Partneři zpravodajství

Yashica Events

ROXY Club Třebíč

Bowling U Kmotra

Aquapark Laguna

Chci se stát partnerem

Jan Uher

za 5 dní

HROTOVICE (juh) – V každé obci je to jiné. Někde mají pouze kroje a používají je k ozdobení hodů a poutí, jinde mají i folklorní soubor, který s pomocí pamětníků a zpěvníků nacvičuje, tančí a zpívá tradiční lidové písně. Dosud jsme se setkávali především s kroji pro dospělé, od kterých byly odvozovány kroje dětské. Tentokrát jsme se vydali za paní Renátou Holíkovou do Hrotovic, která vede dětský folklorní soubor Hrotovčánek. Sama sice pochází z Moravských Budějovic, ale hrotovické kroje a dětský soubor ji provázejí neuvěřitelných třicet let.

Kroje mě bavily vždycky
„Nevyrůstala jsem v krojové oblasti, ale na prvního máje jsem si vždycky oblékala kyjovský kroj,“ přiznává svou lásku ke krojům, kterou si v sobě nosila odmala. „Půjčovala jsem si ho v Budějovicích. A těšila jsem se na to, byla to pro mě slavnost.“

Když nastupovala po střední pedagogické škole do svého prvního zaměstnání, netušila, že ji čeká úkol, který ji pohltí na desetiletí. Do Hrotovic tehdy přišla „na umístěnku“, protože tenkrát to tak chodilo. Když vešla do svého kabinetu, nalezla v něm spoustu dětských lidových krojů. Srdce jí zaplesalo, zároveň si ale řekla: „No, to je hezké. Co já s nimi budu dělat? Jak se s tím poprat?“ vzpomíná dnes s úsměvem.

Kromě krojů na ni v kabinetu čekaly vzorně vedené původní kroniky. Přiznává, že to je zatím její velký dluh. „Mám mraky krásných fotek, ale musím je zařadit a popsat. Byla by škoda v kronikách nepokračovat. Fotografie nám pořizuje úžasný místní fotograf pan Pavel Cafourek, kterého jsme si tak nějak přivlastnili, jelikož on nevynechá žádnou naši akci. Za to mu patří obrovské uznání a velký dík.

Byly tři
Právě z kronik se dozvěděla, že folklorní soubor zde založila v roce 1982 paní učitelka Marie Jičínská a na harmoniku děti doprovázela vychovatelka Ludmila Pokorná. V tomto roce společně s paní Eliškou Klementovou, velikou znalkyní místního folklóru, ušily společně s maminkami kroje pro děti. A protože paní Klementová bydlela kousek od školy, vyrazila za ní. Zjistila, že folklorní soubor od roku 1984 dále vedla paní Ludmila Pokorná právě s Eliškou Klementovou. „Těm třem úžasným dámám Hrotovice vděčí za to, že tu Hrotovčánek máme,“ listuje v kronikách paní Holíková.

Začala se prodírat historií. Postupně zjišťovala, do jaké oblasti Hrotovice patří, jaké tance se zde tancovaly, jaké sem patří kroje. Zjistila, že kroje, které našla v kabinetu, šily maminky tehdejších dětí podle rad paní Klementové. Držela v rukách historii a rozhodla se v ní pokračovat. Zcela se ponořila do tajů místních krojů, tanců a tradic. Učila se z kronik, z vyprávění i metodou pokus–omyl.

Pozor na mašle!
„První veřejné vystoupení bylo Vítání občánků. Uvázala jsem holkám krásné mašle vzadu na sukních a nastoupily ke kolébce. Všechno špatně! Dozvěděla jsem se po vystoupení. Tohle se nesmí,“ směje se.

Nedala se a s dětmi vyrazila na první soutěže – do Bystřice pod Pernštejnem nebo na slavnosti do Telče. „Tenkrát tancovalo třeba padesát dětí. Dneska je to daleko míň, ale pořád se držím kolem dvaceti.“ Dál sbírala zkušenosti. Při jedné soutěži jí například vytkli bílé cvičky: „Nakoupila jsem je pro všechny a říkám si – to bude paráda, budeme jednotní. A zase špatně! Bílé cvičky neexistují, nesmí být. Stejně tak účesy: Culíky nesmí být. Musí být copy. Jedné holčičce maminka uvázala nádherné čertovské culíčky… zase špatně. Obrečeli jsme to.“

Ještě je mám schované
Pro paní Renátu ale nebyl soubor jen o tanci. Ke krojům, tancům a scénkám patří také rekvizity, které buď sehnala, nebo vyrobila. Mezi vzácné kusy patří určitě stoletý velikonoční hrkací trakař po dědečkovi. Vytváří tematické pořady pro město. „Každoročně děláme Vítání jara. Celý sál ZUŠ byl loni plný kytiček, motýlů… všechno vlastní výroba,“ nadšeně vypráví.

„Máme i dvě papírové krávy, kozu na kolečkách, čápa nebo mraveniště (vyráběly maminky a kolegyně). Ještě je mám schované!“ dodává s hrdým úsměvem slovy vodníka Čochtana Jana Wericha.

