MOHELNO – Na stránkách Horáckých novin jsme se rozhodli věnovat lidovým krojům na Třebíčsku. Kdysi byly takřka nedílnou součástí našeho venkova. Někde už jsou zcela zapomenuté, jinde snesené z půdy, oprášené a doslova znovuzrozené, jinde s pomocí etnografů a kronik pracně rekonstruované. I když se svou pestrostí nemůžeme rovnat bohatému Slovácku, je až překvapivé, jak krásné a různorodé naše podhorácké kroje jsou. A kde všude se dochovaly!
V Mohelně se však rozhodli jít jinou cestou. Vlastní kroje, které by měly své kořeny skutečně v Mohelně, se ani přes velkou snahu učitele a etnografa Vratislava Bělíka najít nepodařilo, a tak si místní kroje půjčují. A když už si je půjčí, ať jsou parádní! To dá rozum.
V Mohelně jsme si domluvili schůzku s panem Radkem Kopečkem, šéfem tamního muzea a muzejního spolku, a jeho dcerou Radkou Kopečkovou. Tradice – a tím pádem i kroje – hrají v životě jejich vesnice velkou roli, a tak se s námi o své zkušenosti i tradice rodné obce podělili.
Prostě odjakživa
V Mohelně se během roku konají tři velké slavnosti: masopust, pouť a hody. V kroji se ale chodí pouze na hody. Je tomu tak už velmi dlouho, ale ne vždy to tak bylo.
„Dřív, když na to nebyly peníze, tak i na hody se chodilo jen ve svátečním. Kroj doma nikdo neměl,“ vzpomíná Radek Kopeček.
Na otázku, odkdy se v Mohelně hody slaví, přichází typická odpověď: „Odjakživa, ale nebylo to v krojích.“ Právě v tom je však háček. Zatímco v některých obcích se dochovaly alespoň nějaké informace o místních krojích, v Mohelně se přes veškerou snahu nepodařilo najít nic. Původní kroj se zde přestal používat a zanikl dřív, než ho někdo stačil systematicky zaznamenat. Nejstarší fotka, kterou máme, je asi z roku 1933 a na ní už je chasa v půjčených, většinou kyjovských krojích.
„Já si myslím, že tady původní kroj musel být,“ uvažuje Kopeček. „Ale nezachovala se o něm žádná informace. Už za druhé světové války tu nebyl nikdo, kdo by dokázal říct, jak vypadal.“
Že je veškerá snaha marná, usuzují Kopečkovi i podle toho, že ani učitel Bělík, který zde působil a shromažďoval krojové informace z okolních obcí, v Mohelně nic neobjevil. Díky němu dnes mají přesně zrekonstruované kroje třeba v Březníku, Rouchovanech, Vémyslicích nebo Ketkovicích.
„Mohelno tam ale chybí. Přitom se dá předpokládat, že kroje v okolních obcích byly velmi podobné. Ženy nosily několik sukní, vyšívané fěrtuchy a nabírané rukávce. Teprve s příchodem moderní doby se oděv začal postupně poměšťovat,“ vysvětluje mohelenské „bezkrojí“ Radka Kopečková.
Otázka, zda by nebylo možné pořídit vlastní obecní kroj místo dnes půjčovaných kyjovských, se nabízí. Jenže bez historického podkladu je to složité.
„Kdyby se dochoval aspoň jeden kus nebo nějaké fragmenty, ze kterých by se dalo vycházet, bylo by to zajímavé,“ zaznívá. „Ale když nemáte nic, o čem byste mohli s jistotou říct, že je to historie, nikdo se do toho nechce pustit – a už vůbec ne to zaplatit.“
Půjčené, ale přijaté
A tak dnes Mohelno chodí na hody v krojích půjčených. Nejprve v horáckých z Moravských Budějovic, později – s rostoucími možnostmi – v krojích kyjovských.
„Ten horácký kroj je chudší. A to k nám vlastně patřilo,“ přemítá Radka Kopečková otevřeně. „Ale jak byli lidé bohatší, začal se půjčovat kyjovský. Je třikrát dražší, ale taky mnohonásobně hezčí.“
Rozdíl je znatelný na první pohled: více spodnic, bohaté vyšívání, škrobené rukávce, metry látky navíc. Zatímco zapůjčení horáckého kroje vyjde na pár stovek korun, za dívčí kyjovský zaplatí klidně patnáct set korun na víkend.
