Petra Klementová / Petr Herbrych - Srdce sportovního fanouška musí v tomto roce plesat. Vedle každoročních sportovních soutěží připadly na rok 2026 dvě velkolepé události. Zatímco na mistrovství světa ve fotbale si musí fanoušci počkat do června, zimní olympiáda v italských městech Milán a Cortina je nyní v plném proudu. Čtyřleté čekání na olympijské hry se může zdát nesmírně zdlouhavé. Ne však zde na Třebíčsku, kde se zimními sporty žije pokaždé, když napadne sníh a zamrzne led. Přece jen zdejší krajinný ráz napomáhá tomu, že se zde v olympijských disciplínách zápolí rok co rok. Odměnou v tomto případě však nejsou cenné medaile, ale nějaké ty spálené kalorie či jen dobrý pocit. Následující řádky tak přinesou poněkud netradiční propojení zimních olympijských her a každodenních radovánek během mrazivých dnů.
Mrazivé ohlédnutí do Chamonix
Za samými počátky zimních olympijských her je zapotřebí se přesunout více než sto let zpátky, do časů poválečné Evropy 20. let. Zatímco s novodobou letní olympiádou se začalo v Athénách roku 1894, zimní varianta odstartovala s třicetiletým zpožděním. Vůbec první zimní olympijské hry proběhly na přelomu ledna a února 1924 ve francouzském Chamonix. Tehdy se jich zúčastnilo celkem šestnáct zemí, na které zde čekalo osm sportů - lední hokej, běh a skoky na lyžích, curling, boby, krasobruslení a severská kombinace. Jen pro představu, z Československé republiky sem tehdy zamířilo sedmadvacet sportovců a dnes čítá výprava přes sto členů. Také počet zúčastněných zemí i zastoupených sportů postupem let rostl. Letos, po více než sto letech soutěží na hrách sportovci z devadesáti dvou zemí světa. Vedle sportů z roku 1924 se nyní závodí ve skeletonu, skialpinismu, saních, snowboardingu, akrobatickém a alpském lyžování, krasobruslení a short tracku.
První československá zlatka v osmašedesátém
Vůbec první olympijskou medaili pro Československo vybojoval roku 1928 Rudolf Burket ve skoku na lyžích, a to bronz. Na první zlato si však československá výprava musela následně počkat dlouhých čtyřicet let. První, zlatým medailistou z Československé republiky se v roce 1968 stal skokan Jiří Raška, který se se zlatem vracel z francouzského Grenoblu. Na Raškovo zlato pak o čtyři roky později navázal v Sapporu krasobruslař Ondřej Nepela, do rozpadu Československa už ale žádné zlato necinklo. Skvělou formou se však v této době pyšnila hokejová reprezentace, která se mezi lety 1964 a 1976 umístila dvakrát na druhém a dvakrát na třetím místě. Jelikož součástí všech čtyř medailových výběrů byl jihlavský hokejista Jiří Holík, patří dodnes mezi nejúspěšnější české olympioniky. Před ním se jen nachází se sedmi medailemi rychlobruslařka Martina Sáblíková a s šesti kovy běžkyně na lyžích Kateřina Neumannová. Za historii her se české výpravě nejvíce vydařily hry v Soči roku 2014, během kterých naši sportovci posbírali hned devět medailí.
Vzpomínky ukotvené v paměti
Olympijské hry, letní i zimní, nejsou pouhým sportovním kláním. Jedná se o společenskou událost a pro mnohé také zážitek na celý život. V tomto případě ani člověk nemusí být přítomen v dějišti her. Stačí zavzpomínat, jak se svými přáteli u televize sledoval velkolepé výkony českých sportovců. Spousta lidí si v hlavě stále nese okamžik z roku 1998, kdy komentátor Robert Záruba zařval: „Přepište dějiny! Otevíráme zlatou bránu olympijského turnaje, jsme olympijští vítězové!“ A čeští hokejisté se z Nagana navraceli se zlatou medailí. Jiní zase jistě vzpomínají na skoky Aleše Valenty, výkony Kateřiny Neumannové nebo na jízdu Martiny Sáblíkové. V posledních letech jsou pak předními postavami české olympijské výpravy především dámy Eva Adamczyková a Ester Ledecká. Ovšem početná výprava české reprezentace se 114 členy je plná talentovaných sportovců. Své zastoupení zde má také Třebíč, a to prostřednictvím hokejového brankáře Karla Vejmelky a snowboardcrossaře Radka Housera. Své reprezentanty měl však region také na předchozích hrách, jejichž krátký výčet také naleznete na této speciální dvoustraně. Snad podobní zástupci přibudou i v následujících letech. Kdo ví, třeba první uvázání lyžáků či zašněrování bruslí právě vašeho dítěte stojí na samém počátku vrcholové kariéry.
