Johánek z Pomuku čili Jan Nepomucký

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Jan Uher

před 1 hodinou

Je před námi šesté putování po hrotovických barokních sochách. Průvodcem je nám jako vždy ředitel Hrotovického muzea historik Jan Knotek, který místní historií doslova žije. Při svém bádání vychází především ze soupisů badatelů Ladislava Hosáka a Rudolfa Šrámka.

Tentokrát nás čeká český světec, který zemřel mučednickou smrtí a stal se symbolem mlčenlivosti i ochráncem před vodou. V Hrotovicích ho nalezneme hned na čtyřech místech. „Jan Nepomucký patří k nejrozšířenějším světcům v české krajině. V Hrotovicích je jeho přítomnost mimořádně silná,“ připomíná Jan Knotek. Z těchto důvodů se tomuto světci budeme věnovat o něco podrobněji. Naše povídání v Horáckých novinách proto rozdělíme na dvě části. V první se na Jana Nepomuckého podíváme jako na osobu a legendu, pokusíme se vystopovat všechny souvislosti a teprve za týden obejdeme skutečné kamenné představitele tohoto svatého.

Historický příběh a smrt
Český král Václav IV. dostal další záchvat vzteku. V kladrubském klášteře zemřel opat a řeholníci si zvolili nástupce, jehož bez prodlení potvrdil arcibiskup Jan z Jenštejna, někdejší králův přítel. Panovník tak nedostal prostor volbu schválit, ačkoli na to měl právo. Vnímal to jako otevřenou urážku a důkaz, že ho arcibiskup nerespektuje. Napětí mezi oběma muži přitom trvalo už delší dobu a přiživovaly ho i starší křivdy a rozdílný postoj k papežskému schizmatu.

Vyhrocenou situaci mělo uklidnit společné setkání 20. března 1393 na Malé Straně. Václav však dorazil opilý a v doprovodu ozbrojenců. Místo smíru následovala další hádka, která rychle přerostla v násilí. Král náhle rozkázal své stráži, aby se zmocnila arcibiskupových lidí. Jan z Jenštejna sice stačil uniknout, čtyři jeho spolupracovníci ale skončili v rukou králových zbrojnošů.

Po celodenním vláčení byli uvězněni a podrobeni výslechům. Nejhůře dopadli generální vikář Jan z Pomuku a Mikuláš Puchník. Král dal oba muže krutě mučit – byli vytahováni za svázané ruce, páleni pochodněmi a vyslýcháni i během krátkých přestávek. Václav přitom neustupoval a podle některých zpráv se na mučení podílel i osobně.

Zatímco ostatní zajatci byli nakonec propuštěni výměnou za slib mlčenlivosti, Jan z Pomuku takové „štěstí“ neměl. Těžké mučení nepřežil. Podle pozdějších zjištění nezemřel jen na následky útrap, ale i na silný úder tupým předmětem do hlavy. Jeho tělo nechal Václav IV. shodit z Karlova mostu do Vltavy.
Z muže, který byl původně jen vedlejší postavou mocenského sporu, se tak časem stal jeden z nejuctívanějších českých světců.

Opravdu zpovědník královny Žofie?
Mezi českými světci je jen málokdo přijímán tak rozporuplně. Paradoxně za to může právě jeho svatořečení, které si lidé (ne zcela právem) spojují s násilnou rekatolizací a ztrátou české samostatnosti po třicetileté válce. K jeho příběhu se navíc nabalila řada pověr a omylů, z nichž některé sehrály roli i při jeho kanonizaci.

Svůj „druhý život“ začal Jan z Pomuku žít už v druhé polovině 15. století, kdy vznikla legenda, že byl královniným zpovědníkem a zemřel, protože odmítl prozradit Václavu IV. zpovědní tajemství. Obraz žárlivého krále, vymáhajícího na knězi tajná vyznání své ženy, se totiž jeho kritikům hodil.

K jeho šíření přispěla i tragická smrt první Václavovy ženy Johany Bavorské, kterou roku 1386 na Karlštejně rozsápali královi psi. Na časový nesoulad se nehledělo, a tak už roku 1471 zaznamenal mistr Pavel Žídek ve Spravovně „příběh o doktoru Johánkovi, zpovědníku královny“. Příběh dále rozšířil kronikář Thomas Ebendorfer a v 17. století jej převzali i Dlouhoveský a Balbín při budování nepomuckého kultu.

Byli nejméně dva
Další zmatek vnesl do věci známý „historický pábitel“ Václav Hájek z Libočan. Ve své Kronice české z roku 1541 dospěl k závěru, že utopení Janové byli dva: Jan Nepomucký a doktor Jan z Pomuku. Oba podle něj skončili ve vodě, ovšem s odstupem deseti let – jeden roku 1393, druhý údajně o deset let dříve.

