Partneři zpravodajství

Yashica Events

ROXY Club Třebíč

Bowling U Kmotra

Aquapark Laguna

Chci se stát partnerem

Petr Herbrych

před 1 hodinou

Necelé čtyři roky již trvá ruská agrese na Ukrajině, která dle původních plánů měla být třídenní operací. Když válka 24. února 2022 vypukla, prokázala česká společnost svoji velkou solidaritu, což ostatně skrze sbírky dokazuje dodnes. Tehdy před čtyřmi lety se Česká republika stala novým domovem početné skupině ukrajinských běženců, kteří znenadání vinou války přišli o své domovy. Z rodné Ukrajiny tehdy musela odjet také patnáctiletá Anna Abramchuk se svými rodiči a mladšími sestrami. Útočiště rodina z Brovary nově našla ve Velkém Beranově. Na Vysočině se Anna následně zapojila do společenského života, zejména skrze její práci a dobrovolnickou činnost v krajské Jihlavě. „Naplňuje mě jakákoliv práce, v rámci které mohu pomáhat lidem a přispívat společnosti,“ sdělila Anna Abramchuk z Ukrajinské rady Kraje Vysočina. I přes veškeré trápení její rodné země je milá, usměvavá a především veřejně činná.

Než se dostaneme k Vaší nynější aktivitě a současnému dění, rád bych se vrátil o čtyři roky nazpět. Jistě to i dnes pro vás musí být těžké, ale vzpomínáte si na váš odjezd z rodné Ukrajiny?
Skutečně je těžké se k tomu vracet, ale je to už součást mého příběhu. Před válkou jsme s rodinou bydleli v Brovarech, větším městě v Kyjevské oblasti, a po celou dobu jsem říkala, že nikdy z Ukrajiny neodjedu. Že i kdyby byla válka, zůstanu tam. Všechno se ale rychle změnilo ráno 24. února. Nedaleko jsme měli letiště a hned ráno se tam začalo střílet. Když z okna vidíte, jak létají rakety, hned vám dojde, že doma asi nezůstanete. Chtěli jsme tedy někam odjet, a protože máme dědečka s babičkou v Kyjevě, nejprve jsme odjeli tam. Vzhledem k tvrzením Ruska, že Kyjev padne za tři dny, tam ale bylo ještě nebezpečněji a nebylo to nejlepší rozhodnutí. Rozhodli jsme se proto pokračovat dál. Nejprve jsme odjeli na západní Ukrajinu, ale ani tam nebylo bezpečno. Otec se nakonec rozhodl, že musíme odejít buď do Ameriky, nebo do České republiky. Jelikož ale nikdo z nás neovládal angličtinu, padla volba na Česko. Přece jen je ten jazyk našemu bližší.

A měla jste už před 24. únorem 2022 s vaší rodinou tušení, že se blíží nebezpečí?
V televizi se mluvilo o tom, že by válka mohla začít, ale moc jsem tomu nevěřila. Říkali jsme si, proč by nás Rusko napadlo. Ano, mělo částečně okupovanou Doněcko-Luhanskou oblast a Krym, ale nepředpokládali jsme, že by bylo schopné jít tak daleko a zaútočit i na Kyjev. Byl to pro mě nerealistický scénář. Ale i americká rozvědka před válkou varovala a v televizi nás upozorňovali, že je potřeba mít připravené balíčky s jídlem, vodou a vším potřebným. Zatímco moje matka říkala, že se se něco může stát, já tvrdila opak. Dokonce si vzpomínám, jak jsme se 23. února ve škole dívali na rozhovor Zelenského a říkali jsme si, že jistě nic nebude.

Tudíž samotný začátek invaze pro vás byl naprostým šokem.
Ano. Vše navíc začalo brzy ráno, létaly rakety, ale neměli jsme zpočátku žádné oficiální informace. Až pak zhruba za půl hodiny vyšel Zelenskyj s oficiálním videem o začátku plnohodnotné invaze.