Od zimních radovánek k olympijským snům
Zimní olympijské hry každé čtyři roky připomínají, že za výkony vrcholových sportovců stojí roky práce, tréninku a odhodlání. Jen málokdo si ale uvědomuje, že cesta na olympiádu často začíná velmi nenápadně. U obyčejných zimních radovánek, které známe všichni. U běžkování v lese, bruslení na zamrzlém rybníku nebo lyžování v Krkonoších. Právě z těchto zdánlivě obyčejných aktivit mohou vyrůst olympijské sporty a hlavně lidé, kteří pro ně najdou vášeň. V Česku má zimní sportování dlouhou tradici. A i když se zimy v posledních letech mění a sněhu je často méně než dříve, radost z mrazu, ledu a zasněžené krajiny zůstává. Mnoho starších lidí dodnes vzpomíná na doby, kdy byly zimy mnohem tvrdší. „Dnes si toho sněhu už nikdo moc neužije. Když napadne, skoro hned roztaje. Když jsem chodila do školy, chodili jsme z Petrůvek do Výčap přes pole. Byly dvoumetrové závěje. Po cestě jsme dělali blbosti, skákali do sněhu, do školy jsme přišli celí promočení a sušili se u velkých kamen. To si dnes už nikdo nedokáže představit,“ vzpomíná každou zimu babička redaktorky Klementové. Velké zimy, které svíraly krajinu na dlouhé týdny, jsou dnes spíše výjimkou. Pro někoho bohudík, pro jiného škoda. To ale nic nemění na tom, že jakmile na Třebíčsko zavítá pořádný mráz, lidé znovu vyrážejí ven. A právě mrazivé dny dokážou probudit chuť hýbat se, vyzkoušet něco nového nebo se vrátit ke vzpomínkám z dětství.
Začátky na vesnickém rybníku
Nedávné silné mrazy proměnily chodníky v kluziště a mnohé přiměly přemýšlet, kolik vrstev oblečení si vzít, aby venku vydrželi alespoň chvíli. Pro bruslaře to byl ale jasný signál. Zamrzlé rybníky a ostatní vodní plochy se rychle zaplnily lidmi. Jako první se na led často vydávají děti s hokejkami v ruce, které se bezstarostně prohánějí ze strany na stranu. Brzy se k nim přidávají i dospělí, převážně muži, kteří si na přírodním ledě zahrají hokej jen tak pro radost. Na ledu se ale nebruslí jen za pukem. Děti i dospělí zkouší různé triky, závodí mezi sebou nebo si prostě jen užívají pohyb a svobodu, kterou přírodní led nabízí. Právě v těchto chvílích je ale vždy na místě připomínat bezpečnost. Led musí mít dostatečnou tloušťku a vstup na něj by nikdy neměl být samozřejmostí. Když počasí přírodním plochám nepřeje, nahrazují je umělá kluziště, která mají v obcích i městech velký úspěch. Přesto mnozí návštěvníci přiznávají, že to není úplně ono. Na zamrzlém rybníku je přece jen víc prostoru, klidu a také zvláštní atmosféra, kterou umělý led nabídnout nedokáže.
Právě z takového obyčejného bruslení na ledě může ale vyrůst něco mnohem většího. Z prvních nejistých krůčků na bruslích se může stát cesta ke krasobruslení, rychlobruslení nebo hokeji, tedy sportům, které už patří mezi olympijské disciplíny. A podobně je tomu i u dalších zimních radovánek, které známe z běžného života.
