Zkoušeni vírou: Desítky dalších tváří roku 1951

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Petr Herbrych

za 6 dní

Většina článků aktuálního seriálu se časově vztahuje do období 50. let. Ostatně není divu, katolická církev byla přímým ideovým protivníkem komunistického režimu a události na samém počátku 50. let zdejší společnost silně poznamenaly. Dá se říct, že se jedná o jakési historické memento regionu. V souvislosti s rokem 1951 se nejčastěji skloňují jména popravených kněží či přímých účastníků odbojových akcí po boku Ladislava Malého. Tragédie však postihla další desítky osob, povětšinou prostých venkovských občanů. Také oni byli zkoušeni vírou, jak zní titul tohoto historického seriálu. Vírou v Boha, či s ohledem na své profesní postavení a politické smýšlení silnou vírou ve změnu společenských poměrů. Stručným představením dalších procesů a některých poněkud skrytých tváří je vhodné tuto kapitolu uzavřít.

Rodinná propojení
Výstřely ve škole v Babicích zazněly večer 2. července 1951, druhého dne se v bolíkovickém poli odehrála dramatická přestřelka mezi čtveřicí mužů a bezpečností. Pouhý týden poté byla ze strany prokuratury připravena obžaloba na šestnáct osob a hned 12. července započal se čtrnácti obviněnými soud. Dvojice P. Jan Bula a Bohumil Krátký byla z této skupiny vyňata a čekalo na ně jiné líčení, avšak také s tragickým koncem. Už v dřívějších textech zde bylo pojednáno o osudech kněží Václava Drboly a Františka Pařila nebo sedláků Antonína Plichty a Antonína Mitysky. Právě oni si po krátkém třídenním procesu vyslechli nejvyšší možný ortel, trest smrti. Společně s nimi i hajní Antonín Škrdla a František Kopuletý a dvacetiletý Drahoslav Němec. Následovala dvě doživotí a pět trestů v rozmezí od dvaceti do pětadvaceti let. Souzené zde ale nespojovaly pouze kontakty s Ladislavem Malým, víra či politické smýšlení. Ve dvou případech také rodinné pouto. Řeč je o Karlu Němcovi a jeho synu Drahoslavovi a manželích Kopuletých. Právě v Kopuletého hájovně nalezl Malý se svým prvním komplicem skrýš, za což také byl manželský pár souzen. V případě mladého Němce spočívala obžaloba na jeho dubnové dvoutýdenní spolupráci a přepadení v Heralticích. Jeho otec Karel byl vinen, že bezpečnosti nenahlásil přítomnost Malého a také že s ním sám údajně vedl rozhovory o zničení JZD a sítařského družstva v Rokytnici.

Rodinné vazby se prolínaly i napříč jednotlivými procesy. Například Karel a Drahoslav Němcovi nebyli jediným odsouzeným otcem a synem. Zatímco v Jihlavě si v červenci vyslechl trest odnětí svobody ve výši dvaceti let obyvatel Cidliny Ludvík Stehlík starší, v listopadu obdržel o jeden rok více jeho syn Ludvík Stehlík mladší. Hned ve třech soudních líčeních se objevuje příjmení Plichta. Již v prvním byl k trestu smrti odsouzen zkušený partyzán Antonín Plichta, o půl roku později pak stanul před soudem ve Znojmě jeho bratr František a jistý hostinský Jaroslav Plichta. Tito pánové nevůli režimu odnesli rozsudkem ve výši dvaceti pěti a třinácti let za mřížemi. Perzekuce postihla také renomovaného právníka a příbuzného Aloise Plichtu, a to zákazem právnické činnosti. Veškeré procesy pak uzavírá mladý Stanislav Plichta, syn šebkovického sedláka a odbojáře. Coby devatenáctiletý byl vážně zraněn během přestřelky v poli u Bolíkovic, vinou čehož ochrnul ve spodní polovině těla. V letech 1951 a 1952 tak podstupoval léčbu v Třebíči a Brně, nicméně tehdejší režim mu však život přece jen odebral. Podobně jako jeho otci. Na pražském Pankráci byl v únoru 1953 odsouzen k trestu smrti. Vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu jej museli 23. května téhož roku na popraviště donést na nosítkách. „Nedá se to ještě nějak zařídit? Vešejí žebráka! Žebráka věšejí, maminko, věšejí žebráka,“ zněla poslední slova Stanislava Plichty, z nichž i dnes více než sedmdesát let poté mrazí.