Jednou jí zavolaly kamarádky z Třebíče z DDM, že mají tři pytle „hadrů“ – starého oblečení a kostýmů. Uvnitř byly kroje. „Říkám – to by byla škoda vyhodit! To se dá použít.“ Hrotovických krojů měla tehdy pouze šest, ale díky pytlům z Třebíče oblékla víc než třicet dětí. „Třeba tyhle krásně zdobené zástěrky máme dodnes z těch pytlů, ukazuje nám na vyskládané kroje.“

Neustálé učení a zlepšování
Drobné nedostatky musela občas přehlížet. Děti rostou, a tak bylo vždy před vystoupením velké zkoušení a přeměřování. Ideální to ale někdy nebylo. „Třeba zástěrka má být centimetr nad sukní. Ale když děti rostou… co nadělám.“

I když máme kroje posbírané, jak se dalo, snažíme se držet toho, co do Hrotovic opravdu patří. Víme, že naše kroje se velmi podobají rouchovanským. A za celou dobu se mi bohužel nepodařilo zjistit, odkud paní Klementová předlohu k prvním krojům vzala.

Po čase si paní Holíková začala doplňovat své teoretické i amatérsky získané znalosti. Jezdila na školení Horáckého folklorního sdružení, sledovala vystoupení v regionu a čerpala z videozáznamů. „Koukám, jak tancují jiní. Třeba martínkovský Džbánek je skvělý! Třebíčský Bajdyš taktéž… Vystoupení si nahrávám a učím se z toho.“

Důstojný dohled dosud zastává bývalá ředitelka dětského domova paní Pokorná, která naše akce navštěvuje. Hřeje mě vždy u srdíčka, když nás pochválí, že nám to slušelo a byli jsme správně oblečení, mám opravdovou radost,“ svěřuje se paní Renáta.

Hrotovická škola tanečníků
Výborné ale je, že souborem projde spousta dětí ze školy, které už sice do souboru nedocházejí, ale tance si i po letech pamatují. A když nějaký tanečník na poslední chvíli vypadne, je kam sáhnout.

„Normálně zajdu do školy: Holky, potřebuji pomoct! Oblečete si kroje, tance znáte, zítra jdete s námi,“ směje se. „Tohle mě naučila paní Iva Škarabelová z Rouchovan. Byla mou velkou pomocnicí a rádkyní. Jezdila sem za mnou roky. Byla úžasná a uměla.“

Jak už jsme říkali, první kroje šila paní Klementová s maminkami prvních členek souboru. Šití ve vlastní režii se ale daří v Hrotovčánku dodnes. Místní švadlenka paní Jiřinka Palátová obnovila dva kompletní kroje a postupně obnovuje a doplňuje ty stávající – včetně ručního vyšívání tradičních hrotovických ornamentů. A protože čerpáme dle předlohy původních krojů paní Klementové, zůstává soubor vizuálně jednotný.

S dětmi je vždy legrace
Na práci s dětským folklorním souborem paní Renátu baví pestrost a nevypočitatelnost. Ať se snažíte sebevíc, nikdy nevíte, jestli to dopadne podle plánu. Jedna historka mluví za všechny: „Mám v souboru jednu opravdu malinkou holčičku. Normálně tak malé děti neberu, ale tahle chtěla strašně moc chodit se starší sestrou. Navíc je to střela, nebojí se. Tak jsem to zkusila a říkám jí: Zazpívej Maličká su, jo? A ona, že zazpívá, ale pak dodala: Zazpívám ti jinou. A spustila My tři králové. Úžasné! Jestli to spustí na Vítání jara, tak to bude pecka. Přesně tohle miluju: dětská spontánnost nezná žádná omezení.“

„Při vystoupení na Vítání jara nastoupil celý soubor na papírovou louku plnou trávy, kytiček, broučků a motýlů. Vzala si mikrofon, přiložila ho k puse a začala do něj jen dýchat. Napětí. Nakonec spustila: Maličká su, husy pasu. Obrovská úleva. Najednou se ale zarazila, otočila se na holky a povídá: Otočte se! Sto lidí v sále. Tak jsem řekla: Dobře, děti, otočte se, Štěpánka zpívá. Holky se otočily zády, ona to odzpívala a lidi se váleli smíchy. Obrovský potlesk. To jsou ty nejhezčí chvíle,“ směje se ještě dnes vedoucí souboru.

Hrotovčánek zatím nemá pokračování
Dětský soubor však nemá pokračování v podobě dospělého souboru, což je vzhledem k množství tanečníků, které Hrotovčánek vychovává, velká škoda. Paní Renáta si to uvědomuje, ale jak říká, to už by opravdu nestíhala. „Muselo by nás být víc,“ říká otevřeně. Chybí kapela, chybí lidé. Každý týden zkoušky, domlouvání, logistika – to všechno je náročné.

Momentálně má soubor kolem dvaceti dětí, většinou děvčat. Kluků je minimum, ale to je v tanečních souborech tradiční. Dřív k folkloru přirozeně patřily hody a další společenské události, kde se tančilo v párech. Dnes se zde děti s folklorem setkají jen výjimečně. Vystoupení mají především místní – při vítání občánků, na bramborobraní, na jaře. A to zatím stačí.

„Ale víte co? Já vždycky říkám – pokud aspoň pár dětí bude dál zpívat, tancovat, nosit kroj, tak to má smysl, protože folklorní dědictví tady nevymře. I kdyby byl jenom jeden kluk a dvacet holek, stejně to stojí za to. A zatím to s maminkami, které mi s dětmi pomáhají, držíme. Moc si toho vážím.“.

Foto: archiv Hrotovčánku