Za sněhem i za hranice regionu
Další kapitolou zimních radovánek je bezesporu lyžování a jízda na snowboardu. Tyto sporty už vyžadují víc než jen mráz. Potřebují dostatek sněhu a ideálně upravený svah. Právě proto musí zájemci z Třebíčska za těmito zážitky většinou vyrazit o něco dál, mimo region. Když ale podmínky přejí, cesta za sněhem rozhodně stojí za to. Jakmile se posuneme za hranice Třebíčska a okolí, otevírají se možnosti, které lákají celé rodiny - Luka nad Jihlavou, Čeřínek, Šacberk, Křemešník a další. České hory nabízejí sjezdovky pro začátečníky i pokročilé, zatímco mnozí míří také do zahraničí. Pro řadu rodin je pohodlnější vyrazit například do Rakouska, kde na lyžaře čekají dlouhé a přehledné sjezdovky a stabilnější sněhové podmínky. Nejde přitom o srovnávání nebo nadřazování, ale spíše o volbu, kterou často ocení hlavně zkušenější lyžaři, kteří si chtějí jízdu opravdu užít bez omezení.
Lyžování je zároveň sportem, se kterým se mnoho dětí setká vůbec poprvé právě díky školním lyžařským výcvikům. Základní i střední školy pravidelně vyrážejí na hory a pro řadu žáků je to první zkušenost se sjezdovkami. Právě tady se mnozí naučí stát na lyžích, zvládnout první oblouk a získat jistotu, která jim zůstane na celý život. A někdy se z povinného školního kurzu zrodí i opravdová vášeň. Z obyčejného sjezdového lyžování se pak mohou postupně vyprofilovat i olympijské disciplíny. Alpské lyžování, freestyle lyžování nebo dokonce skoky na lyžích mají své kořeny právě v prvních jízdách na svahu. Stačí talent, chuť se zlepšovat a správné vedení. Vedle lyží má své pevné místo také snowboard. Pro někoho je představa obou nohou pevně připnutých k jednomu prknu téměř nepředstavitelná. Jiný v tom naopak najde naprostou svobodu a styl, který mu vyhovuje víc než klasické lyže. Snowboarding si získal hlavně mladší generaci a i on má své místo mezi olympijskými sporty. Ať už někdo stojí na lyžích, nebo na snowboardu, platí jedno. I tady může obyčejná radost z jízdy na svahu postupně přerůst v cestu k vrcholovému sportu. Stejně jako u bruslení totiž i tady všechno začíná nenápadně. Jedním sjezdem, jedním obloukem a chutí se znovu vrátit na kopec.
Dětská radost i vrcholový sport
Zimní radovánky mají v Česku jednu společnou vlastnost. Často k nim stačí opravdu málo. Někdy jen první poprašek sněhu, pod kterým je ještě vidět tráva, a přesto už to venku žije. Jakmile začne poletovat první sníh, největší nedočkavci jsou zpravidla ti nejmenší. Děti netrpělivě sledují dění za oknem a přejí si jediné, aby sníh nepřestával padat a mohly vyrazit za dům na kopec se saněmi nebo boby. Podmínky přitom často nejsou ideální. Sníh sotva zakryje zem a po pár jízdách už sáně kloužou spíš po trávě nebo hlíně. Přesto to dětem vůbec nevadí. Ten pocit, že se mohou alespoň dvakrát nebo třikrát sklouznout z kopce, je pro ně k nezaplacení. Smích, promočené rukavice a červené tváře k tomu patří stejně samozřejmě jako radost z každé další jízdy. I v málo sněhu si děti dokážou zimní radovánky užít naplno.
Ačkoliv mají sáně a boby velmi podobný název jako olympijské disciplíny, v tomto případě už obyčejný kopec za domem zdaleka nestačí. Olympijské sporty sáně a boby se odehrávají v úplně jiném prostředí. Závodníci se řítí speciálním ledovým korytem, kde rozhodují detaily, rychlost a dokonalá souhra s tratí. Boby a saně jsou si sice příbuzné, ale zásadně se liší technikou, vybavením i polohou jezdce. Zatímco děti si vystačí s kopcem a trochou sněhu, tady už jde o precizní a náročný sport na nejvyšší úrovni.
Když stačí první stopa
Podobnou skupinou nedočkavců jsou i starší obyvatelé Třebíčska. Jakmile se objeví první sníh, začínají vyhlížet ideální podmínky pro běžkování. Mnohdy si vystačí s minimem a už loví ze sklepa nebo z půdy běžky, které tam čekaly celý rok. Ne vždy je stopa dokonale upravená, ale to většinou vůbec nevadí. Naopak, mnozí si ji rádi vytvoří sami. Typickým místem, kde běžkaři spoléhají na sníh i vlastní stopu, je například okolí za Poliklinikou v Třebíči. Tam sníh často drží a stopa nezklame ani v letech, kdy je zima skoupá. Právě tady se ukazuje, že běžkování není jen sportem, ale také způsobem, jak být venku, protáhnout tělo a užít si ticho zimní krajiny.