Soudní tribunál na místo kina
Mohlo se tehdy zdát, že prvním procesem s velmi vysokými tresty bude celá záležitost uzavřená. Nikoliv. Smutné počínání Ladislava Malého spadlo komunistům přímo do klína a účelně je dokázali využít k zásahu proti ideovým odpůrcům. Od vynesení prvních rozsudků v polovině července 1951 proběhlo během následujícího roku a půl dalších třináct procesů. Sedm v Jihlavě, dva ve Znojmě, po jednom v Třebíči, Moravských Budějovicích a Brně. A závěrečný, na kterém padl poslední trest smrti, v Praze. Cílem samotných špiček komunistické strany v čele s prezidentem Klementem Gottwaldem bylo, aby se nad celým případem udržela dlouhodobá pozornost veřejnosti. Proto se také kněz Bula stal vůdčí postavou druhého, účelově vytvořeného procesu. Někdejší kino Moravia se 13. listopadu 1951 proměnilo v soudní tribunál. Na programu nebyla žádná veselohra, nýbrž velmi tragický příběh. Mladý kněz byl poslán na smrt. Ostatně jak se také vedoucí komunisté rozhodli už v létě. Ačkoliv ve druhém procesu vyřkl soud jeden trest smrti, nakonec si vyžádal dva lidské životy. Vedle popraveného P. Buly také ten Bohumila Krátkého. Rodák z Chlístova, zaměstnanec státních drah a toho času občan Rokytnice byl odsouzen na doživotí, ve vězení ale roku 1961 zemřel na oboustranný zápal plic. Zpět ke svým blízkým se z cel bohužel nevrátili ani později odsouzení sedlák František Dvořák, úředník Karel Suchna a hostinský František Šváb. Hostinského Švába ještě pár týdnů před smrtí začátkem ledna 1953 navštívili jeho příbuzní. Shledání však nebylo veselé. Uvězněný příbuzný jim totiž sdělil, že brzy zemře. „Poznal to podle toho, že za ním přišel neplánovaně holič. Ve vězeňské nemocnici ve Valdicích se holí jednou týdně. Ale za ním přišel holič dřív. Bylo to jasné,“ stojí v knize pánů Miroslava Kasáčka a Luďka Navary Mlynáři od Babic.

Co dělá den?
Je-li řeč o tragickém příběhu, který se silně vryl do místní historické paměti, nezačíná se únorem 1951. Jistým prologem všemu dění je jednak výsadek paraskupiny Spelter a zvláště pak vznik odbojové skupiny kolem Gustava Smetany z Litohoře na konci 40. let. Kolář Smetana zaktivizoval své okolí k protikomunistickému odboji na základě seznámení s Eduardem Kadrnkou a Janem Samkem. Ti se mu představili jako agenti americké rozvědky, nicméně zjara roku 1950 se po obou mužích slehla zem. V tu dobu již byla Smetanova skupina v plném chodu. Kromě litohořského koláře ji tvořili například zemědělec Jaroslav Melkus, mlynář Josef Černohous nebo už probíraný Antonín Plichta starší. Skupina oplývala zkušenostmi z druhého odboje a mimo to měla z protektorátní doby schované zbraně. Po záhadném zmizení dvou agentů chodců a krátké odmlce v domnělém spojení se Západem se však Smetanovi tajným heslem „Co dělá den“ v září 1950 přihlásil neznámý muž. Za jménem major Vašek a historkou o dalším západním agentovi se ale skrýval agent StB František Mareček. Tímto se bezpečnosti podařilo infiltrovat odbojovou skupinu, a skrze svého příslušníka tak vědomě řídit její činnost. Ač si StB myslela, že ohnisko problémů má tedy v problematickém kraji pod kontrolou, nebylo tomu tak. Do hry bezpečnosti na jaře 1951 vstoupil nový člověk, Ladislav Malý.
Po půlročním sledování Smetanovy skupiny se začaly v regionu dít nebývalé věci, se kterými bezpečnost nepočítala. Rozhodla se tak zakročit a členy infiltrované skupiny zajistila při první vlně zatýkání na konci dubna 1951. Bezpečnost zpočátku vyšetřovala jejich původní činnost, kterou měla dobře zmapovanou díky agentu StB Marečkovi. Ovšem po červencové tragédii v Babicích se začal trestní spis účelově modelovat, aby Smetana a spol. do této události také zapadali. A konečný výsledek? Smrt pro Gustava Smetanu a Jaroslava Melkuse, doživotí pro mlynáře Josefa Černohouse a devět dlouholetých pobytů za mřížemi.

