrobarevný svět bez jakékoliv životní tíhy a doufat, že se sny brzy vyplní.

Foto HoN: Petr Herbrych

Oksana Arakčejeva se narodila 24. března 1963 v běloruském Minsku, který tehdy ještě byl jednou z patnácti svazových republik Sovětského svazu. Jejím otcem byl malíř
a pedagog umění Boris Arakčejev (1926–2013). Zatímco on se zabýval především malbou, a to krajin a zátiší, dcera Oksana je úspěšnou ilustrátorkou dětských knih vydávaných po celém světě a malířkou portrétů. Po absolvování střední umělecké školy studovala mezi lety 1982 a 1988 Akademii umění v Minsku. V jejím portfoliu se například nachází portréty kardinála Dominika Duky, emeritního běloruského arcibiskupa Tadeusze Kondrusiewicze nebo členů baletu minského Velkého divadla Republiky Bělorus. Právě za posledně zmíněné dílo obdržela Arakčejeva čestný diplom UNESCO. Kromě toho je také laureátkou Literární ceny Vasila Vítka a členkou Svazu umělců Běloruska. Coby kurátorka se podílela na desítkách výstav, a to například na českém velvyslanectví v Minsku,
v prostorách Poslanecké sněmovny České republiky či ve Strahovském klášteře.