I z obyčejného běžkování, kdy si člověk vyrazí jen tak do terénu, může časem vyrůst olympijská disciplína běh na lyžích. I tady všechno začíná nenápadně. Prvním sněhem, první stopou a chutí vyrazit ven, i když podmínky nejsou dokonalé. A právě v tom spočívá kouzlo zimních radovánek, které mají k olympijským sportům často blíž, než by se na první pohled mohlo zdát.
Od otužování k zimnímu plavání
Velkým fenoménem posledních let se stalo také otužování. Jeho výrazný rozmach přišel zejména v době covidu, kdy lidé hledali cesty, jak posílit imunitu, zlepšit kondici a zároveň se dostat ven. Otužování má mnoho podob. Nejčastěji si lidé tento pojem spojují s ponořením do ledové vody, kdy člověk několik minut stojí na místě, často s rukama nad hladinou, soustředí se na dech a snaží se zklidnit tělo i mysl. Pro řadu odvážlivců ale zůstává jen u krátkého postání ve vodě málokdy. Postupně přidávají několik temp a z koupání se stává plavání v ledové vodě. Právě tady se z jednoduché záliby a osobní výzvy rodí sport, který si získává stále větší oblibu. Řeč je o zimním plavání, které má dnes pevné místo nejen v České republice, ale i po celém světě, od Evropy až po Ameriku. V Česku funguje řada klubů, které sdružují nadšence všech věkových kategorií. Plavci se pravidelně účastní závodů Českého poháru v zimním plavání a každoročně nechybí ani mistrovství Evropy a světa, kam se sjíždějí závodníci z desítek zemí. Počet účastníků navíc rok od roku roste.
Mistrovství Evropy v zimním plavání probíhalo v minulých dnech v Itálii. Právě tam znovu zazněla slova prezidenta International Ice Swimming Association, tedy mezinárodní organizace, která zastřešuje a řídí zimní plavání po celém světě, Rama Barkaie. Ten dlouhodobě usiluje o zařazení zimního plavání mezi olympijské sporty. „Jsme připraveni na zimní olympijské hry. Máme za sebou sedmnáct let historie založené na bezpečnosti a férovosti. Pevně věřím, že na olympiádě máme své místo a že by to bylo něco ohromného. Na zimním plavání jsem nejvíc hrdý na lidi kolem sebe. Viděl jsem, jak se mnoha lidem změnil život. Lidem s handicapem, onkologicky nemocným nebo lidem trpícím depresemi. Našli v něm novou sílu a chuť do života. Když to vidím, je to to, co opravdu zahřeje mé zmrzlé srdce,“ uvedl Ram Barkai.
Právě on patří k největším zastáncům myšlenky dostat zimní plavání na olympijský program. Zda se tento sen naplní, ukáže až čas. Už dnes je ale zřejmé, že zimní plavání má pevné zázemí, rostoucí popularitu a silné osobnosti. A je dost možné, že by se mezi budoucími reprezentanty našli nejen sportovci z celé České republiky, ale klidně i z Třebíčska.
Třebíčské zastoupení pod pěti kruhy
Ve výčtu významných regionálních osobností se nachází celá řada úspěšných sportovců. Část z nich také hrdě reprezentovala rodnou vlast na zimních olympijských hrách. Na těch probíhajících to je dvojice sportovců Karel Vejmelka a Radek Houser, své zástupce měla Třebíč například na hrách roku 1948 a 1952, rodačka Irena Česneková (za svobodna Novotná) se dokonce účastnila hned čtyř zimních olympiád.