Nepříliš utajený odboj
Kolář Smetana a jeho blízcí však nebyli v oblasti jihozápadní Moravy jedinou odbojovou skupinou. Ještě před ním zformoval ilegální opozici někdejší cestář, tehdy již penzista Josef Jenerál z Vesce. Ovšem jak například představil historik Michal Stehlík, skupina si počínala poměrně naivně, až amatérky. Jak vyplývá ze samotné podstaty odboje, jeho členové by měli jednat v maximálním utajení. To ale neplatilo v případě Jenerála a jeho okolí. Skupina si například vytvořila vlastní odbojové legitimace, které byly označeny zvláštním razítkem a chybným nápisem „AMERYKA PÁRAFYS“. Není tak divu, že se mnohým tento dokument nepozdával. „Tuto legitimaci viděl u jednoho ze svých známých i P. Bula, ale připadalo mu jako provokace, že by odbojáři měli vlastní legitimace,“ uvedl Stehlík. Poté, co se agent StB Mareček infiltroval do okruhu Smetany, podařilo se mu získat informace i o skupině kolem Jenerála. Ta také v dubnu 1952 stanula v Jihlavě před soudem. Vedle vůdčího představitele zde byli dále souzeni Josef Caha z Loukovic (18 let), Jaroslav Slezák z Rohatce (17 let), Zdeněk Hlouch z Klučova (16 let), Antonín Šplíchal z Moravských Budějovic (14 let), Tomáš Hofman z Lažínek (14 let) a Milan Domanský z Hodonína (6 let). Sám dvaašedesátiletý Jenerál obdržel trest ve výši dvaceti čtyř let.

Převzetí obecní správy řízené z fary
Do závěru 40. let se ale časově zařadily nejen zmíněné skupiny kolem Smetany a Jenerála. Za činnost z roku 1948 byla o tři roky později také souzena šestice mužů z Rokytnice nad Rokytnou, kteří měli ve své obci brzy po převzetí moci komunistickou stranou utvořit protistátní organizaci. Na samém počátku vzniku této skupiny měl údajně být leták vyzývající k vytváření ilegálních organizací a bojkotu sokolského sletu v roce 1948. S tímto dokumentem měl kněze Bulu v Rokytnici navštívit jeho spoluobčan, barvíř František Vejmelka, aby u něj zhotovil několik kopií zmíněného letáku. Dle spisů StB se pak měli oba muži dohodnout, že jednu protistátní skupinu vytvoří ve své obci. Sám Vejmelka měl vytipovat několik členů a také udržovat kontakty s jistým „Američanem z Dačic“. Co se týče složení organizace, v jejích řadách měli předně být lidé protikomunistického smýšlení. Tedy věřící, členové lidové strany, velcí zemědělci. Hvězdná hodina rokytnických odbojářů pak měla nastat v květnu 1949. Tehdy se během IX. sjezdu KSČ v Praze očekávalo vypuknutí povstání, které by vedlo ke státnímu převratu. Na smluvený signál měla podle bezpečnosti čekat na faře v Rokytnici také zdejší protistátní skupina, která by se následně chopila správy nad obcí. K ničemu takovému však nedošlo, čímž tak činnost rokytnické buňky utichla.

Ovšem některá jména se znovu objevila v turbulentním dění zanedlouho poté. Prostřednictvím faráře Buly se Malý seznámil s rokytnickými občany Bohumilem Krátkým a Miloslavem Hlouchem. Na oba také údajný agent CIC naléhal, ať s ním odejdou do ilegality a diskutoval s nimi o možnosti větších sabotážních akcí v obci. Jistou absurditu jeho jednání může dokládat například této dvojici Malým přednesený plán, že by si mohli zřídit bunkr ve věži hradu Sádku, kde ale sídlila škola. Veškeré výzvy Hlouch s Krátkým oddalovali na neurčito. Se zatčením P. Buly se roku 1951 opět otevřelo téma údajné protistátní činnosti v Rokytnici nad Rokytnou. Třetí z babických procesů, uskutečněný 11. prosince 1951, se věnoval čistě této vsi. Že se jednalo o zastrašovací akci proti ideovým nepřátelům, vypovídá také personální složení šestice obžalovaných - dva národní socialisté, dva lidovci, syn předúnorového předsedy MNV, ale také jeden komunista. Všechno věřící lidé. Šest rokytnických mužů justice vinila ze snahy restaurovat kapitalismus, šíření protistátních letáků a přípravy násilného převzetí moci. Skupina dokonce byla v trestním oznámení označena coby zárodek pozdější skupiny Malého. Soud proběhl relativně rychle, za jeden den byli za zločin velezrady shledáni vinnými Miloslav Hlouch (25 let), František Vejmelka (20 let), Josef Vejmelka (15 let), Václav Vejmelka (5 let), Jaroslav Václavek (4 roky) a Václav Machovec (9 měsíců).

