Krounské hračky ožily ve Šmeralově statku

TŘEBÍČ (mad) - V sobotu 14. února ožil Šmeralův statek v Třebíči barvami, smíchem a vůní dřeva. V Centru tradičních lidových řemesel se konal workshop malování soustružené dřevěné hračky a mezi účastníky – malými i velkými – nechyběl muž, který drží rodinnou tradici už třetí generaci: Zdeněk Bukáček z Krouny.

Hračky s duší z Krouny
Když vezme do ruky soustruženou figurku, je vidět, že ji nedrží jen řemeslník, ale člověk, který s ní prožil celý život. „Po tři generace držíme rodinnou tradici a vyrábíme soustružené dřevěné krounské hračky. Můj dědeček, tatínek a já,“ říká Zdeněk Bukáček. Vše vzniká ručně, na soustruhu v malé dílně v Krouně nedaleko Hlinska.

Krouna je s těmito hračkami spjatá téměř sto let. Veselé, výrazně barevné figurky koníků, husarů, panenek s miminky nebo kominíků si získaly srdce několika generací. Dnes už často slouží spíše jako dekorace a sběratelské kousky, přesto si zachovávají původní hravost i pohyblivé prvky – třeba typické slepičky, které při jízdě „zobají“ do podložky.

„Sám si vybírám stromy a suším dřevo, jen tak mám jistotu perfektního výsledku,“ vysvětluje Bukáček. Nejčastěji pracuje se smrkem, javorem, bukem a ořechem. Každý díl mu projde rukama několikrát. „Než se všechny spojí v unikátní hračku, je to spousta hodin práce. Nejhorší je příprava – kolečka, nápravky, nožičky, tělíčko. Všechno se musí nařezat, připravit polotovary a pak teprve vzniká celek.“

Výroba krounských hraček dnes nese také ocenění Nositel tradice, které potvrzuje, že nejde o pouhou stylizaci, ale o poctivé pokračování původních postupů.

„Chci, aby tam
děti daly kus sebe“
Workshop ve Šmeralově statku nebyl jen o technice malování. Byl především o radosti z tvoření. U stolů seděli děti i dospělí a každý držel v ruce vlastní figurku – panenku, koníka či jiný motiv.

Pan Bukáček byl připraven poradit, žádné typické vzory a barvy v podstatě dány nejsou. „Já jsem vždycky rád, když tam dá to děcko ze sebe něco. Já to mám už namalované mockrát, ale to není účelem. Vždycky chci, aby ze sebe něco dalo na tu panenku nebo na tu obtáčku. Každému pomáhám rád, aby odcházel spokojený, ale konečná podoba je na nich.“

A tak se u stolů rodily originály – někdy věrné tradici, jindy odvážně barevné, s osobitými detaily. Každá figurka byla jiná. A přesně tak je to i v jeho dílně.

Učení u táty i v Praze

Řemeslo se Zdeněk Bukáček učil od svého otce. „Dodržuju technologii, co dělal děda s tátou. Vyučil jsem se u táty,“ říká. Do školy jezdil do Prahy, kde se potkával s řezbáři, štukatéry, keramiky či uměleckými kováři. „To jsme byli dobrá společnost. Do Prahy to byl zážitek. Dneska je to jiné – jedno město jako druhé. Tenkrát to bylo něco.“

Dříve se v dílně pracovalo i s exotickými dřevinami, když otec vyráběl například pro export. Dnes se Bukáček drží převážně místních materiálů a tradičních motivů. Většinu výrobků tvoří na objednávku. „Já jsem si nikdy nebudoval sklad. Všechno dělám na zakázku. Covid to na čas zastavil, ale teď už jsem na důchodě, tak si to jedu svým tempem.“

Slepičky až do Anglie, betlém do Kanady

Za desítky let práce se jeho hračky dostaly daleko za hranice regionu. V 90. letech putovaly slepičky až do Anglie, betlém do Kanady. V roce 2009 předváděl výrobu dokonce v Paříži. „Byli jsme tam s dílnou a byl to velký úspěch,“ vzpomíná.
Dříve si s figurkami děti běžně hrály. „Dneska je to spíš pro sběratelky, jako folklorní dekorace,“ přiznává. Mezi typické motivy patří husaři, panenky s máselnicí či miminkem, kováři, koníci nebo betlémy. Každý kus je originál.
A jak poznat pravou krounskou hračku od Bukáčka? „Kdo to zná, pozná moji práci hned,“ říká s úsměvem. Figurky opatřuje nálepkou a svoji visačkou s adresou a kontaktem.

Řemeslo, které baví

Dílnu má Zdeněk Bukáček přímo u domu. „Sejdu pár schodů a jsem v dílně. Musí vás to bavit, jinak byste tam nechodil.“ A baví ho to i dnes.

Na otázku, zda má pokračovatele, odpovídá s úsměvem: „Mám čtyři vnuky a jednu vnučku. Do dílny by chtěli, ale k soustruhu je pustit nemůžu. To nejde. Ale děláme spolu hodiny, talířky, rakety. Baví je to.“
Sobotní workshop ve Šmeralově statku ukázal, že tradice má stále své místo – nejen jako vzpomínka na časy, kdy si děti vystačily s málem, ale jako živé řemeslo, které spojuje generace. V každé barevné panence, v každém koníkovi na kolečkách je kus poctivé práce, trpělivosti i radosti. A jak říká sám Zdeněk Bukáček: „Vyrábím dekorace s duší.“

Foto HoN:Martina Dědková Chromá