Poslední barokní zastavení nás nezavedlo k soše, ale do zámecké kaple. Živlem zámecké kaple v Hrotovicích je vzduch (1)

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Jan Uher

před 1 hodinou

Po delší odmlce jsme se opět vydali do Hrotovic, kde se snažíme zmapovat tamější barokní sochy. Díky našemu průvodci, historiku a řediteli tamějšího muzea Janu Knotkovi, jsme se dozvěděli daleko víc, než jsme na začátku našeho putování očekávali. Soubor barokních soch v Hrotovicích totiž není nahodilý a už vůbec to nejsou samostatné objekty. Sochy spolu navzájem i s krajinou okolo hovoří, i když od jejich vytvoření a umístění uplynula staletí.

Jak jsme se dozvěděli, každý svatý představuje určitý živel. Postupně jsme se setkali s vodou, ohněm i zemí, ale dosud nám chyběl vzduch. A právě proto míříme dnes do zámecké kaple. Tím pádem ale musíme pozměnit název našeho seriálu, protože naše kroky tentokrát nemíří k soše. Předmětem našeho zájmu budou nástropní malby, nad kterými se tají dech. Náš průvodce se na nás důkladně připravil a nám nezbývá než pozorně naslouchat. Protože informací o neveliké kapli je opravdu mnoho, rozhodli jsme se kapli rozdělit na dva díly.

Presbytář v jižním křídle zámku v Hrotovicích je zaklenut tzv. pruskou plackou pokrytou nástropní, pro mnohé jistě ohromující freskou.

Podhledy několika místností prvního patra zámku člení štukové zrcadlové rámy, z toho u dvou místností (v západním a severním křídle) doplněné nástropními malbami. Po obvodu presbytáře obíhá štuková římsa přecházející směrem ke středu plynule v iluzivní architektonický rám složený z napodobenin kamenných váz s naturalisticky pojatými květinovými závěsy, mušlovitých kamenných článků a volutových konzol, které jakoby podpírají velký oválný rám tvořený závěsem z plodů s motivem ženské hlavy v jižním a severním ohybu. Malba v kapli znázorňuje oslavu Nejsvětější Trojice s andílky nesoucími nástroje utrpení Ježíše Krista (lat. arma Christi).

Freska Nejsvětější Trojice
Ústředním motivem malby je vyobrazení Svaté Trojice, tedy Boha Otce – jako starce s trojúhelníkovým nimbem nad hlavou, žezlem v levé ruce a nebeskou bání v podobě vladařského jablka podpíraného dvěma andílky po pravici; Ducha svatého – v podobě zářící holubice sestupující v kuželu světla směrem k andělům ve spodní části rámu; a Ježíše Krista v zastoupení andělů nesoucích insignie jeho umučení. V horní části fresky ukazují dva andílci Bohu Veroničinu roušku s otiskem Kristovy trpící tváře, z levé spodní části rámu vzhlíží k Bohu velký anděl v rudém plášti nastavující kamennou vázu (nádobu na ocet), vedle něj po pravici následuje andílek s metlou (odkaz na bičování) a nakonec andílek svírající rukavici (vysmívání Kristu). Celý výjev je zasazen do neurčitého nebeského prostoru s oblaky a okřídlenými hlavičkami andílků.

Výrazným kompozičním prvkem se stává barevné pozadí dělící malbu na dvě části. Zatímco spodní část s andílky je provedena v chladných odstínech šedé a modré, horní část s Bohem Otcem září teplou sytě žlutou barvou. Obě barevné sféry propojují paprsky svatozáře holubice Ducha svatého uprostřed fresky a těžké šedorůžové mraky po stranách (dojem červánků).

Barvy použité pro ztvárnění postav a jejich drapérií jsou spíše jemných pastelových tónů. Postavy vystavěné z pevných plastických objemů doplňují podobně utvářené drapérie. Výsledným efektem je určitá ztuhlost a těžkopádnost postav. Jejich tváře nevykazují portrétní rysy. Jedná se spíše o použití společné typiky tváří tvořené pravidelným oválem, vysoko klenutým čelem a výraznýma očima s dlouhým obočím.

Zajímavým detailem kompozice je vzdouvající se plášť nad hlavou Boha Otce, vytvářející pozadí k hlavě tak, aby jeho „zlaté“ vlasy nesplynuly se zlatým prostorem nebeské sféry.

Kdo mohl být autorem?
O autorovi fresky nejsou zachované žádné zprávy. Podle Františka Víchy souvisí freska s výzdobou jaroměřického zámku v 1. polovině 18. století.

Po zběžném zhodnocení si nelze nepovšimnout jisté podobnosti hrotovické fresky s díly známého brněnského malíře Jana Jiřího Etgense (1691–1757), současníka významného stavitele bavorského původu Mořice Grimma (1669–1757).

