Otto Rydlo: Jedna tvář, vícero životních rolí

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Petr Herbrych

před 1 hodinou

Když se v minulém týdnu psalo o samotných počátcích Jiskry, byli v krátkosti nastínění její otcové zakladatelé. Autorem vůbec prvních úvodních řádků měl údajně být sám Bohumír Šmeral, nicméně se začátky probíraného periodika se pojí vícero zajímavých jmen. Leckterá však zůstala pouze v paměti konkrétních rodin, nikoliv že by byla dodnes veřejně známá. Poutavý životní příběh s sebou například nese první redaktor Jiskry Otto Rydlo, od jehož narození uplynulo 30. ledna sto třicet let. Na jedné z tváří se totiž projektuje hned několik rozličných rolí. Zatímco po vzniku republiky se Rydlo aktivně zapojil do levicového hnutí, za první republiky zdařile podnikal a počátek 50. let strávil schopný farmakolog a celoživotní odpůrce alkoholu v komunistickém kriminále.

Od dětství předurčené směřování
Že se Rydlova životní cesta zpočátku ubírala levým směrem, jistě ovlivnilo už samotné dětství a rodinné zázemí. V sedmisethlavé obci Hodice nedaleko Třeště se Otto narodil 30. ledna 1896 do neúplné rodiny. Jeho matka Albína se živila jako textilní dělnice, a kdo je otcem malého chlapce, nebylo známo. S ohledem na nepřítomnost jednoho z rodičů, ještě navíc samotné hlavy rodiny, tak není divu, že se Rydlovi potýkali s chudobou. Obtížné sociální podmínky se zčásti vyřešily v roce 1900, kdy si mladého Ottu vzal do výchovy jeho strýc a kmotr, třešťský truhlář František Prošinger. Přece jen u řemeslníka, který byl díky svým kšeftům zajištěnější než sestra Albína, se chlapci naskytla vidina o něco světlejší budoucnosti. A ta se skutečně naplnila. Díky stabilnímu rodinnému zázemí se Rydlo stal premiantem obecné školy v Třešti a za podpory jeho strýce pak mohly roku 1906 vést další studijní kroky na třebíčské gymnázium. To však nedokončil, o sedm let později jej vyměnil za gymnázium v Pelhřimově. Dle historiků Eduarda Kubů a Jiřího Šouši, kteří se Rydlovi ve studii nazvané Člověk ve víru proměn společnosti a režimů, se tak událo na základě finanční náročnosti zdejších studií. Vyrůstání u strýce ale nepřineslo pouze možnost vzdělání. Formování Rydlovy osobnosti bezpochyby ovlivnila také skutečnost, že truhlář Prošinger byl aktivním členem sociální demokracie. Dva výše uvedené faktory - zprvu bídné sociální podmínky a později vliv levicově orientovaného strýce - tedy jasně předurčily budoucí směřování Otty Rydla.

Zájem o farmacii i sociální otázky
Pokud se v odborných studiích či popularizačních článcích hovoří o Ottu Rydlovi, bývají především zmiňovány dva aspekty jeho života - levicové hnutí a úspěšná kariéra v oblasti farmakologie. Právě oběma tématům se začal věnovat již v době svého dospívání. Ani gymnaziální studia v Pelhřimově Rydlo nedokončil a v necelých osmnácti letech začal jako lékárenský praktikant pracovat v dobře známé Třešti. Zanedlouho poté našel zaměstnání ve Žďáru nad Sázavou a své farmaceutické vášni se nadále věnoval i po odvedení na vojnu. Díky zaměstnání nemusel narukovat na frontu, ale první světovou válku strávil ve vojenských nemocnicích v Jihlavě, Brně a Vídni. Když se pak v lednu 1918 po prodělané tuberkulóze vrátil z vojenské služby do Třeště, ihned se zapojil do činnosti v levicových kruzích. Ve městě nedaleko svého rodiště pořádal přednášky, promlouval k dělníkům a svou mnohdy až radikální rétorikou poutal pozornost.

