NÁMĚŠŤ NAD OSLAVOU / OKAREC (juh) – Ve městech mají děti nepřebernou nabídku aktivit, které mohou navštěvovat ve svém volném čase. Od sportovních oddílů přes turistické, přírodovědné, skautské a podobné organizace až po kroužky při školách a domech dětí a mládeže. Jak jsou na tom ale děti na vesnicích? Co když nechtějí nebo nemohou dojíždět či zůstávat ve městech po skončení školy? Vyrazili jsme do terénu zjistit, jaké mají tyto děti možnosti.
Naše první cesta vedla do Náměště nad Oslavou, kde jsme se setkali s vedoucím odboru životního prostředí a živnotenského Tomášem Sedláčkem. Ten již od roku 2014 vede myslivecký kroužek v Okarci.
Ke kroužku jsem se dostal oklikou
První stranu kroniky, kterou si kroužek od začátku své existence vede, zdobí osvědčení pro vedoucího mysliveckého kroužku. Pochází z roku 2014, kdy se Tomáš zúčastnil odborného kurzu. Právě tehdy se začala psát historie, která trvá dodnes.
„Myšlenku pracovat s dětmi jsem v hlavě nosil dlouho,“ říká vedoucí mysliveckého kroužku v Okarci. „Původně jsem chtěl studovat pedagogiku a kvůli tomu jsem šel na gymnázium. Tam jsem si to ale rozmyslel a nakonec jsem vystudoval lesnickou fakultu v Brně. Příroda mě chytla naplno, ale práce s dětmi mi pořád někde vzadu v hlavě zůstávala.“
K úmyslu založit myslivecký kroužek ho přivedla i tehdejší situace v regionu. V roce 2014 totiž na okrese nefungoval jediný myslivecký kroužek. Okresní myslivecký spolek se práci s mládeží dlouhá léta nevěnoval – nekonaly se soutěže Zlatá srnčí trofej ani žádné další aktivity pro děti spojené s myslivostí.
„Byla tady prostě dlouhá přestávka, kdy se pro děti v této oblasti nedělalo vůbec nic. To mě motivovalo zkusit to znovu oživit,“ vysvětluje. Na ten správný okamžik pak vyčkával i z ryze osobních důvodů. Čekal, až jeho syn trochu povyroste. Když mu byly čtyři roky, řekli si se ženou, která se rozhodla s kroužkem pomáhat, že by už mohl být součástí společných aktivit.
„V tom věku už bylo možné ho brát s sebou do lesa a spojit tak trochu příjemné s užitečným. Takže to nebyly jen moje aktivity, ale byly to akce pro celou rodinu a zároveň jsme v honitbě zvládli něco, co člověk stejně pro myslivost zrovna potřeboval udělat.“
V té době se dozvěděl o kurzu pro vedoucí mysliveckých kroužků, který pořádá Českomoravská myslivecká jednota na střední lesnické škole v Hranicích. „Ten kurz sice není pro vedoucí povinný, ale přál jsem si potkat lidi podobně naladěné. A musím říct, že to bylo skvělé – pět dní od rána do večera, základy pedagogiky, odborná témata, zkušenosti z praxe… Především mi to ale dodalo obrovský elán.“
Vzorem mi byl strýc
K myslivosti se dostal už na konci gymnázia. Vzorem mu však nebyli rodiče, kteří myslivost nedělali, ale strýc, který byl mysliveckým hospodářem v Okarci. „Od osmnácti let jsem začal jezdit na hony jako honec a na vysoké škole jsem vystudoval myslivost u profesora Hromase. Naplno jsem se jí ale začal věnovat až po absolvování školy, kdy jsem si pořídil lovecký lístek a myslivosti se začal věnovat právě v Okarci.“
Také proto vznikl kroužek právě tam. „Je to naše honitba a s dětmi tam mohu dělat spoustu věcí – výsadby i péči o krajinu. Kroužek se s tím dá krásně propojit.“ Výhodou bylo i zázemí na obecním úřadě, kde si mohli zřídit klubovnu.