Ihned jste tak měli jasno, že musíte pryč?
Vůbec jsme nevěděli, jak vše dopadne, a proto jsme prvně odjížděli na západní Ukrajinu. Do zahraničí se nám moc nechtělo. Taky jsme si říkali, že není možné, aby to trvalo dlouho. Počkáme tu týden dva a pak se vrátíme. To bohužel nedopadlo.

Zmínila jste, že jednou z možností byla Amerika. Jak tedy nakonec padl výběr právě na Vysočinu, respektive na Velký Beranov?
Maminka také chtěla do Polska, protože tam odjela její sestra. Nakonec otec vybral Českou republiku, ale odjet na Vysočinu byla shoda okolností. Když jsme seděli v autobuse do Prahy, nevěděli jsme, kde skončíme. Neměli jsme žádný plán. Jeden rodinný přítel, co v Česku už několik let bydlí, nám chtěl pomoci s hledáním ubytování. A právě na facebooku narazil na příspěvek, kde rodina z Velkého Beranova nabídla bezplatné ubytování pro ukrajinskou rodinu. Takto jsme se tedy ocitli na Vysočině ve Velkém Beranově.

Měla jste před rokem 2022 nějaké osobní zkušenosti s Českou republikou, nebo se pro vás jednalo o zcela nové a neznámé prostředí?
Vůbec, jednalo se o nové prostředí. Navíc jsem předtím nikdy nebyla v zahraničí. Maminka mi jednou nabízela, že bych mohla jít studovat na Slovensko, ale odmítla jsem. Nikdy jsem nechtěla odejít z Ukrajiny. Říkala jsem, že je to můj domov a cítím se tam dobře.

Na to, že jste šla do neznámého prostředí, tak vynikáte plynulou češtinou. Jak obtížné pro vás bylo osvojit si nový jazyk?
Osobně si nemyslím, že vynikám plynulou češtinou, ale děkuji. Osvojování bylo a je náročné. Češtinu mám sice ráda, je to krásný a bohatý jazyk, ale například pravopis je pro mě stále velkou výzvou. I po čtyřech letech občas neslyším čárky a nevím, jestli psát -i nebo -y. Vždy mě to mate. I když jsem tady navštěvovala školu, tak mi to s tím moc nepomohlo. Stále je to obtížné. A úplně na začátku pro mě bylo těžké začít mluvit, protože jsem člověk, který se těžko vyrovnává s chybami. Postupně se to ale zlepšovalo.

Když jste hovořila o škole, tak tu jste zpočátku navštěvovala ve Velkém Beranově?
Ano, tam jsem dokončila základní školu. Poté jsem nastoupila na střední školu v Moravských Budějovicích, kde jsem dokončila první ročník. Rozhodla jsem se ale školu opustit a pokračovat ve studiu v ukrajinském jazyce. Nyní tedy studuji v Kyjevě žurnalistiku.

Téma studií je poměrně zajímavé, k tomu však až za chvíli. Když se vrátíme k vašim začátkům v České republice, setkávala jste se zpočátku s předsudky vůči ukrajinským uprchlíkům?
Bohužel nejen já, ale většina Ukrajinců. Klasické, co často slyším, je, že Ukrajinci berou Čechům práci, nebo že naopak jsme tady jen kvůli dávkám. Jedno z mých oblíbených tvrzení také zní, že když Ukrajinci pracují v neziskových organizacích, tak tam určitě kradou. Také jsem zaslechla, že jsem se dostala na střední školu jen proto, že jsem Ukrajinka a že jsme zvýhodňováni, což ale není pravda.

Podobných blbostí koluje mnoho. Převažovaly ale v počátcích zmíněné předsudky, nebo spíše solidarita a soucit s uprchlíky?
Určitě solidarita. Ve škole nám hodně pomáhali a česká rodina, která nás přijala, byla naprosto skvělá. I teď tu solidaritu pořád cítím. Musím ale říct, že v tomto ohledu možná nejsem úplně objektivní, protože se pohybuji mezi lidmi, kteří Ukrajinu stále podporují.

