Oživená historie na třebíčském Větrníku: Mladí tvůrci vtiskli prohlídkám divadelní tvář

TŘEBÍČ (mad) – Větrný mlýn na Kanciborku, kterému se přezdívá Větrník, patří k nejzajímavějším technickým památkám Třebíče. Na první pohled připomíná klasický větrný mlýn, jeho účel byl ale jiný. Jako jediný svého druhu v České republice nesloužil k mletí obilí, nýbrž k drcení kůry na tříslo, které se používalo při zpracování kůží.

Mlýn nechali v roce 1836 postavit bratři Karel a František Budischowští pro potřeby svých koželužen v Borovině. Z dubové, smrkové či borové kůry se zde vyrábělo tříslo, důležitá surovina při činění kůží. Větrná energie poháněla zařízení, které kůru rozmělnilo na potřebnou jemnost.

S rozvojem průmyslu a nástupem parních strojů začal větrný provoz postupně ztrácet význam. V roce 1929 mlýn odkoupilo město Třebíč. Objekt následně prošel úpravami a na několik desetiletí se proměnil v nouzové bydlení pro sociálně slabší obyvatele. Poslední nájemník jej opustil v roce 1977.

Další kapitola historie Větrníku se začala psát až o mnoho let později. V roce 2020 město dokončilo rozsáhlou rekonstrukci, při níž se obnovila také jeho charakteristická podoba včetně dubových lopatek. Obnova získala ocenění v krajské soutěži Zlatá jeřabina.

Od června 2021 je památka přístupná veřejnosti jako muzeum. Návštěvníci se v přízemí seznamují s historií koželužství a výrobou třísla, v prvním patře pak mohou nahlédnout do podoby někdejšího nouzového bytu. Větrník tak připomíná nejen technickou vynalézavost našich předků, ale také jednu z důležitých kapitol průmyslové historie Třebíče. A právě tu si mohli v pátek 30. října návštěvníci připomenout během speciálních hraných prohlídek s Karlem Budischowským a panem Ondráčkem.

Komorní a stísněné prostory technické památky proměnila dvojice mladých brigádníků Městského kulturního střediska Třebíč v živou scénu, která návštěvníkům představila dějiny města nevšední formou.

Autorkou celého konceptu a scénáře je Karolína Daňhelová, studentka Divadla a výchovy pro neslyšící na brněnské JAMU. „Byla jsem oslovena, jestli bych to mohla nějak dramaturgicky uchopit a namyslet. Tím, že jsem věděla, že budu mít k dispozici kolegu a ve dvou to dáme dokupy, vytvořila jsem scénář a formát, který měli návštěvníci možnost vidět,“ vysvětluje Karolína Daňhelová.

Hlavní hereckou tíhu nesl její kolega Samuel Dušovský, který pro Městské kulturní středisko provází už čtvrtým rokem a sám studuje historii. Během výkladu se musel v rychlém sledu vžít do dvou zcela odlišných postav – továrníka Karla Budischowského a Ferdinanda Ondráčka.

„Bylo to rychlé a složité. Ty dvě osobnosti jsou každá úplně jiná a mně osobně docela vzdálené, takže vcítit se do nich bylo náročné. Jestli se mi to povedlo, to už musí posoudit sami návštěvníci,“ přiznává s úsměvem Samuel Dušovský.

Speciální program ve větrném mlýně čítal pouze dvě komentované prohlídky, na které hned následující den navázal další program na třebíčském vodojemu. Velký zájem návštěvníků však ukázal, že o podobné divadelní ztvárnění historie je v Třebíči zájem.

„Uvidí se podle ohlasů. Tím, že přišel velký počet zájemců, je dost možné, že se to do budoucna zopakuje, nebo se pro oživení památek bude hledat nějaký další formát. To by bylo nejlepší,“ uzavírá autorka projektu Karolína Daňhelová.

Jak Karel Budischowsky vybudoval impérium
„Když se dnes projdete po Třebíči, možná vám jméno naší rodiny splyne se zašlou slávou starých časů. Všichni znají Tomáše Baťu, ale málokdo si uvědomuje, na jak pevných základech náš region stál dávno před ním. Dovolte mi, abych vám jako Karel Budischowsky povyprávěl, jak se z tvrdé koželužské dřiny zrodil podnik, který obouval vojáky napříč kontinenty.

Za mých mladých let bývalo v Třebíči jirchářů i koželuhů požehnaně, avšak koželužství bylo ze všech řemesel finančně i časově nejnáročnější. K činění kůží nestačila jen voda, potřebovali jsme kůru – takzvané tříslo. A to nebyla levná záležitost. Nejkvalitnější dubovou kůru, bohatou na třísloviny, jsme draze dováželi až z Uher. Byli jsme odkázáni také na místní mlynáře, kteří nám kůru drtili jen v nesezoně a účtovali si nekřesťanské peníze. Samotné činění trvalo šest až osm týdnů a proces se mnohokrát opakoval; některé těžké kusy, jako bizoní kůže dovážené z Ameriky, se v kádích a jamách činily i celé dva roky!

S bratrem Františkem jsme se proto v roce 1836 – krátce poté, co náš otec Johann Anton v roce 1833 zemřel a my převzali rodinné otěže – rozhodli vzít osud do vlastních rukou. Chtěli jsme mlít vlastní tříslo.

Postavit větrný mlýn na tříslo však vyvolalo poprask. Mlynářský cech se postavil ostře proti nám a varoval radnici před rizikem požáru. Původně plánovanou dřevěnou stavbu jsme proto raději vyprojektovali z cihel. Jelikož byl náš otec dlouholetým radním a bratr se rovněž angažoval ve veřejném životě, dokázali jsme si stavbu prosadit. Roku 1836 náš větrný mlýn stál.