Ani půjčení kroje však není úplně snadné. Půjčoven je sice dost, ale pokud se kroje neobjednají rok dopředu, bývá problém. Mohelenská chasa si je půjčuje nejčastěji v Rajhradicích nebo v Brně-Slatině.
„Dneska jsou hody v každé vesnici a v Brně třeba v každé čtvrti. Půjčovny jsou strašně vytížené,“ popisuje situaci Radka Kopečková.
Do hodů se dnes v Mohelně zapojuje nečekaně velké množství lidí – chasa, děti, vedoucí, muzikanti. Celkem skoro stovka krojovaných.
„Letos bylo 43 dospělých v chase a 48 dětí,“ počítá Radka. „To už je opravdu hodně.“
Radost a naděje
Zapojení dětí do hodů nebylo původně plánované jako samostatná část programu.
„Já jsem to ale nevymyslela,“ říká Radka Kopečková. „S tím nápadem přišel Milan Němec, protože jeho neteř byla hlavní stárková. Navrhl, že by mohlo jít aspoň pár dětí v kroji.“
Zpočátku děti skutečně jen prošly v krojích průvodem. Teprve později, od roku 2019, se začala tančit dětská beseda. „Trochu jsem ji zjednodušila,“ vysvětluje. „Nemá vyhazovací prvky, není tak dlouhá a je univerzální. Není na páry, ale tančí se v kruhu, takže je jedno, jestli je tam pět, osm nebo dvacet dětí.“ Právě tahle jednoduchost se ukázala jako klíčová. „Děti vám onemocní nebo se klidně zaseknou ve dveřích a řeknou, že nejdou,“ směje se. „Ono je to s nimi někdy veselé.“ Postupně počet malých krojovaných rostl. „Začínali jsme asi s deseti dětmi,“ dodává. „Letos jich bylo osmačtyřicet.“ Ale i malé kroje něco stojí. „Mně už půjčování kroje nestojí nic, protože jsem si svůj koupila v Brně, když jedna půjčovna končila a kroje rozprodávala. Jsou sice strojově vyšívané, ale paráda,“ říká Radka.
„Věřte ale, že rodiče to stojí kolem tisíce korun u dětí a kolem patnácti set u dospělých. A loni bylo krojovaných přes devadesát. Je to hodně peněz. Bez toho, aby si účastníci kroje zaplatili sami, by se to nedalo. Ekonomicky by to bylo neudržitelné. Hody nejsou jen jedna zábava – v sobotu je taneční zábava, v neděli program pokračuje, celý den chodí kapela po vesnici na zavádku a večer hraje cimbálová muzika. Ve výsledku se tak platí tři kapely.“
Tak tohle jsou naše hody
Už na konci prázdnin se rozhlasem zvou všichni mladí, kteří odešli ze základní školy – tedy zhruba od čtrnácti či patnácti let. Začínají nácviky a učí se tančit besedu. Ta trvá zhruba dvacet minut a obsahuje hodně informací, takže je potřeba ji opakovat, aby si ji člověk zapamatoval. V Mohelně se tančí beseda moravská.
Jako jedna z mála obcí udržuje Mohelno takzvané císařské hody, kdy císař Josef II. sjednotil roku 1787 termín konání hodů v celé zemi a vydal nařízení stanovující termín hodů na třetí říjnovou neděli.
Týden před hody se začíná zdobit sokolovna. Je tam spousta pentlí, břízek a další výzdoby. V sobotu ráno jedou kluci do lesa pro strom-máju, který jim obec daruje. Mája se odkorní a traktorem ji přivezou před sokolovnu. Zatímco jsou chlapi v lese, dívky zůstávají v sokolovně a připravují výzdobu – vyrábějí růžičky, pentličky a další ozdoby.
Ve dvě hodiny odpoledne přijede jeřáb a staví se mája. Přijde se na ni podívat celá vesnice, hlavně děti. Večer, kolem šesté hodiny, se celá chasa sejde v sokolovně oblečená v krojích, postaví se do šiku a vyráží průvodem obcí. Zpívají bez kapely, jen tak „na hubu“. Zastavují se v hospodách, dají si štamprli, zvou na večerní zábavu a pak pokračují na hřbitov, kde kladou květiny na hroby mladých lidí, kteří kdysi do chasy patřili.