Radek Houser (1996) Snowboardcrossař, všestranný sportovec a někdejší hráč HFK Třebíč měl na olympijské hry namířeno již před čtyřmi lety. Tehdy byl po zranění svého kolegy Jana Kubičíka povolán do Pekingu jako náhradník, stopku od závodů mu ale po příletu vystavilo onemocnění Covid-19. Pro držitele zlaté medaile z mistrovství České republiky a dvou čtvrtých míst ze Světových her se tak letos na severu Itálie jedná o obnovenou, a snad už i veselejší, olympijskou premiéru. |
Karel Vejmelka (1996) Poprvé se pod pěti kruhy představí také hokejový brankář Karel Vejmelka. Ve svých statistikách má vedle Třebíče také zápasy v dresu Pardubic, největší úspěch na domácí scéně ale přišel v barvách Komety Brno. V sezonách 2016/2017 a 2017/2018 se s ní radoval z extraligového titulu, tři sezony na to přišlo stěhování za oceán. Roku 2021 přestoupil Vejmelka do Arizona Coyotes, v jehož dresu pak odehrál tři sezony. Roku 2024 následně zamířil do nově vzniklého Utah Mammoth ze Salt Lake City. Vedle více než dvou set zápasů v NHL má třebíčský odchovanec na svém kontě také zlato a bronz z mistrovství světa, a to z let 2024 a 2022. |
Miroslav Sláma (1917-2008) Odchovanec třebíčského hokeje, obránce a také doktor práv byl součástí hokejového výběru, který jako první v roce 1947 vybojoval zlatou medaili na mistrovství světa. Tento úspěch doplnil s dalšími reprezentačními parťáky následujícího roku, kdy se tým ze Svatého Mořice ve Švýcarsku navrátil se stříbrnou olympijskou medailí. Krátce na to po odehrání Spenglerova poháru ve Švýcarsku zůstal v zahraničí a přestěhoval se do Spojených států amerických, kde strávil zbytek života. |
Vladimír Bouzek (1920-2006) Podobně jako obránce Sláma také hokejista Bouzek startoval na hrách ve Svatém Mořici 1948. Kromě olympijského stříbra získal Bouzek také dvě zlaté medaile ze světových šampionátů v letech 1947 a 1949. Úspěchy třebíčského útočníka ale pokračovaly také v následujících letech. Jako trenér dovedl brněnský mančaft v 50. a 60. letech celkem k deseti ligovým titulům, na lavičce československé reprezentace se těžil ze dvou stříbrných medailí a jednoho bronzu na mistrovství světa. |
Miloslav Ošmera (1924-2001) Hokejový obránce přestoupil roku 1948 z Třebíče do Brna a poté do Vítkovic, odkud se mu počátkem 50. let otevřely dveře do československé reprezentace. V jejím dresu se zúčastnil třech světových šampionátů a s týmem zamířil také v roce 1950 na olympijské hry do Osla. S nabitými zkušenostmi se roku 1961 navrátil do Třebíče, kde dokázal skloubit roli hráče i trenéra. |
Irena Česneková (1972) Třebíčská rodačka se coby členka české biatlonové reprezentace zúčastnila hned čtyř olympijských her - 1994 v Lillehammeru, 1998 v Naganu, 2002 v Salt Lake City a 2006 v Turíně. Na olympijské scéně dopomohla štafetě k šestému místu v Naganu a osmému v Salt Lake City, pozornost však na sebe během své kariéry upoutala také ve Světovém poháru 1997 a Mistrovství Evropy 2002. V prvním případě startovala ve zlatém štafetovém týmu, na evropském klání o pět let později brala bronz za vytrvalostní závod. |
Patrik Eliáš (1976) Na dvě olympiády v dresu hokejové reprezentace zamířil útočník Patrik Eliáš. Zatímco hry v Salt Lake City roku 2002 se týmu nevyvedly dle představ, o poznání lepší byly bronzové v Turíně o čtyři roky později. Do nich však vinou zranění zasáhl pouze do úvodního utkání. Třebíčský rodák ale zanechal silnou stopu v zámořské NHL. Mezi lety 1995 a 2016 působil v týmu New Jersey Devils, v jehož dresu nastoupil k úctyhodným 1240 zápasům a patří mu druhé místo v tabulce nejproduktivnějších českých hráčů v NHL. |
Ondřej Němec (1984) Hokejový obránce a účastník olympijských her v Soči započal svoji kariéru v třebíčském dresu, coby patnáctiletý mladík však následně zamířil do Vsetína. Na počátku tisíciletí pak mezi oběma kluby pendloval, než se roku 2005 naplno rozjela jeho vrcholová kariéra. Pět sezon strávil v prvoligovém celku HC Energie Karlovy Vary, léta 2010 až 2016 strávil v ruské KHL. Poté se navrátil do nejvyšší tuzemské soutěže, kdy oblékl dres brněnské Komety. Pestrou kariéru uzavřel před šesti let v dobře známém Vsetíně. Na svém kontě má Němec zlato a dva bronzy z mistrovství světa, na extraligový titul dosáhl dvakrát s Kometou Brno a jednou s Karlovými Vary. |