To byl pouhý začátek. V roce 1842 jsem zakoupil Padrtův mlýn nedaleko Třebíče. Byla to obrovská investice, na kterou bychom s bratrem sami nestačili, nebýt štědré půjčky od mého švagra Karla Funduluse – váženého muže, pozdějšího starosty a poslance zemského sněmu. Tam jsme vybudovali na 64 jam a začali zpracovávat kůže ve velkém: od mízdření na špalku speciálním nožem přes louhování ve vápně až po samotné vrstvení s tříslem.

Kolem roku 1850 jsem přesunul výrobu do Boroviny a bratra Františka vyplatil částkou 6 000 zlatých. Když pak v roce 1859 padl starý cechovní systém, konečně nám spadla pouta z rukou. Už jsme nebyli jen koželuhy. Vrhl jsem se do brašnářství, rukavičkářství, sedlářství a především do velkovýroby bot.
Dodávali jsme do Mexika, do Číny i do Turecka v časech krymské války. Během balkánských válek jsme botami zásobovali dokonce všechny válčící strany současně – vojáci stáli v zákopech proti sobě, ale na nohou měli stejné třebíčské boty od Budischowských.

Zásadní průlom přišel v roce 1863, kdy s námi habsburské ministerstvo války podepsalo tříletý kontrakt na vystrojování armády. Zakládali jsme si na nekompromisní kvalitě a přesných termínech, díky čemuž nám smlouvu opakovaně prodlužovali. Jen pro představu: v době největšího rozmachu dokázala Třebíč spolu s továrnami Hasska a Subaka vychrlit 90 000 usní ročně, zatímco největší brněnská fabrika zvládla pouhých 12 000. Stali jsme se kožedělným srdcem celé monarchie.

Můj syn Johann Konrád po mé smrti pozvedl podnik ještě výše, ačkoli přesunul hlavní ředitelství do Vídně a z Třebíče učinil pobočku. Za své zásluhy o průmysl a armádní dodávky byl dokonce pasován na rytíře.“

Doba se však měnila, přírodní tříslo nahradila chemie a po první světové válce přišel postupný úpadek. Firma se spojila s podnikatelem Sieglem pod značku BUSI (Budischowsky und Siegl), až ji v roce 1931 odkoupil zlínský Tomáš Baťa. Výroba v Borovině vzápětí klesla o 40 procent. Baťa byl geniální obchodník a dobře věděl, co dělá – šlo o chladnokrevnou likvidaci nebezpečné konkurence.

Ačkoliv dnes mnozí znají jen baťovskou kapitolu, byla to právě vytrvalost třebíčských koželuhů a naše borovinská továrna, které naučily svět nosit boty z Moravy.

Příběh posledních obyvatel větrného mlýna
Manžele Ondráčkovy znal v Třebíči v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století snad každý. Shrbenou postavu pana Ferdinanda v dlouhém tmavém kabátě s hlavou pokrytou kloboukem pamatující lepší časy jste mohli potkat na sídlištích i v centru města. Pan Ferdinand Ondráček průkopnicky provozoval činnost, tehdy zatracovanou, dnes propagovanou a společensky žádoucí – třídění odpadu. Jednou rukou táhl nerozlučnou dvoukolovou kárku, v druhé třímal napichovací bidlo a celý den putoval mezi popelnicemi a kontejnery. Co se mu v odpadu zalíbilo, naložil a odvezl do větrného mlýna.

Nádobí, nářadí, elektroniku, různé použité přístroje. Podle svědectví sousedů býval větrný mlýn plný rozličných věcí od sklepa až po střechu. Ovšem nebylo to jen tak bezúčelné hromadění – když sousedé něco potřebovali, pan Ondráček to vždycky měl. Součástky, stroje i strojky, často i nedostatkové záležitosti. Prostě kde co. Platilo se lahví piva, placatkou něčeho ostřejšího nebo pár korunami. Ale hlavně se popovídalo a občas i zanadávalo na komunistický režim. Pan Ferdinand, rodilý Vídeňák (1903), který pamatoval Rakousko–Uhersko i první republiku, mohl spravedlivě porovnávat všechny tři etapy dějin. A hlavně být pořád v pohodě. Proč taky ne? Život před padesáti lety plynul jaksi pomaleji.

Životní družkou pana Ferdinanda byla paní Marie. Rodilá Třebíčanka (1910) měla své město moc ráda a denně to jeho obyvatelům dokazovala. Pracovala u technických služeb, zametala ulice. Pamětníci dodnes vzpomínají, jak velké množství práce dokázala drobná paní Ondráčková zvládnout. Lidé ji měli rádi.

V polovině sedmdesátých let minulého století komunisté na Městském národním výboru v Třebíči bydlení manželů Ondráčkových ve větrném mlýně ukončili. Ve snaze předvést lidu péči o památky rozhodli mlýn k sedmistému výročí založení města v roce 1977 opravit. Výsledkem ale byla spíš „Potěmkinova vesnice“. Větrný mlýn dostal pouze novou fasádu a na opravenou střechu malé kovové perutě na elektrický pohon, interiér však zůstal netknutý.

Ondráčkovi se odstěhovali nejprve do Litoltovy ulice a poté do malého domku ve Zdislavině ulici. Pan Ondráček zemřel v roce 1983, Jeho žena o tři roky později.

Foto HoN: Martina Dědková Chromá