Ostatně levicové smýšlení dával znát už v dřívějších letech. Za zmínku například stojí jedno svědectví, které dokazuje Rydlovy zajímavé úvahy ve věku dvaceti let. Těžko by si leckdo představil, že jde lehce spojit témata zdraví a politiky. Nikoliv však pro Rydla. Pro kontext následujících řádků je třeba dodat, že hlavní postava článku byla po celý život zapřísáhlým abstinentem, což se také odrazilo na jeho přemýšlení. „…považoval za velmi důležité, aby v období srážky dvou společenských tříd byly především uzavřeny kořalny a hospody. Všechny sudy vypustit ihned do Sázavy,“ stojí v knize Vladimíra Šachy Večery se soudruhy z roku 1958.

Mezi třebíčskými dělníky
Poněkud turbulentní dění přinesl do Rydlova života rok 1919. Už na sklonku předchozího roku se z Třeště odebral do Třebíče, města svých gymnaziálních studií, kde se nově stal ředitelem konzumního družstva. Možná že znalost třebíčského prostředí z předchozích let měla velkou zásluhu, jak rychle se zde hodický rodák zapojil do veřejného života. V Třebíči se stal předním funkcionářem sociální demokracie a mimo jiné měl podíl na vzniku mnohých družstev. Od potravinářského až po krejčovské a obuvnické. Velkým činem však bylo založení nové komunikační sítě.

Společně s dalšími stoupenci dělnického hnutí uznal Rydlo za vhodné, vytvořit pro šíření levicových idejí své vlastní noviny. Těmi se v lednu 1919 stala Jiskra. Není zcela jasné, kdo přišel se samotným názvem periodika. Zatímco dle jedněch zdrojů Bohumír Šmeral, jiné zase jmenují právě Ottu Rydla. Jasné však je, že Rydlo měl velký podíl na samotném budování nového sociálnědemokratického časopisu pro jihozápadní Moravu. Aby mohl být obsah novin zcela nezávislý a redakce mohla prezentovat, co sama uzná za vhodné, rozhodl se jeho první šéfredaktor, že Jiskra nebude přijímat žádné dary a redaktoři jí budou vytvářet bezplatně. Nové periodikum si brzy našlo mezi čtenáři velkou oblibu, o čemž svědčí vysoký náklad čtyři tisíce výtisků na počátku 20. let. Že Rydlo i zbytek redakce patří do radikálního proudu sociální demokracie, bylo patrné na stránkách Jiskry. Veřejnost na Třebíčsku se z jejích textů kupříkladu dozvídala o revoluci v Rusku, Rudé armádě, Maďarské republice rad a své postřehy prezentovali krajně levicoví politici jako Alois Muna nebo „domácí“ Augustin Kliment. Není tak divu, že Jiskra i její čelní představitelé byli bedlivě sledování bezpečnostními orgány. Zvláště pak osobnost Rydla se jevila jako nebezpečná pro nově vzniklou republiku. Hned dvakrát se také kvůli své levicové angažovanosti ocitl v letech 1919 a 1920 za mřížemi.

Na konci července 1919 vypukla v Třešti šarvátka mezi četnictvem a vojenskou posádkou a následně i revolta uvnitř vojska. Celá záležitost se ale během jednoho dne vyřešila a nenabyla většího významu. Ne však pro Rydla. Dle starosty Třeště Josefa Smejkala měla být celá akce rozbuškou k dělnickému povstání, a úřady se tak rozhodly k zásahu. Jelikož Rydlo měl v tentýž čas před svatbou, nacházel se v Třešti, a ocitl se tak v sezamu podezřelých. Sice mu bylo umožněno se v doprovodu eskorty oženit, následně byl ale odvezen na Špilberk a čtrnáct dní vězněn. Ovšem do generální stávky roku 1920 v Třebíči už byl plně zapojen. Během otevřeného konfliktu mezi dvěma proudy v sociální demokracii vyzval Rydlo coby mluvčí Dělnické rady pro Třebíč a okolí dělníky, aby zanechali veškerých prací v elektrárně. I navzdory zásahu četníků se provoz skutečně zastavil. Povzbuzen tímto úspěchem toužil Rydlo po dotažení revoluce do samého konce. To už se ale nepodařilo a horliví revolucionáři byli pozatýkání.