Kromě absolvování kurzu žádné zkušenosti s vedením dětí předtím neměl. „Jako dítě jsem samozřejmě jezdil na tábory, ale nikdy jsem nebyl vedoucí ani instruktor. Tenhle kroužek byla moje premiéra.“
Myslivecký, ale pro všechny
Kroužek v Okarci vznikl ve spolupráci s domem dětí a mládeže. „Už dřív se mě z DDM ptali, jestli by tu nešel zřídit nějaký přírodovědný kroužek. Skauti ani nic podobného tady tenkrát nebyli.“
Díky DDM se kroužek dostal do katalogu volnočasových aktivit, a informace se tak rozšířila do škol v širším okolí. Zpočátku převažovaly děti z mysliveckých rodin, postupně ale začaly chodit i děti, které k myslivosti žádnou vazbu neměly.
„Aby to byl myslivecký kroužek, jsem chtěl především proto, že jsem hodlal vychovávat budoucí myslivce. Zdálo se mi málo jen pozorovat, jak myslivecká populace stárne, lidé se vzdalují přírodě a myslivců ubývá. Ale od začátku jsem věděl, že to nebude jen o myslivosti.“
Tomáš Sedláček čerpá z toho, co se naučil na lesnické fakultě. „Hodně se proto s dětmi bavíme o lese, o zemědělském hospodaření nebo o hospodaření s vodou v krajině. Dnes je to opravdu takový přírodovědný kroužek, kde je ale spousta schůzek zaměřená na myslivecká témata. Nedávno jsme třeba měli pozvané Babylonské trubače a udělali jsme pro děti průvod honem. Celá schůzka byla věnovaná mysliveckým tradicím,“ popisuje jednu z posledních akcí.
„Děti s námi připravují krmení, přikrmují v zimě, vyrábějí napajedla, sází stromy. Během let jsme už vysadili ovocné aleje, biokoridory i remízky. Rád si představuji, jak jednou pojedou kolem a řeknou si: tenhle strom jsem sázel já. Anebo ještě lépe – budou ty stromy ukazovat svým dětem.“
Stabilní zájem a první výsledky
V posledních zhruba dvou letech prošel kroužek výraznou generační obměnou. Odešli ti nejstarší – žáci osmých a devátých tříd, mezi nimi i Tomášův syn, který dnes už studuje na střední škole. Na jejich místo postupně přišly mladší děti, takže v současnosti převažují účastníci z prvního stupně základní školy, nejčastěji ze druhé až čtvrté třídy.
Počáteční představa byla, že kroužek budou navštěvovat především děti přímo z Okarce, Třesova a nejbližšího okolí, tedy z obcí spadajících do místní honitby. Zpočátku tomu tak skutečně bylo a děti z těchto vesnic vytvořily stabilní základ.
„Můžu uvést krásný příklad toho, že můj záměr posílit řady myslivců mladou krví se naplňuje. Jeden kluk, který kroužek navštěvoval několik let, dal později přednost fotbalu, protože se mu překrývaly termíny. To je v tom věku naprosto normální,“ líčí vedoucí kroužku. „Někde to v něm ale zůstalo a k myslivosti se vrátil. V osmnácti letech si udělal zkoušky z myslivosti a dnes je, přestože není z myslivecké rodiny, členem našeho mysliveckého spolku.“
Postupem času ale děti přímo z Okarce a Třesova z kroužku prakticky zmizely. Už čtyři až pět let tam z těchto dvou obcí není ani jeden účastník. Důvod je prostý – jde o velmi malé vesnice zhruba se stovkou obyvatel, kde dnes jednoduše není dost dětí v odpovídajícím věku.
Kroužek se tak přirozeně otevřel širšímu okolí. Dnes jej navštěvují děti například z Pucova, Zňátek, Kralic, Náměště nebo Zahrádky. „Rodiče je vozí i z větší dálky, což beru jako signál, že ten kroužek má smysl,“ dodává.
Ne každý se stane myslivcem
Původním cílem bylo vzbudit u dětí zájem o myslivost a ideálně vychovat budoucí myslivce. Tento záměr se podle vedoucího daří, ale zároveň realisticky přiznává, že zdaleka ne všechny děti směřují k mysliveckým zkouškám.