Čeští občané s protiukrajinskými postoji často zdůrazňují odlišnosti obou národů. Co ale podle vás pojí Českou republiku a vaši rodnou zemi? Dají se nalézt nějaké podobnosti?
Hned mě napadá aktivní občanská společnost. Vnímám, že Češi, podobně jako Ukrajinci, jsou ochotni postavit se za pravdu, demokracii a hodnoty, kterým věříme. To velmi oceňuji. Druhá věc, kterou bych zmínila, je příroda. Před odjezdem jsem vždy říkala, že tak krásnou přírodu máme asi jen my. Teď, když cestuji po České republice, se mi ale velmi líbí i zdejší příroda – hory, lesy a další krásná místa.

Po příjezdu na Vysočinu jste se velmi rychle zapojila do společenského života. Pokud se nepletu, začala jste brzy pracovat v Centru na podporu integraci cizinců pro Kraj Vysočina a působíte také v Ukrajinské radě Kraje Vysočina. V čem zde spočívá vaše dobrovolnická činnost?
Zas tak rychlé zapojení to nebylo. První rok jsem se snažila vyrovnat se vším, co se stalo. Protože jsme bydleli ve Velkém Beranově, ani jsem netušila, že v Jihlavě existují takové možnosti. Až po roce jsem si všimla, že se tam konají různé akce, a protože už jsem nezvládala jen sledovat v televizi, co se na Ukrajině děje, rozhodla jsem se zapojit. Nejprve jsem pracovala v Ukrajinském domě jako koordinátorka dobrovolníků a měla jsem na starosti spravování sociálních sítí. Po roce jsme pak založili Ukrajinskou radu Kraje Vysočina, v ní se hlavně podílím na plánování a realizaci jednotlivých akcí. Co se týče integračního centra, tak to není dobrovolnictví. Tam jsem zaměstnaná jako tlumočnice a zástupce mládeže.

Jaké akce a aktivity pro mládež například organizujete?
V rámci integračního centra máme klub mládeže, kde organizujeme různé aktivity například konverzační kroužky českého jazyka, lekce angličtiny, přednášky o finanční gramotnosti nebo různé deskové hry. Je to taková různorodost dle toho, co mládež zajímá.

Dá se tak říct, že pomáháte ukrajinské mládeži s adaptací do české společnosti.
Určitě. A nejen mládeži. V rámci činnosti našeho spolku Ukrajinská rada Kraje Vysočina, jehož hlavním cílem je sdružovat ukrajinskou komunitu a podporovat Ukrajince na Vysočině i na Ukrajině, nabízíme celou řadu aktivit. Pořádáme například přednášky o české historii, které jsou přínosné především pro dospělé Ukrajince. Děti se s těmito informacemi setkávají ve školách, zatímco dospělí chodí do práce a nemají prostor je načerpat jinde. Dále vyrábíme zákopové svíčky, vyhlašujeme sbírky na podporu Ukrajiny a pořádáme lekce českého jazyka.

Současně organizujeme akce, kterými přibližujeme naši kulturu českým občanům. Pro děti máme různé volnočasové aktivity a vzdělávací prostor Na Křídlech, kde doučujeme ukrajinské děti ukrajinštině a ukrajinskému dějepisu, protože pokud dítě chodí do české školy, může postupně zapomínat svůj rodný jazyk a historii.

Máte tedy pořádně nabitý program. Přes týden práce v centru, do toho včetně víkendů aktivity ve spolku. Jaká práce vás ale osobně nejvíce naplňuje?
To je docela zajímavá otázka. Všechnu svou práci dělám ráda a naplňuje mě cokoliv, v rámci čeho mohu pomáhat lidem a přispívat společnosti. Ale pokud bych si měla vybrat, tak je to organizování kulturních akcí, protože mám naši kulturu a tradice opravdu ráda a také je ráda přibližuji lidem v České republice. Je to navíc velmi příjemné, protože pak i Češi sdílejí své tradice, což přispívá k vzájemnému poznávání a porozumění.

