Holocaust nebo hebrejsky šoa. Zatímco anglické pojmenování značí naprostou zkázu, hebrejské slovo přímo zlo. Avšak ani slovy snad nelze popsat nacistické běsnění, které si v minulém století vyžádalo šest milionů židovských obětí. Hrůzy holocaustu zanechaly své stopy rovněž v Třebíči, odkud vymizela početná a dříve pro město významná židovská komunita. Do svých domovů se sice třebíčští Židé po válce nevrátili, jejich odkaz je zde stále silně udržován. Nejen skrze spletité uličky někdejšího ghetta, ale i položené kameny zmizelých. Nové mosazné připomínky zahynulých spoluobčanů, tentokrát z rodu Ornsteinů, přibyly ve čtvrtek 24. září na dolní straně Karlova náměstí. Za účasti příbuzné, americké vědkyně Ann M. Altman, která posléze veřejnosti představila poutavý příběh vlastní rodiny.
Spletité osudy od Znojma po Bristol
Dějiny se pro snazší pochopení široké veřejnosti nejlépe prezentují na konkrétních příkladech. Když se jednoduše představí příběh jedince, jeho rodiny, na pozadí velkých historických událostí. Mnohdy mikrohistorické nahlédnutí do každodennosti člověka může člověku pomoci k rychlému poznání, co která dějinná etapa s sebou přinesla do života běžných lidí. Tak je tomu v případě americké vědkyně Ann M. Altman, na jejíž rodině lze představit strastiplný osud židovské komunity v minulém století. Tento příběh může navíc dokládat reálie lokálních dějin. V tomto mezigeneračně přenášeném vyprávění se totiž snoubí hned několik rozličných míst - Znojmo, Třebíč, Ostrava, Brno, ale nakonec i anglický Bristol.
Otec Stephan Körner (*1913), profesor a vedoucí katedry filozofie na Bristolské univerzitě pocházel z Ostravy a v březnu 1939 uprchl přes Polsko a Švédsko do Velké Británie. Zde se posléze seznámil s o osm let mladší dívkou Editou Löwy. I ona byla v Anglii židovskou uprchlicí. Narodila se v roce 1921 ve Znojmě vcelku do zámožných poměrů. Její dědeček Rudolf Wotzilka vlastnil ve městě pivovar a matka Anny, jež dokonce ve Vídni tančila s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem d’Este, se později provdala za majitele mlýna Emila Löwyho. Společenská prestiž rodiny se ale koncem 30. let rázem zbortila. Označením žlutou Davidovou hvězdou se všechny židovské rodiny staly nacistickou optikou méněcennými, Löwyovy a Wotzilkovy nevyjímaje. Po odstoupení pohraničí musela rodina Löwyova opustit Znojmo a zamířila do Brna. Odtud se pak Edith a jejímu bratrovi Stefflovi podařilo utéct do Anglie, čímž si před nastupujícím běsněním zachránili život. Na rozdíl od svých rodičů a blízkých příbuzných, kteří zkraje 40. let zahynuli v koncentračních táborech.
Když Stephan Körner poprvé spatřil Edtih Löwy, údajně pronesl: „To je žena, kterou si vezmu!“ Manželům se následně narodily děti Thomas (*1946) a Ann (*1947) a v anglickém Bristolu se začal psát nový životní příběh. Leč Edith si při budování nové kariéry vypomohla vymyšleným vzděláním i úspěchy, stali se manželé Körnerovi v očích veřejnosti úspěšnou rodinou. Dle slov dcery Ann se ale za tímto pohledem zvenčí skrývala poněkud stinnější stránka.
Vztah s matkou a otázka paměti i odpuštění
Příběh své matky Edith nyní doktorka Altman prezentuje ve své nové knize s příznačným názvem (Ne)dokonalé vzpomínky aneb Jak jsem odpustila své matce. Dílo složené ze vzpomínek Altman a deníkových záznamů její matky a babičky přináší podrobný rozbor profilu Edith Körner, od rodinného zázemí ve Znojmě až po smutnou událost před šestadvaceti lety.
„Co za matku zavolá své dceři a řekne: Tvůj otec a já jsme se rozhodli spáchat sebevraždu a rádi bychom, abys přijela a našla naše těla,“ začíná první kapitola knihy. A skutečně se tak stalo, manželé Körnerovi ukončili společně svůj život v polovině srpna roku 2000. Sebevraždou v Bristolu se tak uzavřel komplikovaný příběh Edit Körnerové. Komplikovaný nejen tím, že z rodné jižní Moravy musela před nacisty uprchnout do Velké Británie a zde začít nový život, ale i její osobností. Jak pověděla sama Altman, soužití s její matkou nebylo nejjednodušší. Na ostrovech si založila kariéru díky mnohdy smyšleným příběhům, zároveň si s sebou z minulosti nesla těžké břímě. Rodiče poznamenaní holocaustem se rozhodli neohlížet se zpět, nicméně hrůzy holocaustu na nich zanechaly znatelné stopy. „Otec všechno držel v sobě. Matka svůj vztek dávala najevo – ale pouze vůči mně! Někdy jsem měla pocit, že jsem ztělesněním matčina pocitu viny spojeného s holocaustem,“ pověděla už před dvěma týdny Altman v rozhovoru pro Horácké noviny.
