DUKOVANY - Energetici v Jaderné elektrárně Dukovany úspěšně připojili čtvrtý výrobní blok k přenosové síti. Dokončili tak plánovanou odstávku, která začala zhruba v polov...
Yashica Events
Mizející svět třebíčských Židů na plátnech i ve vzpomínkách
TŘEBÍČ (juh) - Židovská čtvrť, dnes hrdá, ale stále více uhlazená památka UNESCO, bývala místem, kde dříve kypěl syrový život mnoha rodin s mnoha dětmi i místem opouštěným a zapomínaným. Místem, určeným k demolici. Vždy však to byla čtvrť tak trochu tajuplná a fascinující. Místní rodák, pamětník a malíř Josef Hrubeš, který právě slaví neuvěřitelných osmdesát let, si s námi o ní povídal. A nejen o ní. Nikoli však nostalgicky, ale s nadhledem, a přitom nezastíranou láskou.
Před týdnem v Zadní synagoze uspořádal svoji retrospektivní výstavu, kde svůj život vlastně doslova vlastnoručně ilustruje. Vzpomíná na klukovská léta připomínající Foglarovy romány, historii starých živností i na to, proč začal mizející zákoutí Třebíče zachycovat na plátno. Sedíme v mistrově rodném domě na ulici Leopolda Pokorného, kde má i svou galerii pojmenovanou po milované ženě Vlastě a povídáme si. Ten dům koupil jeho dědeček v roce 1895 a původně nesl číslo popisné 50. Pak ho ale rozdělili a tato část dostala číslo 112, které má dosud.
Jak si pamatujete židovskou čtvrť ze svého dětství? Liší se hodně od dnešní podoby?
Úplně. Dnes je to tu prázdné, domy často kupují podnikatelé a předělávají je na penziony. Za mého dětství, po válce, to tu ale neuvěřitelně žilo. V každém baráku bydlelo klidně pět, šest lidí, někdy i dvě rodiny najednou. Jen venku pobíhalo tak třicet nebo pětatřicet dětí. Domy měly složitou historii, typické bylo, že jeden dům byl rozdělený mezi několik různých majitelů.
V Židech prý bývalo i velké množství drobných živností a obchůdků. Co všechno tu fungovalo?
Pamatuji si Horní ulici – tam byl konzum, řeznictví, vyhlášená zelenina u Sedláků. Fungoval zde holič Dvořáček a hned vedle byla mlékárna… Čtvrť byla v podstatě soběstačná. Bylo to ale také místo plné svérázných postaviček i dramatických a smutných lidských osudů, které se někdy odehrály na ploše pouhých několika metrů čtverečních. Byla to vlastně taková Stínadla.
Mám radost, že i vy, rodák, jste tuto čtvrť takto vnímal. My, kluci z novějších čtvrtí jsme se sem vydávali s napětím a třebíčští vodáci i sokoli zde odjakživa hráli hry, které se Foglarem inspirovaly…
Je to tak. I pro nás to tak bylo, ale my jsme to tu dokonale znali. Líbily se nám staré uličky, oklepané zdi, tajuplná zákoutí. Hráli jsme tu různé dobrodružné hry a schovávali se. Naprosto jedinečné byly zdejší průchody. Dalo se jimi projít z jedné ulice do druhé skrz domy a vnitřní dvorky. Když nás někdo honil, stačilo zapadnout do správných dveří, projít domem a byli jste na jiné ulici. Kdo to neznal, neměl šanci. Uličky jsou tak autentické, že když sem později zavítal Hynek Bočan - režisér televizního seriálu Záhada hlavolamu natočeného v letech 1969 až 1970, prohlásil, že se mělo točit tady. Nebo aspoň něco!
Kromě uliček židovské čtvrti je vaše mládí spojené také s trampingem. Kam vedly vaše cesty?
Naší srdeční záležitostí byly Oslavka, Jihlavka, Rokytná a Sázava. Na Jihlavce jsme milovali louku pod Kozlovem, kam jsme na čundry jezdili pravidelně. A k tomu samozřejmě patřila řeka tady ve městě a loděnice v Poušově. Další stará loděnice bývala na Polance za dřevěnými kabinami „Amerikami“. Měli jsme kanoe, pramice i velký gumový člun z války. Na něm jsme v sedmdesátých letech sjížděli divokou vodu na závodě Týnec–Pikovice. Bylo to velké dobrodružství, když po obrovské bouřce řeka stoupla o metr a pod jedním jezem se utopil kajakář. Ale závody tenkrát nezrušili. Akorát nám to řekli, ať dáváme bacha, a jelo se dál.
Pojďme k vaší malířské tvorbě. Maloval jste už od dětství, nebo to přišlo až později?
Maloval jsem od dětství, ale tak nějak cílevědoměji jsem začal až tak kolem šestnácti sedmnácti let, když jsme s klukama začali jezdit ven na čundry.
Takže jste si do USky přibalil i barvy a štětce?