Kolem osmé večer se všichni vracejí do sokolovny. Ta už je plná lidí všech generací, kteří se přišli nejen pobavit, ale i zhodnotit kroje, besedu a zavzpomínat, jaké to bylo, když chodili na hody oni.
Nejprve vystoupí malé děti – krojáčci – se svou krátkou besedou, po nich následuje beseda velkých krojovaných. Tím celý večer začíná a navazuje sled hodových zvyků: Předání hodového práva, zpívá se píseň Čí só hode, zaznívají tradiční pokřiky a tančí se sóla. Součástí průvodu jsou i dva „obecní policajti“, kteří mají během hodů dohlížet na pořádek. Hodové právo je sepsané v mohelenském dialektu a obsahuje pravidla, která musí chasa i veřejnost dodržovat. Dříve ho předával starosta v dobovém odění, dnes už ho většinou předčítá jeden z policajtů. Pokud by se pravidla porušila, nebo hlavní stárek právo ztratil, hody by se měly ukončit.
Po přečtení práva si členové chasy připnou pentle v barvách trikolóry, která hodové právo symbolizuje. Dokud ji nosí, platí pro ně všechna pravidla. Pak následuje zábava, která pokračuje dlouho do noci. Často se i spí přímo v sokolovně, kde se rozloží matrace.
Ráno mají děvčata sraz u hlavní stárky a chlapci u hlavního stárka. Kapela a stárci vychází od hlavního stárka a jdou průvodem obcí vyzvednout domů hlavní stárku. Tam se „napárují“ a zamíří i ke starostovi a pak už chodí dům od domu, nabízí víno a rozmarýn a zvou na hody. Takto program pokračuje až do večera.
Večer se znovu tančí beseda malých i velkých. Nakonec, po sólech hlavního páru a policajtů, dochází k ukončení hodů tím, že se hodové právo předá civilům, a tím hody oficiálně končí. Chasa si ještě většinou zvolí nový hlavní pár na příští rok. Večer ale pokračuje a ke zpěvu a tanci hraje cimbálová muzika.
Stárek, stárková, chasa
Kde se berou a co mají na starosti? Je dobré říct, že funkce hlavní stárky a hlavního stárka je pro jejich rodiny velká prestiž, ale i finanční i organizační zátěž. Přípravy stojí hodně peněz i práce – je potřeba nachystat pohoštění, navařit a nasmažit řízky, uklidit a vyzdobit dům, připravit všechno pro dceru a pozvat širší rodinu. V neděli ráno se navíc chodí pro stárku, což znamená další organizaci a hosty.
Někdo do této role jde s nadšením, jindy spíš z nutnosti. Je totiž potřeba neustále řešit domluvu s mladými – někteří chtějí pomáhat, jiní se zapojí méně.
Volba stárků většinou padne na toho, kdo je v chase nejdéle a má nejvíc zkušeností. Nový stárek a stárková se stanovují hned po skončení hodů a svou funkci vykonávají celý následující rok. Během něj pořádají další akce, zajišťují kapely, připravují program a nacvičují besedy.
V ideálním případě se už při hodech ví, kdo bude stárek příští rok. Ten se pak „rozhlíží“ už během letní pouti, kde si roli částečně vyzkouší, a na samotné hody je pak lépe připravený.
Přes hody „nejede vlak“
Hody prostě být musí, i kdyby čert na koze rajtoval. Co mohelenská paměť sahá, zrušeny byly jen jednou – když přišel covid a tři dny před jejich konáním vyšlo státní nařízení o veřejných akcích. I slavné hodové právo tehdy bylo na úředního šimla krátké.
Každopádně jsou krojované hody v Mohelně krásnou ukázkou tradice, která je nejen veselá a malebná, ale stále živá a pulzující. Také jsou důkazem soudržnosti celé obce a schopnosti mladých lidí být vytrvalí, obětaví a umět pracovat v týmu. A nádherné zážitky všem stárkům, kteří někdy tancovali a pili víno pod májkou na mohelenských hodech zůstanou na celý život.
Foto: Jan Uher a archiv obce