Jedna z hvězd nově vzniklé strany
Mluvčí Dělnické rady Rydlo si vyslechl verdikt ve výši jednoročního vězení, nicméně díky odkladu trestu se už v dubnu 1921 navrátil jako hrdina mezi třebíčské dělníky. A co víc, roční trest navíc později prominul sám prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Po návratu na svobodu zůstal nadále činný v redakci Jiskry a v květnu 1921 pak pokládal základní kameny nové komunistické strany - na celorepublikové i třebíčské úrovni. Vedle ustavujícího sjezdu KSČ v pražském Karlíně se také jako delegát zúčastnil III. kongresu Komunistické internacionály v Moskvě. Rydlova hvězda, dle Vítězslava Nezvala strhujícího politického řečníka, stoupala strmě vzhůru. Tomu jistě napomáhalo také blízké přátelství s Bohumírem Šmeralem. Českomoravskou vrchovinu, respektive město Třebíč, opustil Rydlo v roce 1924. V tento čas se nově stal tajemníkem zemědělského a družstevního oddělení ÚV KSČ.

K přestěhování do hlavního města Československa historici Kubů a Šouša poznamenali: „S přechodem do Prahy jeho zaujetí pro stranu zjevně doznalo jistého vystřízlivění.“ Více než o politická témata se začal Rydlo více zajímat o vlastní budoucnost a prohlubování svého vzdělání. Jelikož jako mladík opustil pelhřimovské gymnázium v sextě, bylo zapotřebí si nejprve dodělat maturitní zkoušku. Tu úspěšně složil na Jiráskově gymnáziu v Praze a následně zamířil na lékařskou fakultu, kde se pochopitelně věnoval své milované farmacii. Nové možnosti se Rydlovi nabídly roku 1926 ziskem titulu Ph.Mr. Ovšem zatímco jedny dveře se otevřely, druhé se postupně uzavíraly.

Velká životní proměna
Události roku 1929 jsou zásadním mezníkem v dějinách komunistické strany i samotného Rydla. Poté, co se vedení partaje ujala radikálnější skupina kolem Klementa Gottwalda, prošla strana personální proměnou. Mezi vyloučenými členy se objevilo i jméno Otty Rydla. Ten ale později uvedl, že odchod z KSČ byl oboustranný. Na jedné straně stál zájem nového vedení, na druhé neměl na politiku dostatek času s ohledem na pracovní vytížení.

Po odchodu z politického dění se Rydlovi uvolnily ruce pro svoji farmaceutickou praxi, které se ujal s velkou vervou. Jistou výhodou bylo, že lékárenské prostředí prozkoumával ze dvou pozic. Na jedné straně pracoval v lékárně jako běžný zaměstnanec, vedle toho ale také sám vedl podnik Hygi-Service. Ve 30. letech tak nastává zajímavá proměna v Rydlově životě. Zatímco před pár lety se jednalo o mladíka, který skrze stránky Jiskry promlouval k „chudým obyvatelům“ a vyzýval k nápravě sociálních rozdílů, nyní on sám stál na pomyslné straně „buržoazie“. K této socializační proměně ve zde již představené studii stojí: „Z chudého proletáře se stal majitelem rodinné vilky č. 1802 na Smíchově (…) Rydlo napjal veškeré své síly a nesporné schopnosti ve prospěch nových životních cílů, když ty staré, tak horlivě obhospodařované, zcela opustil. Ke své seberealizaci je již nepotřeboval.“

Portfolio své činnosti Rydlo pak roku 1940 rozšířil o výrobu léčiv, a to díky koupi lékárenské laboratoře Herites. Dva roky na to pak začal v Hovězí na Vsetínsku provozovat léčebný ústav. Zde ale vedle podnikatelských schopností prokázal za protektorátu také osobní statečnost Jako klienti ustavu se zde totiž tajně zotavovali lidé, kteří byli v hledáčku gestapa. I přes riziko, že v těsném sousedství ústavu sídlila jednotka Sicherheitsdienstu. Jak poznamenali historici Kubů a Šouša, se svými spolupracovníky „vycházel z principu, že pod svícnem bývá největší tma“. Sám Rydlo také byl v této době čtyři měsíce vězněn. Avšak nikoliv za odbojovou činnost, nýbrž za nejasnosti v majetkových záležitostech Rydlových podniků.