Kdepak. Přímo v lese jsem nemaloval. Krajinu jsem si vždycky spíš navnímal a do paměti uložil její atmosféru. Doma jsem pak tvořil zpětně –něco čistě podle vzpomínek, něco podle fotek.
Většinou jsme totiž jezdili na stejná, prověřená místa, která jsme měli dokonale přečtená. Naší srdcovkou byla Skautská louka pod Kozlanama. Šlo se kolem Kozlan dolů po potoce, pak se zahnulo doprava a tam se otevřela obrovská louka tvarovaná do písmene „U“, schovaná přímo pod Kozlovem. Druhým naším revírem pak byla louka pod Wilsonkou.
Židy jsem začal intenzivněji malovat kolem roku 1972. Tehdy se totiž začalo vážně mluvit o tom, že se celá čtvrť zbourá a místo ní se postaví moderní paneláky a činžáky. Chtěl jsem, aby se z té neopakovatelné atmosféry a starých domů něco zachovalo, když už jsem tady prožil dětství. To byl ten hlavní impulz.
Vaše obrazy jsou známé svým klidným, tlumeným světlem a ztišenou atmosférou. Odráží to vaši povahu?
Určitě. Já jsem introvert, nevyhledávám žádné davy, proslovy nebo hluk. Láká mě ticho a klid, a to se snažím přenést i na plátno. Moje obrazy jsou vlastně vyjádřením mého vnitřního světa.
Čím a na co nejraději malujete?
Velmi rád maluji nejen na plátno, ale i na sololit. Má skvělou strukturu, která připomíná plátno, ale vůbec se nekroutí. Někdy maluji na tu hladkou stranu, jindy zase využívám tu strukturovanou, hrubší. Co se týče technik, jednoznačně u mě převažuje olej, ale dříve jsem zkoušel i temperu, kterou jsem si sám ředil vaječným žloutkem. A samozřejmě akvarel.
Vyrážíte na čundry a výšlapy do přírody i dnes?
Samozřejmě. Chodíme pořád! Teď jsme sice měli asi tři neděle pauzu, protože se sešly přípravy kolem výstavy a do toho uhodila ta strašná úmorná horka. Ale jinak vyjíždíme pravidelně každou středu. Většinou se sejdeme tak ve čtyřech, pěti nebo šesti lidech a dáme si pěkný okruh. Ujdeme takových sedm, osm, někdy až deset kilometrů.
Hlavní zásada je, že na konci musí být hospoda. Místo, kde si člověk může na závěr v klidu popovídat, najíst se a spláchnout prach z cest. Jenže zrovna tohle začíná být čím dál větší problém. Těch klasických, poctivých venkovských hospod hrozně ubývá.
Máte nějaký obraz, který byste nikdy neprodal?
Mám. Pojďte se podívat. (Odvádí mě do jiné místnosti a chvíli hledá mezi obrazy visícími na tyči jako ve školním kabinetu.)
Tenhle!
(Překvapeně koukám na Dantovo peklo nikoli v podání Hieronyma Bosche, ale Josefa Hrubeše. Moc si s ním nezadá. Je vidět, že do světa mistra nepatří jen romantická zákoutí říčních údolí a tlumené světlo lamp uliček milovaných Židů. Mlčíme a koukáme na romantický výjev. Po chvíli se vracíme zpět.)
Na vernisáži zaznělo, že díky vám jsou kousky Třebíče i na druhém konci světa. Vaše obrazy dnes mají domov v soukromých sbírkách po celém světě, od Ameriky až po Čínu. Jak se tam dostaly?
Výrazně to přibylo po tom, co se Židy staly památkou UNESCO, a kromě rodáků sem začalo jezdit víc cizinců. Obrazy si kupují lidé, kteří odsud pocházejí, nebo tu byli na návštěvě a chtějí si odvézt obrazy jako vzpomínku na město. Moje Židy tak visí v Číně, Austrálii, Americe a jinde. Jsem rád, že Židy žijí a neskončily pod radlicemi buldozerů. I když už jsou úplně jiné, než když jsem byl malý. Ale díky tomu je zase objevují lidé, kteří by sem jinak nepřišli. Je to zvláštní a hezký pocit vědět, že kousek staré Třebíče je rozesetý po celém světě.
Poslední otázka. Máte v Třebíči nějaké své zamilované místo, o kterém máte pocit, že úspěšně odolává neúprosným změnám času? Kam se rád vracíte jen tak posedět?
No tak to je jednoznačně Polanka a tamní hospoda U Uhlířů. To je snad jediné místo v celém městě, které si pořád drží svou tvář a úspěšně vzdoruje času. Mám s ním spojené krásné vzpomínky z mládí. Když jsme se tam vždy zastavili na cestě z loděnice v Poušově. Chodívali jsme tam ještě se starým Dědkem Koudelovým a ostatními kluky. A ta hospoda, ta funguje a šlape doteď. Je to zkrátka klasika, která žije dál. Tam se zastavil čas v tom nejlepším smyslu slova.
Foto HoN: Jan Uher
4
