Vytvořit článek

Tomáš Pikart se stal mistrem republiky v motokrosu


Petra Klementová

Je mu teprve dvaadvacet let, ale motoristickému sportu se věnuje už od útlého dětství. Tomáš Pikart z Třebíče letos dosáhl na jeden ze svých největších sportovních úspěchů. Stal se mistrem České republiky v motokrosu v seniorské kategorii MX2. Cesta k vytouženému titulu však nebyla jednoduchá. Po vážném zranění kolene ještě krátce před začátkem sezony nevěděl, zda vůbec nastoupí na start.

Od čtyřkolky k motokrosovému titulu
K motoristickému sportu se Tomáš dostal už jako tříletý. Na první čtyřkolku ho posadil tatínek, který ho také přivedl k závodění. Na své úplně první závody vzpomíná dodnes. „Začínal jsem na čtyřkolce. Pamatuji si závod v Sedlčanech, který jsem kvůli velkému blátu ani nedokončil. Ale právě tam to celé začalo,“ vypráví s úsměvem. Na čtyřkolce závodil přibližně do deseti let. Postupně však ubývalo soupeřů, a tak se společně s otcem rozhodli vyzkoušet motorku. Po jedné zimě trénování přišel první závod a bylo rozhodnuto. Od té doby se motokros stal nedílnou součástí jeho života. Postupně prošel jednotlivými kategoriemi a dnes závodí na motocyklu o objemu 250 kubických centimetrů v kategorii MX2.

Zajímavé je, že ho na motokrosu dnes nejvíce baví ne samotná rychlost nebo adrenalin, ale především příprava. „V posledních letech jsem si uvědomil, že mě nejvíc baví právě ten režim. Od listopadu až do října prakticky nepřetržitě trénuji a závodím. Každý rok se díky tomu můžu posouvat dál,“ vysvětluje. Jeho tréninkový plán zahrnuje běhání, plavání i samotnou jízdu na motorce. Běžně absolvuje dvoufázové tréninky a přibližně třikrát týdně usedá na motocykl. Ani zimní měsíce přitom neznamenají dlouhou přestávku. Pokud to počasí dovolí, trénuje venku i při teplotách jen několik stupňů nad nulou. V zimě využívá především písčité tratě v okolí Hodonína, kde se dá jezdit i za chladnějšího počasí. Když podmínky v Česku trénování neumožňují, vyráží například do Itálie. Během roku trénuje také na tratích v okolí Třebíče, například ve Smrku, Heřmanicích nebo ve Vílanci.

Motokros není jen o tom sednout na motorku
Motokros patří mezi fyzicky velmi náročné sporty, přestože si podle Tomáše řada lidí představuje, že závodník pouze sedí na motorce a jede. Závodníci se pohybují po přírodní trati plné zatáček, nerovností a hliněných skoků. Rozhoduje především rychlost a pořadí v cíli, nikoliv provedení jednotlivých skoků, jak tomu bývá například u freestylového motokrosu. „Na startu může stát až čtyřicet jezdců. Všichni vyrazí najednou a jde o to, kdo dojede první. Během závodního dne máme volný trénink, kvalifikaci a potom dvě rozjížďky, každou na pětadvacet minut plus dvě kola,“ přibližuje Pikart.
Jedno kolo trvá přibližně dvě minuty a na některých úsecích se jezdci mohou dostat k rychlosti kolem sta kilometrů za hodinu. Náročnost sportu dokládají také hodnoty tepové frekvence, které Tomáš při jízdě sleduje na sportovních hodinkách. „Spousta lidí si myslí, že si člověk jen sedne a jede. Ale vůbec to tak není. Když mám při jízdě hodinky, které mi měří tep, pohybuje se průměrně třeba kolem 185 tepů za minutu,“ popisuje.

Vysněný titul přišel po operaci kolene
Letošní sezona pro něj byla výjimečná. Po předchozím juniorském titulu se mu podařilo vybojovat prvenství mezi seniory v kategorii MX2. Právě na český šampionát se letos soustředil nejvíce. „V minulých letech jsem závodil také v Německu a jezdil různé další závody. Letos jsme se ale rozhodli zaměřit především na české mistrovství. Mým cílem bylo získat seniorský titul a jsem opravdu rád, že se to podařilo,“ říká.

Za úspěchem se však skrývá mnohem složitější příběh. V listopadu loňského roku totiž podstoupil operaci levého kolene, v němž si při závodění poškodil vazy. Nebylo to přitom jeho první vážné zranění. Už v patnácti letech si přetrhal vazy v pravém koleni. Kvůli věku a pokračujícímu růstu musel na operaci několik let čekat. Během té doby se stav kolene zhoršil natolik, že lékaři nakonec museli odstranit i poškozený meniskus. Následovala dlouhá rekonvalescence.

Když si loni poranil druhé koleno, věděl, co ho čeká. Tentokrát však byla situace o to složitější, že chtěl v následující sezoně bojovat o mistrovský titul. „Po operaci jsem musel rehabilitovat, zatímco už jsem se chtěl připravovat na sezonu. Díky několika lidem z Třebíče se mi podařilo koleno rozhýbat tak, že jsem se po čtyřech měsících vrátil na motorku. Do prvních závodů přitom zbýval jediný měsíc,“ vzpomíná.

Ještě krátce před začátkem šampionátu netušil, zda vůbec bude moci závodit. Nakonec se rozhodl nastoupit, ale s opatrnějším přístupem. „Na první závody jsme jeli s tím, že nechci vyhrát za každou cenu. Hlavní bylo dojet ve zdraví a získat nějaké body. Nakonec jsem skončil pátý, což byl přesně můj cíl,“ vysvětluje.

