V kompostárně v Petrůvkách, která je součástí tamního Odpadového centra, se zájemcům opět nabízí přírodní hnojivo pro jejich záhonky, pole i trávníky. Jeho pořízení je le...
Yashica Events
Šimon Ságner o tom, jak Ukrajina skutečně vypadá
Třebíč/Kyjev (dak) – Šimon Ságner válku na Ukrajině sleduje už od jejího začátku. Svým zpravodajstvím na Instagramu a v podcastu Podcast 48 každodenně šíří aktuální informace o tom, co se opravdu děje. Kromě toho také moderuje přednášky nebo je jejich hostem. Sám se do země ve válce několikrát vydal, aby podpořil nejen obránce, ale i civilisty v zasažených oblastech. 24. února 2026 byl čtvrtý rok od momentu, kdy Rusové vstoupili na území tohoto suverénního státu. Téměř 1 500 dní války nahradilo původně třídenní operaci. Tak dlouho mělo podle Vladimira Putina, ruského vládce, trvat obsazení této země.
Myslíte si, že česká veřejnost pomáhá Ukrajině dostatečně, nebo by mohla ještě více?
Česká veřejnost je příkladná. Společně s lidmi ze států, jako jsou Polsko, Finsko nebo třeba Estonsko. Klíčové nicméně zůstává, aby se Češi nenechali opít rohlíkem a neházeli hlasy těm, kteří staví na první místo své zájmy, zájmy těch, kteří je platí, anebo nedej bože zájmy nepřátel.
Co Ukrajině aktuálně chybí nejvíc z hlediska humanitární pomoci?
Teď v zimě to byly samozřejmě palivové generátory nebo nabíjecí stanice. Jinak se obsah humanitární pomoci liší dle místa.
Kdy se ve vás zrodilo rozhodnutí začít vozit humanitární pomoc? Byl nějaký konkrétní moment nebo událost, která vás k tomu přiměla?
Já jsem od prvního dne plnohodnotné ruské invaze začal předávat českému a slovenskému publiku aktuální zpravodajství na sociálních sítích. Tehdy mi bylo čerstvě sedmnáct. Od té doby začala má práce nést ovoce. Myslím to v tom smyslu, že se informace dostaly k obrovskému množství lidí. A otevřela se přede mnou možnost zapojit se také do známých iniciativ a organizací nebo s nimi spolupracovat. A mé srdce si nakonec získala iniciativa Aktuálne o Ukrajine (československá iniciativa, která vozí humanitární pomoc; poznámka redakce). No a když se někdy v červnu loňského roku naskytla příležitost užší spolupráce, spustili jsme společně pár projektů a sbírek. Díky těm jsme pak zafinancovali velký humanitární výjezd v srpnu. Po osobních zkušenostech přímo na Ukrajině jsem se tak nakonec do výjezdů ponořil naplno, paralelně se sociálními sítěmi.
Po kolikáté už jste byl na Ukrajině? V čem byla poslední cesta jiná než ta první?
Na Ukrajině jsem byl potřetí. Pokaždé jsme vezli humanitární pomoc obráncům a civilistům do frontových oblastí. Zatím poslední cesta v únoru byla pro mě osobně ojedinělá v tom, že jsme se dostali až do klíčových měst Kramatorsk a Slovjansk. Tato cesta proběhla těsně před čtvrtým výročím brutální a nevyprovokované plnohodnotné ruské invaze. A speciální to bylo i díky tomu, že jsem během cesty domů oslavil v dodávce jednadvacáté narozeniny.
Jaké obrazy nebo situace vám zůstávají v hlavě ještě dlouho po návratu domů?
Určitě osobní setkání s vojáky nebo civilisty, obzvláště s dětmi. Zkrátka ta osobní setkání ve vás zůstanou v určitém smyslu navždy. Nabíjejí vás, dodávají vám energii pokračovat v práci.
Podle čeho se řídíte při cestování po území státu, který je ve válce?
My máme maximální důvěru v ukrajinské ozbrojené síly a místní úřady. Jsou to nejkompetentnější orgány na místě. Řídíme se stoprocentně jejich pokyny, které nás jednak chrání a jednak nám ulehčují naši práci. Takže potom už je to jen na našich schopnostech, energii a taktéž je třeba trocha toho štěstí.
Když dnes přijedete na Ukrajinu, jaká je její skutečná tvář – co je jiné, než jak ji lidé znají z médií?
