Před sto lety se armáda plně postavila na vlastní nohy

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Petr Herbrych

před 2 hodinami

Prvním Čechoslovákem v čele Hlavního štábu
se roku 1926 stal generál Jan Syrový

Se vznikem samostatného československého státu má společnost spojený především rok 1918, přesněji onen slavný den 28. října. Budování republiky však nebylo jednorázovou a urychlenou záležitostí, kterou se podařilo provést v rámci týdnů či měsíců. Politická reprezentace v čele s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem a první vládou Karla Kramáře sice byla zvolena již 14. listopadu 1918, formování Československa se však protáhlo do dalších let. Na jaře 1919 proběhla měnová reforma, definitivní podoba hranic se ustanovila až v roce 1923 a dlouholetou transformací procházela také armáda. Právě v armádní sféře se před sto lety uskutečnila velmi podstatná událost. Po francouzských velitelích se v lednu 1926 stal náčelníkem Hlavního štábu československé armády vůbec první Čechoslovák. Byl jím hrdina první světové války, rodilý Třebíčan, generál Jan Syrový.

Rakouská kontinuita kontra fenomén legií
Před samotným budováním československé armády a významným rokem 1926 je však podstatné vrátit se na samý začátek, na bojiště první světové války. Napětí uvnitř Evropy, výstřely v Sarajevu na arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este a následné vypuknutí válečného konfliktu nepřinesly pouze rozdělení starého kontinentu na dva válčící bloky. Chtě nechtě se rozdělil také národ. První světová válka si s sebou nese pochmurné specifikum v tom, že zde proti sobě mnohdy stáli lidé stejného národa, třeba i občané stejného regionu. Zatímco jeden narukoval do rakouské armády, druhý bojoval za samostatnost státu pod praporem legií.

Uvádí se, že české zastoupení tvořilo celkem 13 % armády monarchie a za první světové války bylo do zbraně povoláno přes jeden milion mužů. Leckomu se může v této souvislosti vybavit scéna z románu Jaroslava Haška, kdy nadšený Švejk zvolává slávu starému mocnáři a přehnaně dává na odiv své nadšení. Realita však byla ve většině případů poněkud jiná. Přece jen málokomu se chtělo opustit rodinu a domov. Místní odvedenci též cítili odpor k tomu, že by měli bojovat proti jiným slovanským národům, rakouský stejnokroj se jim však nevyhnul. Proti nim na druhé straně bojiště ale stály zahraniční vojenské jednotky Čechoslováků s více než sto tisíci členy, zkráceně nazývané legie. Vůdčí představitelé zahraničního odboje si byli vědomi, že k boji za samostatnost je zapotřebí i viditelná aktivita, nikoli pouhá politická prohlášení. A právě tomu zcela zásadně napomohla činnost legionářů na ruské, italské, srbské a francouzské frontě. „Bez Sokola by nebylo legií, bez legií by nebylo Československa,“ zní známý citát prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Podobná slova pronesl také francouzský prezident Raymond Poincaré, dle nějž legie „vydobyly právo na nezávislost“.

Ač se ve veřejném prostoru první republiky vyzdvihovala především aktivita legií, opomenuti by neměli být ani vojáci rakouské armády, už jen z úcty k samotným obětem. Jak ve svém článku například uvedl historik Ivan Šedivý, pod praporem s rakouskou orlicí zemřelo okolo sto třiceti osmi tisíc vojáků. Ovšem tato připomínka je daleko hlubší. Právě na základech této vojenské dvojkolejnosti, rakouské armády a legií, se po roce 1918 začala formovat nová československá armáda.

Za neustálé pohotovosti a po vzoru Francie
Vznik samostatného československého státu ani konec první světové války klid do vojenských řad rozhodně nepřinesly. Vznikající armáda musela být v počátcích republiky neustále v pohotovosti. Velmi značný nesouhlas se vznikem Československa zpočátku zněl z německých separatistických oblastí v pohraničí. Sem však byli už na podzim 1918 vysláni první navrátivší se legionáři a území bylo v prosinci pod kontrolou československé vlády. Počátek následujícího roku pak přinesl konflikt s polskými sousedy o Těšínsko a na jaře si bolševici z Maďarska chtěli ukousnout kus Slovenska. Ačkoli se hranice ve dvacátých letech ustálily, republika musela být vůči svým sousedům poněkud ostražitá. Zejména ze strany Maďarů a Němců hrozilo potenciální nebezpečí. Nutností tak byla silná a připravená armáda.

