MARTÍNKOV (juh) – Při našem pátrání po lidových krojích na Třebíčsku jsme se tentokrát vydali do Martínkova. Tato nevelká, ale velmi malebná víska ležící mezi Želetavou a Moravskými Budějovicemi o svou malebnost intenzivně pečuje. A mezi zajímavé věci, kvůli kterým je dobré Martínkov navštívit, patří tamní krojová tradice, se kterou je tu spojeno několik souborů pečujících o podhorácký folklor nejen kroji, ale i tancem a zpěvem.
Na naši návštěvu se Martínkovští pečlivě připravili. Čekala na nás trojice lidí, o kterých se dá říci, že stáli přímo nebo posléze na samém počátku zdejší krojované historie: paní Ivana Rodová, kamarád jejího již nežijícího manžela Miroslav Pléha a Eliška Marešová, rozená Rodová. Připravili si pro nás množství fotografií a dalšího materiálu, kterým své vyprávění doprovázeli.
Začalo to sázkou
„Kroje máme již od roku 1981. A na svědomí to má obyčejná chlapská sázka, kdy se můj manžel na hodech ve Veverské Bítýšce vsadil se svým kamarádem Jirkou Svobodou, že v Martínkově udělají stejné hody, jako bývají ve Veverské Bítýšce,“ vzpomíná paní Rodová. „Okoukli jsme to tam, líbilo se nám to a začali jsme se učit moravskou besedu,“ doplňuje kamarád. „Protože jsme ale v Martínkově žádné kroje neměli, půjčili jsme si je v půjčovně v Moravských Budějovicích. To ale byly kroje kyjovské, které sem rozhodně nepatří. Po nějakém čase jsme si řekli, že by bylo dobré mít svůj vlastní kroj,“ vypráví kamarád Miroslav.
Z půdy do muzea
Pátrání po původních domácích krojích však nevedlo k úspěchu. „Nenašli jsme nic pořádného, z čeho by se dalo vyjít. Našli jsme jenom zbytky, navíc si babičky svoje kroje různě vylepšovaly. Každá si tam udělala nějakou svou nášivku, občas si i něco dovezly z Rakouska, takže to se použít nedalo. My jsme potom s Vaškem Rodovým, který mě dovedl do Hanáckého souboru v Brně, navštívili paní doktorku Ludvíkovou z etnografického muzea. A s tou jsme kroj dávali kousek po kousku dohromady,“ vysvětluje Miroslav Pléha. Zrození martínkovského kroje tedy bylo velmi pečlivé. „Paní doktorka vždy něco vyzkoumala, probrali jsme to, nakreslili, dovezli to do vsi paní Stanislavě Lojdové nebo Marušce Čechové a ty nám ušily vzorky. S těmi jsme zase jeli do Brna na schválení.
Krojový pendl
Paní Ludvíková nám doporučila i obchod, kde se dal koupit kanafas a další látky. Takže do Brna jsme vezli vzorky kroje a zpátky jsme se vraceli s plnou kabelou látek. Postupně se to tak dávalo dohromady. Bylo to namáhavé, zdlouhavé, ale krásné období.“ To vyvrcholilo v roce 1986, kdy byl představen první martínkovský kroj. Ale pozor! Přestože se rodil opravdu odpovědně, není to rekonstruovaný kroj. To, co máme, je „pouze“ kroj stylizovaný. „Jeho podobou nás paní doktorka Ludvíková zařadila do podhorácké oblasti a přiřadila spíš k Náměšti. Stylizace krojů spočívá v tom, že výzkum nebyl proveden dopodrobna a byli jsme stylizováni někam, kde už něco vyzkoumáno je. Něco podobného zde naši předci s největší pravděpodobností opravdu nosili. Rekonstrukce znamená podrobný výzkum a z něj je jasné, co do dané oblasti patří skutečně,“ vysvětluje paní Eliška Marešová.
„Rozhodli jsme se tenkrát po poradě v muzeu pro pracovní kroj, protože ve svátečním chodilo pouze pár nejbohatších. My předvádíme slavnosti, písně a tance normálního, řekněme prostého lidu,“ vysvětluje paní Rodová.
Rekonstukce, stylizace, svéráz
Jak se dozvídáme od místních krojových nadšenců, s výzkumem původních krojů to opravdu není snadné. Kromě pojmů rekonstruovaný a stylizovaný kroj se vyskytuje ještě takzvaný svéráz. To trošku souvisí už s tím, co jsme si řekli o babičkách, které si svoje kroje vyšperkovávaly tím, co kde viděly nebo přivezly. Badatel nemůže absolutně vycházet z toho, že když něco najde ve staré truhle na půdě, jedná se o původní kroj. Kdepak. Většinou je to právě ten svéráz čili složenina všeho možného.