Obrat ke katolictví
Proměna z mluvčího dělnického hnutí na podnikatele ale nebyla jediným zvraten v Rydlově životě. Ten další nastal po konci druhé světové války. I přes opětovný vstup do KSČ se někdejší levicový činovník ocitl v nemilosti dalších soudruhů. Strana, kterou před necelými třiceti lety pomáhal budovat, mu v krátkém čase zcela zamíchala životem. Perzekuce Otty Rydla nebyla jednorázová, nýbrž podobně jako nástup komunistů k moci plíživá. V prvním případě se důvodem stalo společenské postavení. Nejprve vinou znárodnění přišel roku 1946 o prosperující podnik na výrobu léčiv, tři roky na to, už za plné vlády komunistů, musel oželet i ústav v Hovězí. Na situaci nic nezměnily ani apely, které Rydlo kladl na ministerského předsedu Antonína Zápotockého a svého dříve známého Gustava Klimenta, že likvidace podnikání se může projevit na nedostatku léků. Že se člověku díky vlastní píli v životě dařilo, ideologie nového režimu neumožňovala.

Po této perzekuci na základě společenského postavení se počátkem 50. let objevila i ta náboženská. Poté, co Rydlo pozbyl svého podnikání, našel nově životní naději v Kristu. Začal se podrobněji zajímat o náboženství, otočil od svých mladistvých antiklerikálních názorů a přijal katolickou víru. Zájem o Boha jej následně přivedl k duchovní skupině Dílo Boží, která se sdružovala kolem jisté Libuše Adlerové. Kromě údajného předpovědění číhošťského zázraku měla vést rozhovory s Pannou Marií, svatými a anděly, které pak byly následně rozšiřovány. Společenství však vedle církevních úřadů sledovala také Státní bezpečnost, která se v říjnu 1951 rozhodla k zásahu proti jejím členům. O rok později, ve dnech 17. a 18. října 1952, pak se skupinou Díla Božího proběhl soud, v němž byl Rydlo odsouzen na dvanáct let vězení. Trest si následně odpykával v hrozivých podmínkách valdické věznice, propuštění se dočkal po prezidentské amnestii v dubnu 1954.

Po návratu ke své druhé ženě Marii do jejich bytu na smíchovském Janáčkově nábřeží se opět živil jako lékárník. Když roku 1966 slavil sedmdesáté narozeniny, vzpomněla si na svého zakladatele také třebíčská Jiskra. „Do dalších let přejeme jubilantovi hodně zdraví a svěžesti,“ stálo na konci krátkého textu o Rydlových sedmdesátinách. Pevné zdraví vydrželo až do 20. března 1974, kdy ve věku sedmasedmdesáti let skonal.

Celoživotní zápas Davida s Goliášem
Na příběhu Otty Rydla je poutavý několikerý přerod osobnosti. A nejedná se pouze o to, že se zakládající člen strany stal později psancem a politickým vězněm. Přece jen takových prvotních soudruhů, kteří upadli v nemilost, by se dalo nalézt více. Probíraná postava má vícero pomyslných rolí. Levicový aktivista, farmakolog, schopný podnikatel, politický vězeň, hluboce věřící člověk. Do toho zkušenost s vězením za první republiky, protektorátu a komunismu. Jedna zásadní však v tomto výčtu chybí. Ač mohly být Rydlovy názory různorodé, ve všech životních etapách se tvrdě vymezoval proti konzumaci alkoholu. V mládí dokázal propojit téma alkoholismu v třídním boji, v dospělosti zase s vírou. Jedním z cílů Českého abstinentního svazu, v němž Rydlo zasedal, byla široká osvěta v oblasti škodlivosti návykových látek. Jak také pověděl roku 1970 v rozhovoru pro lidovecký týdeník Naše rodina, k tématu alkoholosmu by měly vyjít pastýřské listy a církve by v tomto boji měly utvořit tzv. „etické fronty“. Stanovený protivník tak byl po celý život stejný, bez ohledu na ideje či aktuálně panující režim. Však se také jeho slovy jednalo o souboj Davida s Goliášem.

Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:
Jiskra, 1966.
KUBŮ, Eduard a ŠOUŠA, Jiří. 2019. Člověk ve víru proměn společnosti a režimů. Socializace, identita, krize identity, resocializace. Otto Rydlo – funkcionář komunistické strany, žurnalista, podnikatel a politický vězeň (1896–1974). In: Paginae historiae: sborník Národního archivu.
Národní archiv.
Muzejní spolek v Třešti. 2007. Vlastivědný sborník Třeště a okolí, 01/2007.
Naše rodina, zábavný týdeník Československé strany lidové, 1970.
ŠACHA, Vladimír. 1958. Večery se soudruhy. Krajské nakladatelství Havlíčkův Brod.
Facebooková stránka Janáčkova nábřeží v Praze.