Rodinné podnikání, vášeň k motocyklům a nekompromisní přístup ke kvalitě. To jsou základy, na kterých vyrostly společnosti – RIMOTO pod vedením Tomáše Rigó a pražský proj...
Yashica Events
Polozapomenutý profesor Antonín Hobza
Ačkoliv profesor Antonín Hobza patřil mezi špičky československé justice a byl renomovaným odborníkem na mezinárodní právo, na jeho rodném Třebíčsku je v konkurenci mnoha dalších historických osobností zcela opomenut. Proto se také bez jakékoliv větší pozornosti přešlo hned zkraje roku kulaté výročí, které se k někdejšímu děkanovi Právnické fakulty Univerzity Karlovy pojilo. Na svátek Tří králů uplynulo sto padesát let od Hobzova narození. Ovšem tento rokytnický rodák, jehož dodnes kupříkladu připomíná ulice směřující pod Borovinský most, by si však zasloužil o něco více pozornosti. Však se také jednalo o zdatného právníka ve službách československého státu, jenž už zkraje 20. let vedl jednání se Sovětským svazem a po konci druhé světové války se podílel na procesu s Karlem Hermannem Frankem.
Profesor, nebo Srdíčko?
Ještě před pojednáním o životě plném právních paragrafů a mezinárodních jednání je potřeba udělat jisté personální vymezení. V dějinách minulého století se totiž objevují hned dva Antonínové Hobzové z třebíčského regionu, což může nejednoho čtenáře zmást. Starší z nich, ročník 1876, byl doktorem práv a právě o něm budou pojednávat následující odstavce. Druhý, o třiadvacet let mladší, Antonín Hobza je předně znám mezi skauty. Možná ne primárně svým občanským jménem, ale přezdívkou Srdíčko. Avšak o zakladateli třebíčského skautingu až v některém z dalších čísel. Nyní je na řadě starší jmenovec.
Matka zbožná oblíbenkyně, otec vášnivý hudebník a kuřák
Městys na samém počátku řeky Rokytné prošel během 19. a 20. století mnoha změnami. Úředně nejviditelnějším je zajisté trojí proměna názvu. Do 20. let minulého století byla obec nazývána čistě jako Roketnice, německy Roketnitz. V roce 1920 se však pro odlišení od jiných obcí se stejným názvem doplnil přídomek odkazující na protékající řeku. A následně roku 1924 se v oficiálním pojmenování vyměnilo jedno písmenko a z obce se tak stala dnešní Rokytnice nad Rokytnou. Velkou proměnou pak byl také stavební rozvoj. Co však zůstalo po čas rokytnické historie až do poloviny minulého století neměnné, byl její katolický a zejména silně agrární ráz. Například na počátku 20. století se zde zemědělstvím živilo 68 % pracujících obyvatel. Práce na poli tehdy přinášela obživu také rodině Hobzově z domu číslo 12 v centru obce.
Rodiče Matěj a Františka Hobzovi přivedli na svět celkem osm dětí. S ohledem na početnou rodinu tak není divu, že oba „žili v bídě a starostech“. Právě takto později zavzpomínal na rodiče jejich čtvrtý potomek Antonín, který přišel na svět 6. ledna 1876. Zatímco dle Hobzových vzpomínek byla matka Františka silně věřící, veselá a oblíbená po celé vsi, o poznání jinou povahou oplýval poněkud pesimistický otec Matěj, vášnivý hudebník. „I když nebylo co jíst, musel si opatřit peníz na tabák a na úrok do záložny. Rád se pochlubil dvěma věcmi: býval nejlepším žákem celé školy a byl podle úsudku ředitele záložny nejpořádnějším dlužníkem,“ poznamenal profesor Hobza v roce 1948 ve svých vzpomínkách. Ač se v samém počátku mohlo zdát nereálné, i z tohoto zázemí vykročil mladý Antonín vstříc úspěšné akademické kariéře.
Studia podepřená vlastní výdělkem
Po vychození obecné školy v rodné Rokytnici zamířil na gymnázium do nedaleké Třebíče. Sám Hobza později uvedl, že vedle matky mu ke studiím dopomohl také rokytnický učitel Jan Zeman. Ten totiž k vysvědčení sepsal osobní doporučení, že Antonín je nejnadanějším žákem z celé školy. Jisté přičinění měl mít též kněz Emanuel Sedlák, který navíc mladému studentovi dopředu domluvil místo v novoříšském klášteře. „Ale moje moudrá matka mi neradila, abych vstoupil do kláštera proti svému přesvědčení,“ ohlédl se už v pokročilém věku Hobza.