Významnou roli na tomto místě sehrála spojenecká Francie, podle jejíhož vzoru bylo československé vojsko budováno. Již v únoru 1919 zamířila do Československa Francouzská vojenská mise v čele s generálem Mauricem Pellém, která se ihned chopila výstavby armádního sboru. Zmíněný Pellé se navíc stal náčelníkem Hlavního štábu československé armády, než jej roku 1921 vystřídal Eugéne Mittelhauser. Spojenečtí vyslanci ze západu měli ve střední Evropě jasně stanovené úkoly. Předně se jednalo o budování plně samostatného generálního štábu a dalších vojenských institucí, utváření organizovaných a bojeschopných divizí a také samotné školení československých důstojníků. Zejména posledně zmíněný bod byl pro vznik armády nesmírně podstatný. Je třeba si v této souvislosti uvědomit jeden zásadní fakt. Řada důstojníků vzešla z legií a chybělo jim tak potřebné vojenské vzdělání. Tento aspekt však dokázali Francouzi Čechoslovákům nabídnout. Školení probíhala jak v Československu, tak na speciální akademii ve Versailles.

Během zmíněné průpravy si také členové Francouzské vojenské mise vytipovali jednotlivé důstojníky, kteří se společně s nimi na budování armády podíleli. Ve spoustě případů se jednalo o hrdinné legionáře, kteří si ve společnosti drželi nesmírnou popularitu. Mezi ně patřila také známá tvář generála Jana Syrového.

Modla s páskou přes oko
Zejména generál Jan Syrový se v éře první republiky stal vojenskou modlou. Do tehdy carské Varšavy odjížděl před první světovou válkou coby stavař, do nově vzniklé republiky se však roku 1920 vracel s generálskou hodností a přemírou vojenských zkušeností. Velkou proměnou prošla také jeho vizuální stránka. V předvečer slavné bitvy u Zborova zasáhla Syrového střepina z dělostřeleckého granátu, vinou čehož přišel o pravé oko. Samotných zborovských bojů se tak přímo neúčastnil, ovšem s ohledem na jiné vojenské zásluhy se rázem ve veřejném prostoru zrodila legenda o „Žižkovi od Zborova“. Jednoznačně se zde hodí připomenout zdlouhavé putování po Transsibiřské magistrále. Během něj se českoslovenští legionáři dostali do otevřeného konfliktu s bolševiky, avšak pod vedením Syrového se podařilo vojákům navrátit zpět do rodné vlasti. Zásluhy jednookého Třebíčana pečetilo v říjnu roku 1918 jmenování generálem a následně i vrchním velitelem československých, rumunských, polských a srbských jednotek v Rusku.

Není tak divu, že po návratu v červnu 1920 přivítali pražští občané generála Syrového s velkou slávou. Také v Třebíči byl navzdory očekávání hrdinný rodák přijat s velkými poctami. Český politický týdeník katolický přinesl dne 8. července 1920 o generálově příjezdu do Třebíče následující sdělení: „V Třebíči, hnízdě to bolševickém, chtěli uvítat generála Syrového vyhazovem. Vyhrožovali mu před jeho příchodem, mluvili o nenávisti všeho obyvatelstva oproti němu, a zatím co se stalo? Generál přijel, celá Třebíč tonula v moři praporů a světel, sotva který panovník byl tak vítán a oslavován jako generál Syrový v Třebíči. To bylo velké fiasko pro bolševiky.“ Aura národní ikony se jednookého generála držela po celé období první republiky. Zářným dokladem je zde velkolepý ohlas veřejnosti a její až přehnané očekávání, když se Syrový ve zostřené atmosféře září 1938 stal předsedou vlády. Zpátky však o pár let dříve.