Řekl bych, že je nepopsatelné, jak na vás Ukrajina dýchne. Každé město, každé pole, každý les… A k tomu nezapomenutelná osobní setkání. Jednoduše působí opravdu silně a vzbuzuje ve vás emoce. Ukrajina je aktuálně nejsilnější, nejodvážnější a nejvděčnější evropský národ. A je to poznat.
Jak byste popsali atmosféru v ukrajinských městech a obcích?
Lidé se snaží žít, jako kdyby válka nebyla. Samozřejmě že ji nemohou a vlastně ani nechtějí ignorovat. Ale neztrácí svůj čas a mají vůli žít. Svoboda má pro ně úplně jinou cenu než pro nás. Proto i tak banální činnosti, jako je sezení v klidu v restauraci nebo procházka v parku, pro ně mají jedinečný podtext.
Jak dnes vypadá obyčejný den běžného ukrajinského civilisty?
Záleží na tom, kde přesně se civilista nachází. Jestli je deset kilometrů od linie dotyku, anebo třeba v Kyjevě. Ale od našich českých životů se zas tolik neliší. Jsou to stejní lidé jako my, mentálně i co se zvyků a standardů žití týče. Jediný rozdíl je v tom, že se je rozhodl jiný stát bez ostychu vyhladit. Pokud mám vypíchnout jednu věc, kterou dělá ukrajinský civilista každý den během války, je to držení minuty ticha za padlé obránce v devět hodin ukrajinského času. Svět se na tu jednu minutu skutečně zastaví. Kdekoliv na Ukrajině zrovna jste – na benzince, na silnici, na ulici nebo v obchodě.
Jaký je každodenní život vojáků, se kterými se setkáváte?
Ukrajinští obránci mají hodně práce. To je vždycky první věc, co se od nich po přivítání a poděkování dozvídáme. Říkají to sice s úsměvem a odhodláním v hlase, ale lidsky to musí být velmi těžké. Běžnou rutinu jejich dne neřešíme. Oni sami o tom ani nemluví, protože vlastně není důvod.
Čeho se místní lidé nejvíc obávají a v co naopak nejvíc věří?
Obávají se ztráty zájmu a podpory od evropských spojenců. Jak já sám vždycky říkám – lhostejnost zabíjí. Věří nadále v nejlepší možný konec pro ně, jejich rodiny a jejich Ukrajinu.
Co by podle vás Evropa a Západ měly začít/přestat dělat, aby pomoc měla skutečný smysl?
Západ by se měl přestat schovávat za nějakými symboly ukrajinské odvahy a měl by sám konečně přijmout odvážná a správná rozhodnutí. Pomoc Ukrajině je naprosto klíčová pro naši budoucnost. Nejenže se nejedná o nějaký lokální konflikt, ale jestli Rusko neporazíme na Ukrajině a u něj doma, budou nebezpečné další dlouhé roky. Sveze se na známých historických paralelách toho, že nikdy nebylo poraženo a bude nadále pokračovat v agresivních tendencích. To je ruská mentalita.
Ukrajina je ve válce už více než čtyři roky, změnilo se od začátku války nějak jejich myšlení?
Nezměnilo. Ukrajinci nejsou unavení, nejsou zoufalí. Pro ně je jediným východiskem vítězství a dle toho se odvíjí jejich mentalita.
Jaký vzkaz byste chtěl poslat lidem v Česku, kteří mají pocit, že se jich válka netýká?
Pro mě osobně je teď nejdůležitější, aby alespoň neblokovali práci nás a dalších. Nám jde o naši společnou budoucnost. Ačkoliv si to ti lidé teď nemusí uvědomovat, nežijeme v bezpečné době a stará pravidla a mantinely už neplatí. Válka se týká všech už jen z toho principu, že je na stejném kontinentu a ve stejném bezpečnostním prostředí. Týká se všech, protože to není občanská válka. Je to válka, kdy jeden suverénní stát napadne jiný suverénní stát. A z toho přece nemůže vzniknout precedent.
Jaké jsou podle vás reálné vyhlídky Ukrajiny v blízké budoucnosti?
Ruská válka bude pokračovat. Ukrajina určitě nepřijme ruské požadavky na odevzdání svého neokupovaného území. Sledoval bych stav ekonomiky v Rusku, objem pomoci Ukrajině a její vlastní produkci a až teprve potom nějaká mírová jednání. Ukrajinské vyjednávací týmy v nich sice v posledních týdnech získaly lepší výchozí pozici, ale dokud se nepodaří dostat Rusko do nevýhodné pozice, tak jejich režim ze svých cílů neustoupí.
4