„Určitě to nebude ani polovina,“ říká otevřeně. „Většina dětí dnes pochází z nemysliveckých rodin. Chodí sem hlavně proto, že chtějí být v přírodě, něco se dozvědět, být venku s kamarády a zahrát si hry. Ale i to považuji za skvělý důvod. Výborné je už jen to, že k lesu a myslivosti získají pozitivní vztah.“
Zájem o myslivost se podle něj často projeví až později – a někdy velmi nenápadně. „U toho kluka, co odešel k fotbalu, by mě v páté třídě vůbec nenapadlo, že se jednou k myslivosti vrátí.“
Přesto už dnes existují konkrétní výsledky. Nedávno při přednášce na kurzu myslivosti v Třebíči na Bažantnici ukazoval fotografie z kroužku. „Na jedné fotce bylo asi dvanáct dětí a z nich osm už dnes má zkoušky z myslivosti, nebo je právě v těchto dnech skládá. Tři absolventi kroužku dělají zkoušky právě teď,“ směje se Tomáš. Hned ale upozorňuje, že nejde o reprezentativní vzorek. „Ten poměr je ve skutečnosti spíše opačný. Ale faktem je, že tím kroužkem prošly děti, které dnes aktivně myslivost dělají.“
Rodinné vedení a práce ve skupinách
Jak jsme se již zmínili, na vedení kroužku se od začátku výrazně podílí manželka, která je jeho hlavní oporou. Díky tomu mohou děti rozdělovat podle věku nebo podle toho, jak dlouho už kroužek navštěvují, a přizpůsobovat tomu program.
„Starší děti jsme se snažili zapojovat jako pomocníky,“ vysvětluje. „Teď ale většina z nich odešla a uvidíme, jestli se k tomu časem někdo znovu vrátí.“
Jedním z takových je i syn, který dříve jezdil na dvoutýdenní tábory v rámci národního kola Zlaté srnčí trofeje a nyní projevil zájem zapojit se jako praktikant. „Je v pubertě, tak uvidíme, jak to dopadne,“ usmívá se chápavě táta.
Neusínat na vavřínech
Kroužek funguje už dvanáctý školní rok. To je slušná historie i tradice. Po všech stránkách působí jako zaběhlý a stabilní systém. Podle Tomáše Sedláčka však úspěšnou budoucnost nelze brát jako samozřejmost.
„Dětí z nemysliveckých rodin přibývá a není jisté, kolik z nich u kroužku vydrží až do vyšších tříd,“ obává se. „Zatím mě ale těší, jak je ten zájem trvalý,“ dodává.
Není schůzka jako schůzka
Abychom si o kroužku jen nepovídali, poprosili jsme Tomáše, zda můžeme jednu schůzku navštívit. Bez váhání souhlasil, a tak jsme se vydali do Okarce. Počasí nám ale nepřálo. Bylo náledí, mlha a občas mrholilo. Z vycházky do okolí tudíž nebylo nic. Ale nenudili jsme se.
Nejdříve přišlo krátké prozkoušení mysliveckých pojmů z poslední schůzky, která byla věnována tradicím: víte například, kterou rukou si myslivci připíjejí na honu? No přece levou! Protože je to od srdce, navíc v pravé historicky drželi zbraň, psy nebo otěže ke koním. Anebo kdo je jejich patronem?
Naštěstí jsem si v hlavě odpověděl správně. Ano, svatý Hubert…
Pak se děti pokusily přiřadit ke zvěři správné stopy a následovalo vyprávění o zajíci polním a králíku divokém. Jsou si podobní, a přitom každý jiný. Po delším sezení ale přišel čas se trochu vyblbnout. Poznáte po hlase kamaráda, který předvádí hlas zvířete? Není to jen tak, ale o to víc se u toho všichni nasmějí.
Loučím se a odcházím. I když jsem si mezi dětmi našel bratříka skauta, je mi jasné, že novinářská hospitace nemá trvat dlouho.
Myslivecký kroužek v Okarci byl prvním z kroužků, kam jsme se vydali. V následujících týdnech a měsících se hodláme vydat k dalším kroužkům a spolkům a postupně vám je představit.
