Kroje jako součást dětského divadelního kroužku

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Jan Uher

za 5 dní

RADKOVICE U HROTOVIC – Na stránkách Horáckých novin jsme se rozhodli věnovat lidovým krojům na Třebíčsku. Kdysi byly takřka nedílnou součástí našeho venkova. Někde už jsou zcela zapomenuté, jinde snesené z půdy, oprášené a doslova znovuzrozené, jinde s pomocí etnografů a kronik pracně rekonstruované. I když se svou pestrostí nemůžeme rovnat bohatému Slovácku, je až překvapivé, jak krásné a různorodé naše podhorácké kroje jsou. A kde všude jsou!

Někdy se však lidový kroj stane kostýmem, který doplňuje lidovou veselici či divadlo a ilustruje tak život našich předků. Bez ohledu na etnografickou správnost se tak pro diváka stává branou do minulosti, nebo světa příběhů a pohádek. Tak tomu bylo i v Radkovicích u Hrotovic. Tam kroje našly svébytné místo především jako součást dětského divadelního a tanečního souboru, který po řadu let patřil k výrazným kulturním aktivitám obce i širšího okolí. Tamní soubor čítal i na čtyři desítky členů! Jeho hlavní hybná síla Ludmila Čechovská však odešla na zasloužený odpočinek a soubor zanikl. Vydali jsme se za ní a společně se starostou Milanem Hlouchem si o krojované tradici v Radkovicích povídali.

Zakladatelka Ludmila Dvořáková
Počátky souboru sahají do konce 60. let minulého století a úzce souvisejí s Domovem důchodců v Myslibořicích. Právě tam působila Ludmila Dvořáková jako kulturní referentka a připravovala pro obyvatele ústavu různá vystoupení. Programy s dětmi nacvičovala v Radkovicích a poté s nimi vyrážela za stařenkami a dědečky do Myslibořic. Postupně se kolem ní vytvořil dětský kroužek, který se zaměřil na divadlo i tancování. Paní Ludmila vzpomíná třeba na českou a moravskou besedu, se kterými vždy sklidili velký úspěch. S vedením souboru jí stále více pomáhala její dcera Ludmila.

Kroje a kostýmy
První soubor tvořilo devět děvčat ve věku od sedmi do třinácti let, chlapci zpočátku chyběli, a tak dívky hrály i mužské role. Každá z nich zvládala hned několik postav a během představení se opakovaně převlékala.

Právě kostýmy a kroje se staly výraznou a nezaměnitelnou součástí vystoupení. Vše vznikalo svépomocí – šilo se, přešívalo a upravovalo podle možností. Velkou pomocí byly dary od místních babiček a dědečků, kteří věnovali oblečení ze svého mládí. Některé kusy měly i neobvyklý původ: například sametový kabát vyšívaný korálky, který kdysi nosil zámecký lokaj, nebo černá sametová pelerína s bohatě zdobeným límcem, později využitá jako plášť pro pohádkového prince.

Radkovický kroj je prostě „náš”
Kroje nebyly striktně etnografickou rekonstrukcí. Základ krojů vycházel z kyjovského kroje, který byl v Radkovicích dochovaný u několika starších rodin. „Pár těch sedláků tady kroje mělo, ale nebylo jich moc,“ vzpomíná paní Čechovská. Tyto původní kusy se pro soubor staly inspirací, nikoli závazným vzorem. Postupně vznikl svébytný „radkovický“ kroj, určený především pro vystupování dětí.

Vše se šilo doma, svépomocí a bez ambicí na dokonalou autenticitu. Výšivky nahrazovaly široké vyšívané stuhy, které se sháněly v galanteriích v Třebíči i Brně. „Vzory jsem na kroje nevyšívala. Jenom jsme našívaly stuhy, aby to vypadalo slavnostně. Děvčata se při tom ale perfektně učila ručním pracím a zároveň si tak mohla lépe uplatnit vlastní fantazii,“ vzpomíná Ludmila Čechovská. Aby sukně měla dostatek skladů a působila bohatě, spotřebovala na ni i pět metrů látky.