Ovšem matka Edith si toho na svých bedrech nesla daleko více. „Po přečtení deníku dítěte jsem si řekla, že má matka vyrostla se zlatou lžičkou v puse. To ale nebyla pravda. Rodina sice byla bohatá, kdy se v ní objevovaly chůvy a služky, ale rodiče často cestovali a děti byly v péči právě chův,“ pověděla Altman v Kamenném sále. Děti Edith a Steffl tak sice vyrůstaly v blahobytu, ale bez citů. „Na základě toho jsem pochopila, proč se ke mně má matka tak chovala,“ doplnila autorka knihy. Když deníky přečetla a porovnala, skutečně dospěla k odpuštění své vlastní matce. Společně s tím si i za pomoci odborníků uvědomila, že Edith trpěla narcistickou poruchou. Zároveň jí však tato zkušenost přinesla inspiraci do vlastního života. V některých situacích si řekla, jak by se asi zachovala její máma a udělala pravý opak.
Dílo tak může být pro čtenáře zajímavé tím, že se nejedná o pouhé převyprávění rodinné historie. Otevírá se zde i otázka lidské paměti. Na jedné úrovni pomíjivost té lidské, kdy Altman například konfrontuje vzpomínky své matky s deníkovými záznamy své babičky. Téma paměti je zde ale zastoupeno i v ohledu té historické. Tedy jak se životní zkušenosti a traumata později propsaly do rodinného života.
Spojení s Třebíči skrze matčiny tety
Ačkoliv sama doktorka Altman uvedla, že vinou četného stěhování svých předků a později i jí samotné nemá nikde zapuštěné kořeny, na mnoha místech má alespoň kořínky. Za těmi třebíčskými je potřeba se přemístit na Karlovo náměstí, do místa mezi dnešní Grandhotel a drogerii Teta.
Právě na těchto místech v domě číslo 9 zřídil obchodník Leopold Ornstein (1844-1905) obchod se zbožím smíšeným, od roku 1860 rozšířený o první velkopražírnu kávy s elektrickým pohonem v Třebíči. Kšeft po smrti otce následně převzal syn Alfred a podnikavá byla i dcera Růžena, provdaná Ledererová. Ta si vedle rodinného obchodu otevřela na městě malý obchůdek. Ač po přestavbě centra Třebíče není po těchto krámcích dnes stopy, rodina Ornsteinů je zde ve veřejném prostoru zvěčněna. Za manžele Alfreda a Ernu Ornsteinovy, Arthura Ornsteina a Růženu Ledererovou byly před jejich někdejšími koloniály položeny ve čtvrtek 24. září kameny zmizelých. Pod dohledem Altman, která stávající podobu náměstí během posazování stolpersteinů porovnávala s historickými fotografiemi. Ona výše zmíněná Erna Ornsteinová byla totiž tetou Altmanovy matky Edith.
Právě o své rodinné vazbě na Třebíč promluvila akademička Altman o čtvrtečním podvečeru v zámeckém Kamenném sále. Sestry Nelly a Erna Löwy se provdaly za bratry Karla a Alfreda Ornsteinovy. Ovšem manželství mezi Alfredem a Ernou nebylo šťastné. Starší ze sester Löwy ve skutečnosti tajně milovala bratra svého manžela, Carla. Ten ale řekl své ano Nelly, a tak aby byla Erna své platonické lásce nablízku, provdala se alespoň za Alfreda. U své tety a strýce trávila volné chvíle také Edith Körner, a tak ani v jejím deníkovém vyprávění nechybí zmínky o třebíčských příbuzných. Na čtvrteční přednášce Altman dokonce promítla jednu fotografii, kde se v okně Ornsteinova domu nachází dvě malé děti. „Myslím, si, že by právě tohle mohla být moje matka se svým bratrem,“ pověděla s jistotou.
Vedle rodinných vztahů ale Altman na přednášce zavzpomínala i na děti dvou výše představených párů. Na Leopolda a Bedřicha Ornsteinovy, se kterými se v zahraničí vícekrát setkala. Neopomněla ani v samém závěru doplnit, proč celý svůj paměťový projekt podniká: „Důvod, proč jsem přijela, je, aby nikoliv já nebo mí přátelé v USA, ale vy nezapomněli na svoje sousedy. A když se projdete po Karlově náměstí, tak jim věnovali tichou vzpomínku.“ Tak jako učinil přihlížející hlouček lidí na čtvrtečním pokládání kamene zmizelých. „Strýčku a tetičko, to je pro vás,“ pravila Altman po usazení stolper-
steinů a zahleděla se do deštivého nebe.