Příprava k prestižní funkci
Generál Syrový sice oplýval vojenskými zkušenostmi a náležela mu po sibiřské anabázi hodnost generála, původní profesí se však jednalo o stavaře. Nabytý um mezi lety 1914 a 1920 tak bylo po návratu potřeba doplnit o odborné vzdělání. Navíc si třebíčského rodáka francouzští důstojníci velmi cenili, neboť v něm viděli svého prvního nástupce v čele Hlavního štábu československé branné moci. Vedle vzdělání uvnitř armády či na důstojnické škole ve Versailles se ale Syrový učil přímo v terénu po boku francouzských generálů. K jeho postu zemského vojenského velitele v Čechách přibyla roku 1924 funkce podnáčelníka Hlavního štábu a dokonce se stal jedním z nejbližších spolupracovníků generála Mittelhausera.
Ovšem postupem let nastal vhodný okamžik pro plné převzetí armády do československých rukou. Velmi tomu napomohly příznivé geopolitické podmínky, kdy po Locarnské konferenci v roce 1925 zavanula Evropou vidina stálého míru. Výmarská republika tehdy garantovala své západní hranice a otevřela si tak cestu do Společnosti národů. Tato představa se však o pár let později ukázala jako vrtkavá a naivní. Nicméně atmosféra poloviny dvacátých let se projevila na podobě československé armády. Po letech náročné práce se za těchto okolností francouzská mise rozhodla, že už je možné velení plně předat československým důstojníkům. A jelikož si generál Mittelhauser svého nástupce pečlivě připravoval, nepřekvapivě se prvním Čechoslovákem v čele štábu stal generál Syrový.

Přerušené štábní angažmá i problém jménem Gajda
Zásadní změna v oblasti prvorepublikového vojenství tak nastala 1. ledna 1926. Působení francouzské mise skončilo a po generálech Pellém a Mittelhauserovi velel armádě vůbec poprvé Čechoslovák, generál Jan Syrový. Masarykovým pohledem ikona a symbol hrdé československé republiky. Ovšem po pouhých třech měsících se Syrového štábní angažmá na čas pozastavilo. Po pádu druhé vlády agrárníka Antonína Švehly byl jmenován úřednický kabinet Jana Černého, v němž Syrový zaujal post ministra národní obrany. Nebylo však možné sedět na více významných židlích. Zastupujícím náčelníkem štábu se v této době stal dobře známý generál Radola Gajda, avšak právě jím se posléze musel Syrový ve své funkci zabývat. Lev ze Sibiře, jak býval Gajda nazýván, čelil v polovině roku 1926 obvinění ze špionáže ve prospěch Sovětského svazu. Mimo to byl podezříván, že se v Československu snaží nastolit fašistický režim. Dnešními slovy se však jednalo o účelovou politickou kampaň. Nicméně v jejím závěru pozbyl Gajda generálskou hodnost a po převedení do výslužby započala jeho politická kariéra v Národní obci fašistické. Ve víru těchto událostí je zajímavé, že v nemilosti Gajdových příznivců se ocitl také probíraný generál Syrový. Například během jedné manifestace roku 1927 vytloukli čeští fašisté okna Syrového bytu na pražském Rašínově náměstí. Jen malá ukázka toho, s čím se musel Syrový ve své funkci štábního náčelníka kromě vojenských otázek potýkat.

Co se týče samotné činnosti, třebíčský rodák v mnoha oblastech navázal na své francouzské předchůdce. Pokračoval v reorganizaci armády, která byla nadále složena z příslušníků rakouské armády i legionářů. Započala také nová školení důstojníků a pravidelná setkání štábních náčelníků spojeneckých států Malé dohody, tedy Československa, Rumunska a Jugoslávie. Samotný vrchol armády opustil generál Syrový roku 1933, kdy jeho místo zaujala jiná prvorepubliková ikona, generál Ludvík Krejčí. Z vojenského prostředí však „Žižka od Zborova“ nezmizel. Na formování armády se následně podílel z pozice generálního inspektora československé branné moci.

Přelomový rok 1926
Může se na první pohled zdát, že rok 1926 je prost významných událostí. Opak je však pravdou. Předání velení Hlavního štábu plně do československých rukou patří mezi zásadní momenty našich dějin. Západní spojenci vycítili, že po letech budování nastal správný okamžik a armáda Československa se plně postavila na vlastní nohy. První Čechoslovák v čele štábu pak celý letitý proces završil. Také pro samotného Syrového se jednalo o přelomový rok. Už tak velmi populární voják se stal náčelníkem štábu a nakrátko také ministrem národní obrany. Nutno podotknout, že se v generálově případě nejednalo o jedinou politickou zkušenost. Bohužel ta druhá s sebou později přinesla zásadní životní zvraty a jistou pachuť.

Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:

Český politický katolický týdeník, 1920
FIDLER, Jiří. 1999. Generálové legionáři. Books
Národní archiv České republiky, inv. č. 1100. Výslech Jana Syrového
PASÁK, Tomáš. 1999. Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945. Práh
ROKOSKÝ, Jaroslav a STRAKA, Karel a CHRÁST, Radim, 2023. Armádní generál Jan
Syrový: jeden velký český osud. Polnička: Tváře