Jak k tomu omylu došlo? Podle Emanuela Vlčka vznikla chyba už v zápise děkana metropolitní kapituly Jana z Krumlova, který psal o smrti jakéhosi Johánka z Dubé, utopeného v 15. století. Tato zmínka byla na straně označené číslem 383, k němuž někdo později připsal jedničku (vznikl letopočet 1383) a změnil jméno „z Dubé“ na „z Pomuku“. Hájek tento údaj převzal a vyložil jej jako důkaz existence dvou Janů.

Stačilo pak už jen zaměnit název rodné obce z Pomuku na Nepomuk – a omyl byl na světě. Hájkova kronika byla velmi populární, a tak se tento výklad rozšířil natolik, že dodnes řada lidí považuje Jana z Pomuku a Jana Nepomuckého za dvě různé historické postavy.

A zázraky se dějí
Aby mýtů a omylů kolem Jana Nepomuckého nebylo málo, jeden zásadní provázel i jeho cestu ke svatořečení. Čeští obrozenci sice později považovali jeho kult za umělý jezuitský nástroj protireformace, ve skutečnosti však Bohuslava Balbína vedlo spíše vlastenectví a snaha nabídnout národu pozitivní vzor. Jan Nepomucký se navíc „hodil“ jako ochránce mostů a spolu s Pannou Marií se začal objevovat na sloupech vztyčovaných jako poděkování za přečkání moru. Balbínova legenda, vydaná i v Antverpách, pomohla šířit jeho slávu po Evropě.

Od druhé poloviny 17. století tak sílila snaha o jeho svatořečení. Řím byl zpočátku zdrženlivý, proces blahořečení začal až 15. května 1715. O šest let později, 31. května 1721, papež Inocenc XIII. prohlásil Jana za blahoslaveného a roku 1722 byl zahájen kanonizační proces.

Podmínkou byly alespoň dva uznané zázraky, nakonec byly uznány čtyři. Patřilo mezi ně dochování jeho jazyka i jeho údajné zčervenání, dále záchrana sedmileté Rozálie Hodánkové, která přežila pád do mlýnského náhonu, a uzdravení Terezie Veroniky Krebsové z těžkého zánětu ruky. Po uznání těchto zázraků byl Jan Nepomucký 19. března 1729 papežem Benediktem XIII. skutečně prohlášen za svatého.

„V souvislosti se sv. Janem Nepomuckým a jeho kultem bychom neměli vynechat Zelenou horu se Santiniho kostelem sv. Jana Nepomuckého a legendu, která se k tomuto vrcholu váže. Mohli bychom mnoho říct i o tzv. „moravské tungusce“ a samotném vzniku chrámu na hoře poblíž Žďáru nad Sázavou, ale zde pouze odkážeme zájemce o tuto problematiku třeba ke knize Pavla Toufara s názvem Magická místa Čech a Moravy IV. Zájemce o další problematiku odkazuji i na stránky 131 až 176 této knihy či na možné zhlédnutí československého sci-fi filmu z roku 1981 Kam zmizel kurýr. V tomto filmu je pouze Nové Město na Moravě zaměněno za Nové Město nad Metují,“ zasvěcuje nás Jan Knotek do zajímavých souvislostí.

Čtenářům, kteří mají rádi tajemno a mystiku, která se k postavě sv. Jana Nepomuckého váže, mohu vřele doporučit web Badatelé: www.badatele.net reportéra a publicisty Jaroslava Mareše, od kterého jsme také čerpali grafické materiály v tomto článku. Panu Jaroslavu Marešovi za to patří dík.

Jazyk není jazyk
S odstupem dalších bezmála 300 let můžeme říct, že ze čtveřice uznaných zázraků obstojí nanejvýš dva. O tom, co v mrákotách viděly obě dívky, lze jen spekulovat, každopádně se z kritické situace dostaly živé, a tak jim lze zásluhu přičíst. Jinak je tomu ale u „zázračného jazyka“.

Když byly roku 1719, po více než třech stech letech, exhumovány Janovy ostatky, vypadl z lebky kus měkké tkáně. Přítomní lékaři jej označili za zázračně zachovaný jazyk. Tento výklad dobře zapadl do obrazu mlčenlivého zpovědníka, a tak se rychle ujal. Hmota byla uložena do zlatého pouzdra a stala se relikvií.

Skutečný původ však později objasnil antropolog Emanuel Vlček. Nešlo o jazyk, ale o rozloženou mozkovou tkáň. Její zbarvení a nabobtnání, považované za další zázrak, způsobila vlhkost hrobu.

Na tom, že se Jan Nepomucký stal jedním z nejuctívanějších a nejzobrazovanějších světců v Evropě, to už nic nezměnilo. Díky své mučednické smrti je dodnes vnímán jako symbol mlčenlivosti, ochránce mostů a tajemství, patron právníků, lodníků, vorařů i mlynářů a také jako ochránce před povodněmi. Proto jeho sochy často stojí právě na mostech nebo u vody.

Dokončení za týden