Jelikož i gymnaziální studia byla finančně náročná a Hobzovi neměli přespříliš peněz nazbyt, musel si na ně Antonín vydělat soukromým vyučováním a zpěvem. Na třebíčském gymnáziu úspěšně odmaturoval roku 1896 a ve stejném duchu si přivydělával také na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Finanční pomoc mu tehdy údajně nabídlo také Arcibiskupství olomoucké. Zde však bylo stipendium podmíněno vstupem do spolku katolických akademiků, což ale Hobza odmítl. Své antiklerikální založení pak dával znát i ve své praxi, zejména co se týče otázky propojení státu a církve. Náročná studia tak zvládl zcela na vlastní pěst. Jistou odměnou mu pak byl titul doktora práv, který obdržel roku 1902.
Ve službách rakouského mocnářství
Tím, že se před Hobzovým jménem objevil titul JUDr., akademický růst pro rodáka z Rokytnice neskončil. Své vzdělání si následně obohatil o zahraniční studijní pobyt v Bonnu. Roku 1907 se pak stal docentem církevního práva na pražské právnické fakultě a o deset let později už zde vyučoval také na pozici řádného profesora. Prestižní místo nenašel pouze na akademické půdě, ale též v mohutném byrokratickém aparátu rakouského mocnářství. Ať už jako koncipient Zemského výboru království českého nebo prefekt Strakovy akademie. Postupem let, i díky zkušenosti z první světové války, se stal uvnitř monarchie uznávaným odborníkem na mezinárodní právo. Dokonce byl vedoucím vůbec prvního úřadu monarchie, který se touto oblastí zabýval. Kariérní růst nezastavila ani zásadní přestavba Evropy po konci válečného konfliktu.
Práce pro republiku československou i sovětskou
Podobně jako celá řada jiných úředníků také Hobza kontinuálně přešel ze služeb monarchie k nově vzniklé republice. Coby znalec církevního práva vehementně prosazoval myšlenku absolutního odloučení státu od církve. Bohaté zkušenosti ale předně uplatil v práci pro Ministerstvo zahraničních věcí, respektive v jeho právní sekci. V prvních letech republiky se například účastnil jednání ohledně sporů mezi Československem a jeho sousedy z Německa a Maďarska, jeho zrak však ve 20. letech primárně směřoval k Sovětskému svazu. A v tento moment se renomovaný profesor práva postavil proti oficiálně nastavenému politickému kurzu.
Ačkoliv Sovětský svaz vznikl už v roce 1922, československá vláda jej de iure uznala až o dvanáct let později. Důvodů k tomuto „otálení“ se zde tehdy nacházelo hned několik - vliv pravicových a protibolševických stran v československých vládách, problém uznání sovětů ze strany spojeneckého Rumunska, majetkové otázky po občanské válce v Rusku a mnohé další. Nelze také opomíjet nedemokratickou politiku uvnitř SSSR, na níž okruh kolem prezidenta Masaryka hleděl se skepsí. Změna nastala až ve 30. letech s ohledem na hrozící nebezpečí ze strany nacistického Německa.
Ovšem velkou snahu na uznání sovětů učinil už ve 20. letech probíraný profesor Hobza. Dle jeho výkladu mělo mít samo Československo jako malý stát zájem, aby uznalo Sovětský svaz a navázalo s ním diplomatické styky. Své názory publikoval veřejnosti jak v odborných publikacích, tak i ve čtenářsky atraktivních denících typu národně socialistického Českého slova. Spolupráce dospěla až do takové fáze, že se roku 1924 Hobza stal důvěrným poradcem sovětské vlády. Jeho stanoviska pro východní velmoc se kupříkladu týkala mezinárodních sporů s německou vládou nebo pražským magistrátem. Sám se též později ke svému jednání vrátil následovně: „Mimo to jsem míval porady se sovětským komisařem Antonovem Ovsjejenkem, jenž mne asi třikrát pozval na oběd. Vilu Terezu, kde komisař bydlel, jsem ovšem mohl navštěvovati jen tajně.“ Tímto tak Hobza zcela vybočil ze stanovené politické linie.
Znalcem v ostře sledovaném procesu
I přes zmíněnou snahu o uznání Sovětského svazu ale moc dobře Hobza posléze viděl, jak ve 30. letech dva totalitní státy zásadně porušují pravidla mezinárodního práva. Přesněji, když budeme parafrázovat slova profesora práv Pavla Šturma, že se ono právo jako celek rozmělní do více podob na základě ideologie či rasy. Dle samotného Hobzy se tak ze západu a východu ve 30. letech podnikal útok na samotný základ jednotně budovaného mezinárodního práva.