Vypuknutí války s sebou přineslo velkou vlnu solidarity, u které se však může zdát, že s přibývajícími roky války ochladla. Čím to podle vás je? Neuvědomuje si společnost, že válka se silně dotýká také nás?
Pokud mluvíme o České republice, tak bych neřekla, že solidarita ochladla. Možná už není tak hlasitá a viditelná jako na začátku, ale je tady třeba rozlišovat hlas občanské společnosti a aktuální politickou reprezentaci. Protože když se podíváme na aktuální politiky, může se zdát, že podpora Ukrajiny nebude pokračovat nebo že je slabší. Občanská společnost ale ukazuje úplný opak. Jen třeba teď za několik dní iniciativa Dárek pro Putina vybrala přes 120 milionů na generátory a záložní baterie pro Ukrajinu, a to je opravdu velká částka. Nebo si vzpomeňme, kolik lidí loni 24. února na Staroměstském náměstí v Praze vyjádřilo podporu Ukrajině. Myslím si, že Češi jsou opravdu skvělý národ, který umí pomáhat.

Na druhou stranu ano, je pravda, že jsou lidi, kteří si neuvědomují blízkost války. Čím dál více slyším, že lidé chtějí řešit své vlastní problémy, ale přece pokud někdo chce mít budoucnost, je potřeba se zabývat bezpečnostními otázkami. A to teď souvisí s válkou na Ukrajině. Protože když válku nezastavíme právě tady, tak další na řadě budou evropské státy. Vždyť Rusko o tom mluví otevřeně. A kdo si myslí, že nejsou toho schopni nebo že zde nemá Rusko co vzít, tak se hodně mýlí.

Bagatelizování války a náladám proti ukrajinským běžencům přidávají také výroky některých politiků. Stačí si vzpomenout na novoroční projev předsedy Poslanecké sněmovny Tomia Okamury…
Mám pocit, že mnohé názory současných vládních politiků se odvíjejí a mění podle aktuálních nálad a postojů převážné části jejich voličů. Celkově si myslím, že současná vyjádření některých politiků velmi nahrávají ruské propagandě a ohrožují tím i bezpečnost České republiky. Novoroční projev pana Okamury jsem komentovala a znovu zopakuji, že jej považuji za opravdu odporný a nepřijatelný. Byla v něm spousta manipulací a moc mě mrzí, že někteří politici takto válku na Ukrajině a osud válečných uprchlíků znevažují k získání politických bodů. Šíření nenávisti, které vůči Ukrajincům nyní narůstá, rozhodně nepřinese nic dobrého. Škodí nejen Ukrajincům, ale především české společnosti, protože ji rozděluje, radikalizuje a oslabuje.

Zároveň vnímám, jak se mnozí politici snaží vnutit představu, že Česko je malá země, která o ničem nerozhoduje a na jejím postoji nezáleží. To ale není pravda. Česká republika opakovaně ukázala, že dokáže být slyšet a že i menší stát může mít v mezinárodní politice silný hlas.