Každý detail má svůj význam. „Pan doktor Mačuda, etnograf z muzea ve Znojmě, kladl důraz na siluetu kroje, rukávy, pás a délku sukně i výšivky,“ zdůrazňuje Eliška.
Děti chtějí taky
V těsném závěsu za krojem pro dospělé vznikal i kroj pro děti. „Jako učitelka ve školce jsem vedla dětský soubor Martínek a postupně jsme šili i pro ty malé děti. V roce 1988 jsme měli s dětmi první vystoupení v nových krojích,“ vzpomíná paní Rodová. „Pracuji v mateřské škole v Domamili a s kolegyní jsme založily soubor předškoláčků Mateřídouška. Vyrazily jsme společně do etnografického muzea, aby nám poradili, jak udělat dětský kroj. Chtěly jsme se odlišit od Martínkova, ale zároveň z kroje vycházet. Už jsme ale měly ve školce ušité sukýnky z modrotisku a byly jsme napjaté, co se dozvíme. Naštěstí nám bylo řečeno, že modrotisk vždycky byl, je a bude, takže je to v pořádku. K sukýnkám máme haleny stejné jako dospěláci. I tady byly drobné výhrady ke tkaničkám a podobně, ale to jsou opravdu detaily.“
Nesmí se to přehnat
Etnografové jakožto strážci folkloru dbají na každý detail, ke kterému se ve svém bádání dobrali, a snaží se tím udržet lidovou tvořivost na uzdě. Zároveň si ale musí připustit, že dogma nesmí znechutit samotné nositele folkloru, protože v dnešním uspěchaném světě je zázrak, že se mu někdo věnuje. Je ale jistě dobré vědět, že správná délka sukně je jiná, než si děvčata nechala ušít, aby se jim lépe tancovalo.
U tancování bychom se měli v Martínkově trošku zastavit. Tanec a zpěv zde totiž patří od začátku ke krojům naprosto neodmyslitelně, a jak jsme si řekli před chvílí, láska k písničkám a tanečkům dědů a babiček je dětem vštěpována od útlého věku.
Kroji to nekončí
V rodinné tradici Eliška pokračuje a vede soubor dospělých vdaných žen Bosonožky. Tančit však můžete v Martínkově v každém věku. Nejdříve je to Martínek pro nejmenší, o kterém už byla řeč a který v současné době vede Vlasta Lojdová. Z něj můžete přestoupit do Džbánečku pro děti od jedenácti zhruba do šestnácti let a skončíte ve Džbánku. Ten ruku v ruce vedou Adéla Lojdová a Petr Svoboda. Člověk si až musí položit otázku, zda je to v jedné vesnici všechno možné?
„Většina tanců vychází z lidových řemesel, bez kterých býval život nemyslitelný. Hodně čerpáme ze zpěvníků, materiálů od paní Jelínkové nebo pana Brtníka,“ svěřuje se Eliška. Zdokonalování a nové nápady pak přicházejí na různých folklórních tanečních vystoupeních, kterých se soubory z Martínkova účastní.
Sváteční kroj
S generační obměnou souborů přišly i nové kroje. Bosonožky a děti stále vystupují v původních krojích z roku 1986 a 1988, ale mladší generace si nechala ušít nové kroje, kterým říkají sváteční a které se od těch původních pracovních trošku odlišují.
A z chudého Podhorácka se posunuly blíž k bohatší Telči. Co je opravdu správné, by odhalil až podrobný etnografický průzkum, který ale, jak už bylo řečeno, není žádná legrace. Jak ale pozoruji zapálené folkloristy, je docela možné, že inspirováni skvělým příkladem Ondřeje Dostála z Moravských Budějovic se do průzkumu někdy pustí.
Kroje jsou dědictví
Zajímavé je i vlastnictví krojů, které obce pojímají různě. Zatímco v Náramči obec pořídila první dva kroje a další už si pořizují lidé za svoje, v Kralicích a ve Studenci jsou kroje obecní a půjčují se. Tady je to spíš jako v Náramči. Kroje se však samozřejmě půjčují, dědí, předávají a prodávají jako každá jiná věc, která má trvalou hodnotu.
Všichni u stolu se však naprosto shodují na tom, že nejdůležitější je chuť se dědictví předků věnovat, udržovat je a předávat dalším generacím. A to v Martínkově funguje bezezbytku.