Postupně se jeho forma zlepšovala a na konci sezony mohl slavit vytoužený titul. Přesto přiznává, že letošní rok byl pro něj jedním z nejnáročnějších, především po psychické stránce. Udržet si během celého šampionátu klidnou hlavu a vyrovnat se s tlakem na výsledek podle něj nebylo vůbec jednoduché. „Pořád mi to úplně nedochází. Je to něco, co jsem si přál odmalička. Když jsem dojel do cíle a uvědomil si, že se mi splnil celoživotní sen, vlastně jsem ani nevěděl, jak reagovat,“ přiznává.

Zranění ho zároveň přiměla změnit přístup k závodění. Dnes si mnohem více uvědomuje, jak důležité je zdraví, a snaží se jezdit techničtěji a s větším rozmyslem. „Dřív jsem byl takový bezmozek. Když mi někdo řekl, že by bylo dobré něco skočit, ani jsem nad tím nepřemýšlel a prostě jsem to zkusil. Dnes už se snažím jezdit klidněji a techničtěji. Chci, aby ta jízda dávala smysl,“ vysvětluje.

Kvůli rodině chtěl se závoděním skončit
Velkou roli v Tomášově kariéře sehráli rodiče. Od dětství ho podporovali při trénincích, závodech i finančně. Díky nim mohl sbírat zkušenosti i v zahraničí. S přibývajícími roky si však stále více uvědomoval, kolik úsilí a peněz rodina jeho sportu obětuje. „Maminka měla dvě práce a táta dělal maximum, aby se všechno zaplatilo. Viděl jsem, jak moc to naši rodinu omezuje. Všechno se točilo kolem závodění a já už jsem nechtěl, aby do toho rodiče museli dávat tolik peněz,“ vzpomíná.

V roce 2023 proto učinil zásadní rozhodnutí. Se závoděním skončil a v tu chvíli ani nevěděl, zda se k němu někdy vrátí. Po roce však přišla nabídka od závodního týmu, který mu zajistil finanční podporu a podmínky pro návrat. Tomáš se tak rozhodl dát motokrosu další šanci. „Dnes už se snažím všechno řešit sám. Rodiče mě ale pořád obrovsky podporují a jsem jim za to vděčný. Bez nich bych se nikdy nedostal tam, kde jsem,“ dodává.

Motokros přitom patří mezi finančně velmi náročné sporty. Závodník nepotřebuje pouze motorku a ochranné vybavení. Velké částky stojí náhradní díly, servis, pohonné hmoty, trenéři nebo cestování na závody. „Když by někdo chtěl začít úplně od nuly a závodit na určité úrovni, může podle mě investovat kolem sedmi set tisíc korun, aniž by vůbec odjel první závod. A tím náklady teprve začínají,“ upozorňuje. Podle jeho odhadu se celkové náklady na jednu sezonu na vyšší závodní úrovni mohou vyšplhat až ke dvěma milionům korun. Sám dnes využívá podpory závodního týmu a sponzorů, bez nichž by podle svých slov nebyl schopen sezonu financovat. Ani tato podpora však nemusí pokrýt veškeré výdaje spojené se závoděním.

Amerika zůstává velkým snem
Zisk mistrovského titulu však automaticky neznamená otevřené dveře do světového motokrosu. Podle Pikarta je rozdíl mezi českou a světovou úrovní značný, a to nejen po sportovní, ale především po finanční stránce. „Aby člověk mohl konkurovat světové špičce, musel by v zahraničí závodit pravidelně a mít odpovídající přípravu. To znamená další miliony korun za sezonu. Bez opravdu silného finančního zázemí je to prakticky nereálné,“ vysvětluje.

Přesto má jeden velký sen. Chtěl by si jednou zazávodit v Americe, kde má motokros mimořádnou popularitu a podle něj také zcela jiné podmínky. „Amerika je pro mě sen. Nejde jen o peníze, které se tam v tom sportu pohybují, ale hlavně o tratě, atmosféru a celkovou úroveň závodění. Má to úplně jiné kouzlo,“ říká. Zároveň ale zůstává nohama na zemi. Uvědomuje si, že bez významného sponzora by podobný krok nebyl možný. Proto se chce nadále soustředit především na závodění v České republice.

Po sezoně nejraději vyráží do přírody
Když zrovna netrénuje nebo nezávodí, rád vyráží do přírody. V posledních letech si oblíbil turistiku a cestování. Společně s přítelkyní podnikají výlety po Česku i do zahraničí. Letos například navštívili Tatry nebo Tenerife, kde místo odpočinku na pláži poznávali ostrov. „Mám rád aktivní dovolené, kdy můžeme cestovat a něco vidět. Ale po letošní sezoně, která byla opravdu náročná, jsme si naplánovali také dovolenou na Fuerteventuře, kde si chceme hlavně odpočinout,“ usmívá se. V příští sezoně by chtěl na úspěch navázat a mistrovský titul obhájit.

Mladým zájemcům o motokros by však poradil, aby si společně s rodiči hned na začátku ujasnili, co od sportu očekávají. „Je krásné, když chce malý kluk nebo holčička závodit na motorce. Ale rodiče by si měli uvědomit, co všechno za tím stojí. Pokud si někdo hned na začátku řekne, že chce vychovat mistra světa, může ho to stát obrovské peníze a nakonec přijde zklamání. Je důležité mít rozumné cíle a podle toho postupovat,“ uzavírá Tomáš Pikart.

Jeho vlastní příběh ukazuje, že cesta za sportovním úspěchem nemusí být přímočará. Přinesla mu zranění, dlouhé měsíce bez závodění i chvíle, kdy chtěl s motokrosem úplně skončit. Letos se však mohl postavit na nejvyšší stupeň českého šampionátu a splnit si sen, za kterým šel od dětství.

Foto: archiv Tomáše Pikarta