Neodráží se dva názorové proudy ve společnosti, solidární a radikální, na aktuálním kurzu české vlády? Její směřování v oblasti zahraniční politiky je nyní poněkud zmatené. Podporu Ukrajině vyjádřil ministr obrany Jaromír Zůna, následně byl ale nucen svá slova opravit, nicméně opětovně podporu potvrdil. Napadenou zemi navštívil ministr zahraničí Petr Macinka, jeho spolucestující Filip Turek tu ale pronesl slova o rozšiřování NATO…
Osobně si myslím, že aktuální vláda ještě neurčila jasný směr v rámci současné geopolitické situace. Je to ale velmi nebezpečné, protože v podstatě nevíme, na čí straně stojí, a nemáme jistotu, že se zítra vše neotočí opačným směrem. Vždyť už i Sergej Lavrov říká, že se v Česku probouzí rozumné síly, čehož bych se bála. A ta chaotická rétorika je způsobena i tím, že uvnitř koalice panuje patrná nejednota v zásadních otázkách. Zatímco v Kyjevě pan ministr Macinka tvrdí, že je správné pokračovat v muniční iniciativě, současně se objevují výroky politiků SPD, kteří jsou koaličními partnery a kteří by tuto pomoc nejraději úplně zrušili. Upřímně si proto kladu otázku, zda je současná vláda vůbec schopná určit a dlouhodobě udržet jednotný postoj vůči Ukrajině a Rusku. Každé lavírování nebo změna postoje podle momentální nálady voličů či vnitrokoaličních sporů oslabuje pocit jistoty u lidí, kteří žijí ve válce.

Část společnosti, která je protiukrajinská, většinou své názory opírá o hoaxy a fake-news. Myslíte si, že jsme jako společnost dostatečně imunní vůči informační válce?
Žádná společnost není vůči propagandě dostatečně imunní. Ano, Česko má silná a kvalitní média, ale to samo o sobě nestačí. Propaganda totiž funguje právě tam, kde lidé ztrácejí důvěru, nebo jsou zahlceni informacemi a nejsou ochotni pravdu vyhledávat. Navíc si musíme uvědomit, že Rusko má se šířením propagandy obrovské zkušenosti. Dělá to systematicky desítky let a jejich strategie se dobře financuje.

A jak by měla podle vás vypadat osvěta o ukrajinské komunitě u nás?
Mohlo by to probíhat například prostřednictvím různorodých akcí podobných těm, které pořádá náš spolek, nebo prostřednictvím aktivit jiných organizací. Hlavně by ale média měla vysvětlovat, že například výroky Tomia Okamury nejsou pravdivé, že některé statistiky o Ukrajincích také nejsou správné a podobně. Není to o tom říkat lidem, co si mají myslet, ale učit je rozlišovat fakta od manipulace. Tomu by se neměly učit pouze děti ve školách, ale také dospělí.

Máte od svých známých na Ukrajině zpětnou vazbu, jak je pomoc ze strany České republiky vnímaná? Zmiňují se třeba i konkrétní lidé, politici?
Česká pomoc je na Ukrajině vnímána velmi pozitivně. Často se mluví, že Česká republika je jedna ze zemí, která v přepočtu na počet obyvatel pomáhá nejvíce. Mluví se o muniční iniciativě, pomoci organizací jako je Člověk v tísni a nebo o pomoci uprchlíkům. Není to spojeno s konkrétními osobnostmi, ale spíše s celkovým postojem země.

Začátek války přinesl četné materiální sbírky, nabízelo se ubytování ukrajinským rodinám. Čím může občan České republiky nejlépe pomoci napadené Ukrajině nyní, ve čtvrtém roce války?
Nejlepší pomoc je asi vždy ta materiální. Kdykoliv může člověk přispět do sbírek a neméně důležitá věc je šíření informací, co se na Ukrajině děje. Myslím si, že by Ukrajina neměla ztrácet pozornost ani v médiích, ani v každodenních rozhovorech mezi přáteli. Evropa nesmí začít válku vnímat jako něco běžného. To by bylo nejhorší.

Šíření povědomí o Ukrajině značně napomáháte i vy sama prostřednictvím vašich sociálních sítí. Co pro vás bylo prvotním impulsem začít se zde takto veřejně vyjadřovat?
Na samém začátku jsem chtěla lidem ukázat, jak lze pomáhat, a přiblížit činnost organizací. Postupně jsem se ale začala zajímat o politiku a cítila jsem potřebu vymezovat se proti některým politickým výrokům, které se šíří. Zpočátku se mi do toho moc nechtělo, protože jsem tušila, že to občas bude nepříjemné. Moji čeští známí mi ale řekli, že by bylo dobré, kdyby veřejnost slyšela pohled někoho přímo z Ukrajiny. Šla jsem tedy do toho a jsem za to moc ráda. Zdá se mi, že by více Ukrajinců mělo vést osvětu a vysvětlovat lidem, co se na Ukrajině děje.