J. J. Etgens totiž velmi často doplňoval Grimmovy stavby svou malířskou výzdobou. Společně vytvořili harmonické barokní celky, kde architektura a malba tvoří jednotný prostor (např. v minoritském kostele sv. Janů). Podílel se však i na výzdobě klášterního kostela a knihovního sálu benediktinského opatství v Rajhradě či na výzdobě monumentálního poutního kostela Jména Panny Marie ve Křtinách.

Je zjevné, že typika postav (výrazy obličejů, velké oči s výrazným protáhlým obočím, gestikulace, provedení nohou obutých v páskových sandálech, motiv vzdouvajícího se pláště tvořícího pozadí Boha Otce), jejich markantní modelace, kompozice situovaná do iluzivního architektonického rámu oživeného hlavičkami andílků, použitý kolorit spojující výrazné barvy s jemnými pastelovými růžovými, modrými a okrovými tóny, ale i dekorativní motiv páskového ornamentu v ostění vysokého okna otevírajícího presbytář do ulice jsou blízké dílu Jana Jiřího Etgense.

Podobnosti s Etgensovými díly
Námět oslavy Nejsvětější Trojice s Bohem Otcem obklopeným andílky nesoucími nástroje Kristova utrpení se opakuje v jisté obměně na fresce se svatým Jeronýmem obklopeným anděly nesoucími svitky s vyobrazením pašijových scén (freska sv. Jeroným v západní klenbě kostela sv. Petra a Pavla v Rajhradě, mezi lety 1726–1729).

Markantní je podoba velkého anděla v rudém rouchu nalézajícího se ve spodní části fresky s andělem ve spodní části hrotovické fresky. „To rudé roucho je v samotné kompozici tohoto díla velmi důležité! Vězte, že to má co do činění s alchymií, tedy purpurem kamene mudrců,“ vysvětluje s neskrývaným zápalem Jan Knotek. Oba jsou zachyceni ve stejném postoji s hlavou natočenou k Bohu. Liší se pouze způsobem modelace – anděl z rajhradské fresky je vystavěn z jemnějších, méně jasných objemů.

Freska je umístěna shodně do iluzivního architektonického rámce s podobnými dekorativními prvky (stlačenými volutami, mušlemi, festony z květin a listoví). V obloucích pendantivů nesoucích kopuli se objevuje zcela identický motiv páskové dekorace a rozety, jako je tomu v ostění okna hrotovické kaple (páska) a iluzivním rámu nástropní fresky (rozety).

Obdobný motiv Boha Světovládce se vzdouvajícím se pláštěm nad hlavou a zemskou bání nesenou andílky po pravici můžeme vidět například na Etgensově fresce v kapli Panny Marie Czenstochowské v Brně-Zábrdovicích (kolem roku 1755).

Podobu postav včetně barevného koloritu hrotovické fresky můžeme identifikovat na obraze sv. Bernarda z Clairvaux naslouchajícího nebeské hudbě (olej na plátně, kolem roku 1730) v bazilice Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje.

Etgens a období největší tvorby
Po svém návratu z Itálie v roce 1724 byl J. J. Etgens doslova zasypán zakázkami. Stejně jako byl M. Grimm představeným brněnského zednického cechu, byl Etgens představeným cechu malířského – Cechu sv. Lukáše. (Koho by zajímalo více fungování tohoto společenstva, toho odkazuji na práci z roku 2007 historika umění a právníka magistra Filipa Komárka: Vznik a vývoj malířského bratrstva sv. Lukáše v Brně v 1. polovině 18. století.)

V letech 1725–1733 pracoval J. J. Etgens především na zakázce pro klášterní kostel na Velehradě, ale souběžně pracoval na dalších třech zakázkách (pro klášterní kostel v Rajhradě 1726–1729, kostel brněnských minoritů 1732 a na výzdobě klenby hlavní lodi kostela sv. Janů v Brně v letech 1732–1733). Při práci na výzdobě kostela sv. Janů v Brně dokonce spolupracoval s M. Grimmem, který byl v letech 1729–1733 pověřen jeho přestavbou.

Na základě takového množství zakázek je těžké si představit, že by v tomto období přijal Etgens další zakázku. Jelikož Etgens při realizaci zakázky na Velehradě zároveň v klášteře bydlel, dá se předpokládat, že k bližšímu kontaktu s Ondřejem Rodenem z Hirzenau mohlo dojít až kolem roku 1732, kdy se Etgens začal v souvislosti s novými zakázkami častěji pohybovat v Brně.

V roce 1733 získal zakázku na šest oltářních obrazů pro opata Primuse z Rajhradu a dříve, než se do Rajhradu vrátil v roce 1735 k zakázce na výzdobu klášterní knihovny, se měl v roce 1733 podílet společně s F. Ř. I. Ecksteinem na výmalbě sněmovní síně Zemského domu v Brně. Malba byla pro neshody mezi oběma umělci nakonec odložena a tím vznikl určitý časový úsek, ve kterém mohla být realizována i menší zakázka freskové výzdoby hrotovické kaple.

Freskovou výzdobou tak mohlo být završeno období barokní přestavby zámku.