Zvláštní kapitolou byly pánské kroje. Ty v obci prakticky neexistovaly, a tak vznikaly úplně nové. „Pánské vesty jsem musela našít všechny. Kdo měl klobouk po strejcovi, donesl ho, krempy jsme ustřihli, našili paspulky a dali kohoutí pera,“ usmívá se. Některé ozdoby tak měly doslova domácí původ – peří pocházelo z kohoutů členů kroužku.

Kroje, kostýmy i rekvizity
Neméně náročná byla výroba paruk a rekvizit. Vlasy se vyráběly z obarvené koudele nebo vaty, z níž vznikaly složité lokny pro královny, princezny i dvorní dámy. Jak nám prozradila paní Čechovská, jedna paruka zabrala i více než den práce. A vše se muselo stihnout o víkendech, protože vedoucí kroužku dojížděla za prací do Brna a domů se vracela jen jednou týdně.

Jako kočovné divadlo
Soubor vystupoval nejen v Radkovicích, ale i v okolních obcích. První ucelené divadelní představení Láska matčina uvedl v roce 1970, následovaly pohádky Sněhurka a sedm trpaslíků či Zkoušky čerta Belínka. Vystoupení se hrála zdarma, především pro obyvatele domovů důchodců v Myslibořicích a Jevišovicích, kde přinášela radost zejména těm, kteří už nemohli ústav opustit. O činnosti kroužku psal i regionální tisk – například týdeník Znojemsko v roce 1971 ocenil pečlivou přípravu a nasazení dětí.

Soubor místo rodiny
Soubor postupně rostl. Paní Ludmila se vdávala poměrně pozdě, a soubor tak byl vlastně její rodina. Z původních několika děvčat se stal kolektiv, který při velkých akcích čítal až čtyřicet pět dětí. Pochopitelně nejen z Radkovic, ale také okolních obcí. Kroje se tak neustále doplňovaly a rozšiřovaly. „Když jsme jeli třeba do Mašůvek, bylo nás už strašně moc. To už jsem šila skoro pořád,“ vzpomíná.

Krojované děti vystupovaly při poutích, dožínkách, karnevalech i na slavnostech v okolních obcích, a jak už bylo řečeno, také v domovech pro seniory. „Pro ty babičky a dědečky to byla velká radost. A děti si od nich často nosily drobné dárečky,“ vzpomíná paní Ludmila. Dá se říct, že právě tato setkání patřila k nejsilnějším momentům celé činnosti.

„Sama a bez podpory dalších obětavých lidí bych to ale nikdy nezvládla,“ zdůrazňuje nám paní Ludmila ke konci našeho povídání. „Měla jsem báječného manžela, který mně vždy maximálně vycházel vstříc a dělal si legraci, že v těch krojích a kostýmech máme ukrytý automobil. Velkou pomocnicí mi byla Jiřina Vaňková. Žena plná energie a nadšení, která mně stála po boku a samozřejmě tehdejší starosta Radkovic František Hlouch, který souboru fandil a pomáhal, jak mohl.

Najde se následovník?
Činnost souboru skončila začátkem 80. let, kdy se už nenašel nikdo, kdo by ji převzal. Kroje však nezmizely. Dodnes jsou pečlivě uložené v kufrech a krabicích u paní Čechovské a čekají na někoho, kdo bude mít chuť v krásné a záslužné činnosti pokračovat. Radkovické kroje tak zůstávají svědectvím toho, kdy obnova tradice neprobíhala za pomocí etnografů, ale z potřeby tvořit, vystupovat a dělat radost. „Nebyl to žádný skutečný kroj, to je nám jasné,“ směje se pamětnice. „Ale byl náš.“

Foto HoN: Jan Uher