S písemným projevem nemáte sebemenší problém, však jste také momentálně studentkou žurnalistiky. Jak jste se k tomuto oboru dostala?
Už na škole jsem začala natáčet videa, psát na sociální sítě, ale pak jsme se přestěhovali sem a já tady na tu aktivitu úplně zapomněla. Když pak přišel čas vybírat školu, tak jsem nejprve nastoupila na pedagogickou. Chtěla jsem být učitelka na první stupni, ale následně jsem pochopila, že mě to moc nebaví. Děti mám moc ráda, asi bych ale nezvládala je učit. Obdivuji všechny učitelky za tuhle náročnou práci. Nakonec jsem tedy uvažovala mezi žurnalistikou a mezinárodní politikou. Nemám ale moc znalostí z angličtiny, tak jsem si vybrala žurnalistiku.

Žurnalistiku studujete dálkově v Kyjevě, a pravidelně se tak vracíte do rodné země. Jaká je na Ukrajině momentální nálada?
Bohužel čím dál horší. Všichni říkají, že jsou Ukrajinci unavení, to se ale nedá nazvat únavou. Je to něco většího, lidé jsou psychicky i fyzicky vyčerpaní a situaci nezvládají. Mám na Ukrajině dědečka s babičkou a vidím to i na nich. Dědeček je čím dál víc smutnější a má méně naděje, že vše dopadne dobře pro Ukrajinu. Babička to samé.

A panuje u vašich spoluobčanů alespoň stále tak velké odhodlání na obranu země, jako na samém začátku války?
Řekla bych, že ne. Na začátku jsme si všichni mysleli, že to brzy skončí. Že se sjednotíme, Evropa nám pomůže a vyhrajeme. Akorát čím více válka přináší obětí, tím více lidí začíná vše vnímat jinak.

Když hovoříme o aktuální náladě, ve veřejných diskusích, ale i debatách některých politiků se objevuje názor, že by ke konci války mohlo vést, kdyby se Ukrajina dobrovolně zbavila části území. Jaký na to máte názor vy coby rodilá Ukrajinka?
Mám jedno takové přirovnání. Představte si, že na vaši rodinu někdo zaútočí, zabije někoho z vašich blízkých. A potom vám řekne, abyste obětovali svůj dům. Proč? Jen proto, že to agresor chce. Tak to vidím já. Nevím, proč bychom měli obětovat svůj domov a čekat, že se na nás znovu zaútočí. Přesně to se stalo v roce 2014, kdy Rusko nedostalo žádnou odpověď na částečnou okupaci ukrajinského území.

Podobné úvahy jsou tedy scestné?
Válka by měla skončit tím, že Rusko vypadne z území Ukrajiny. Je to jediná varianta. Není správné, aby agresor kladl podmínky, za jakých přestane zabíjet lidi. Pokud se bavíme o mezinárodních jednáních,  už ani nemám sílu se na ně dívat, protože nedávají smysl. Momentálně nemá Ukrajina s kým jednat. V době, kdy probíhají mírová jednání, Rusko cynicky pokračuje ve válce.

Kam vaším pohledem jednání směřují? Zaberou ještě hodně času, nebo vidíte naději na brzký výsledek?
Žádnou naději nevidím. Teď to řeší americký prezident Donald Trump a vidíme, jak on sám se chová, což mi rozhodně naději nedává. Říkám, Ukrajina teď nemá s kým jednat. Je jedno, kam jednání směřují, protože Rusko prostě nechce přestat válčit. Kdyby Rusko skutečně chtělo jednat o míru, přestalo by alespoň na dobu jednání zabíjet lidi a ničit infrastrukturu, což se neděje. Tímto způsobem Rusko mír odmítá.