Jak se zanedlouho ukázalo i na zkušenosti Čechoslováků, tušení měl profesor správné. Válečné období strávil v Čerčanech na Benešovsku, kde u protékající řeky Sázavy aktivně působil v Klubu českých turistů. Velkolepý návrat z přírody zpět mezi zákony a právní předpisy mu přinesl samotný konec války. Po osvobození se stal členem komunistické strany a jakožto uznávaná kapacita v oblasti práva se podílel na poválečné obnově republiky. Jeho odborné poznatky se využily v otázce právní kontinuity československého státu a zneplatnění Mnichovské dohody. Jméno profesora Hobzy se ale ocitlo také ve spojitosti s jedním z nejostřeji sledovaným soudním procesem v Československu. Tím bylo líčení se státním ministrem pro Protektorát Čechy a Morava Karlem Hermannem Frankem. Soudního přelíčení se profesor zúčastnil coby odborník na mezinárodní právo. Finální stanovisko z Hobzových úst znělo jasně: Nacistické Německo bezostyšně porušovalo mezinárodní právo a jakýkoliv odboj ze strany Čechů, který K. H. Frank krutě potlačoval, byl legální obranou státu. I na základě Hobzova hlasu tak došlo v roce 1946 k popravě nacistického činovníka.
S ohledem na výše představené zásluhy se profesorovi v důchodu dostalo významné pocty, kdy byl roku 1952 jmenován akademikem nově vzniklé Československé akademie věd. Dva roky na to, ve věku šestasedmdesáti let, zemřel.
Starost o rodný region
Svůj čas ale uznávaný profesor práva nevěnoval pouze otázkám mezinárodních vztahů. Během své kariéry se pravidelně vracel také ke svému rodnému kraji. Zastupitelstvu v Rokytnici byl při stavebním rozvoji obce její významný rodák velkou oporou. Nemalý podíl nesl na výstavbě sokolovny, kterou také v květnu 1923 slavnostně otevíral. Finančně podporoval i obecnou školu a dopomohl též ke zřízení telegrafního a telefonního spojení. Za zmínku stojí, že jeho mladší bratr Matěj (přezdívaný Máťa) byl dlouholetým starostou rokytnické sokolské jednoty, a tak cenné právnické rady často mířily i k tomuto spolku. Kupříkladu když se rozhořel krátkodobý spor o pozemek, kdy nedaleko sokolovny vyrostlo zázemí konkurenčního Orla.
Finančně a vlivnými přímluvami se nepodílel jen na rozvoji rodiště, ale i dalších vesnic a měst. Ve svém pozdějším úředním životopise někdejší děkan právnické fakulty uvedl, že byl prvním předsedou Národohospodářského svazu západomoravského a jeho celoživotní snaha se především upínala na zřízení železnice Jindřichův Hradec - Telč - Třebíč. Vědom Hobzovy pomoci si byl i Místní národní výbor v Třebíči, který například ku příležitosti profesorových sedmdesátin v roce 1946 napsal: „Mnoho našich dobrých lidí chová Vás v živé paměti a vzpomíná Vašeho zasloužilého působení ve prospěch našeho kraje, Vašeho úsilí o národohospodářské povznesení Vysočiny, speciálně Třebíčska, Vašich důrazných prací, kterými jste pomáhal uskutečňovat železniční projekty na západní Moravě a spojovati tento přezíraný a zanedbávaný kraj se širým světem.‘‘ Na to pak Hobza s jistým smutkem odpověděl, že přece jen mu osud toho nedovolil vykonat více.
Složitá osobnost ve službách státu
Ač mohla být osobnostní stránka profesora Hobzy, co se například týče rodinného života se svou ženou Serafinou či publikovaných názorů, poněkud složitá, nelze mu odpárat historickou odbornost v oblasti mezinárodního práva. Během 20. let sice svými sovětskými styky jednal v rozporu s vládní politikou, i tak ale může být jeho příběh dokladem kontinuity úřednického aparátu napříč režimy. Ať už společnost projde jakýmkoliv vývojem a střídáním režimů, vždy jsou zapotřebí schopní „kádři“ předchozích let.
Foto: langhans.cz
Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:
BABKA, Lukáš a ROUBAL, Petr. Československo-sovětské vztahy. In: Akademická encyklopedie českých dějin. Sv. 3, č. 2. Historický ústav AV ČR.
HERBRYCH, Petr. 2024. Dějiny obce Rokytnice nad Rokytnou v 1. polovině 20. století.
Diplomová práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Masarykův ústav a archiv Akademie věd České republiky, fond NAD 303 Antonín Hobza.
Medailonek Antonína Hobzy na webu Ministerstva zahraničních věcí České republiky.
ŠTURMA, Pavel. 2016. Ohlédnutí za životem a internacionalistickým dílem profesora
Antonína Hobzy. In: Právník 1/2016.
VOZDEK, Jakub. 2011. Proces s K. H. Frankem před mimořádným lidovým soudem.
Diplomová práce na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