Plán na zastřelení Malého
Své nemalé zastoupení v procesech má též sousední obec Římov. Po přepadení trojice komunistických funkcionářů v Heralticích utekl Němec se strachem od Malého zpět ke svým rodičům na Veverku. Navíc bezpečnost zaměřila svoji pozornost na dotčenou oblast, a tak si Malý musel hledat nového „parťáka“ i úkryt. Díky kontaktu od hajného Škrdly se dostal k Janu Bártíkovi do Římova. Zde se ale Malý neskrýval sám. Ve svém domě poskytl Bártík v tu dobu krytí také svému známému Leopoldu Havláskovi z Brna, po němž bezpečnost pátrala kvůli pomoci kamarádovi při přechodu za hranice. V Římově vydržel Malý celkem jedenáct dní, než začal přerůstat přes hlavu i samotnému Bártíkovi. Prapodivného agenta se poté snažil schovat ve mlýně Josefa Vidourka z Vísek, odsud se však Malý vrátil zpět do Římova. Až poté nalezl nový úkryt, a to u Bohumila Dvořáka v Loukovicích. Nicméně u Bártíka Malý zapomněl pistoli, a tak se oba muži domluvili, že si ji předají. Jelikož se samotnému Bártíkovi postupně zdálo chování Malého nadmíru podivné, byl dle některých výpovědí připraven jej sám zastřelit. K tomuto odvážnému kroku mělo dojít na smluvené schůzce 4. července, kde by došlo k předání zapomenuté zbraně. K ní už ale nedošlo. Když se pak Bártík dozvěděl, co se událo v Babicích, začal se také skrývat. Avšak i on byl na konci července dopaden.

Dne 15. května 1952 byl pak někdejší hostitel Malého poslán na dvacet dva let do vězení. Domů se vrátil v roce 1962. Společně si verdikt vyslechli zemědělci Jiří Vorlíček a Josef Holčapek (oba 18 let), zmíněný mlynář Josef Vidourek (14 let) a také řídící učitel Bohumil Němec (12 let), blízký přítel v té době již ukrývajícího se kněze Jana Dokulila. Ten také podobně jako Bártík viděl v Malém velké nebezpečí. Uvnitř knihy Mlynáři od Babic se k tomu uvádí: „Když se dozvěděl, že se Plichta a jeho společníci nemohou s Malým snést, doporučil Plichtovi, aby udělal to, co je potřeba. Malého zastřelil. Až to udělá, bude prý v kraji pokoj.“

Msta na nevinných lidech
Jak je patrné z rozsáhlého seznamu odsouzených, před soudem stanuli nikoliv pouze členové odbojových skupiny, přímí účastníci sabotážních akcí či lidé dlouhodobě na Malého navázaní. V některých případech vedl k několikaletým žalářům pouze třídní původ či rodinné zázemí. Ani se nemuseli do všeho dění nikterak zapojovat. Jindy třeba vyšetřovatelům postačilo jedno krátké setkání. Jen jedna pronesená věta a podání ruky mohlo v konečném důsledku vyústit v pobyt za mřížemi. Dokladem může být Kasáčkem a Navarou představený osud lesního inspektora Josefa Masaříka z Nových Syrovic. Ten pouze od vidění znal litohořského koláře Smetanu, nicméně zaslechl něco málo o jeho odbojové skupině. Ač jej od těchto aktivit varoval, tak i Masařík byl později označen za člena Smetanovy party a odsouzen ke dvaceti čtyřem letům vězení. Podobnými příklady by bylo možné pokračovat dále.

Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:
Archiv bezpečnostních složek. / HERBRYCH PETR. 2024. Dějiny obce Rokytnice nad Rokytnou v 1. polovině 20. století. / Diplomová práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. / NAVARA, Luděk a KASÁČEK, Miroslav. 2008. / Mlynáři od Babic: nová fakta o osudovém dramatu padesátých let. Host. / STEHLÍK, Michal. 2016. Babické vraždy. Academia. / Totalita.cz / Ústav pro studium totalitních režimů - ustr.cz / Mlynáři od Babic (2009). Historický dokument České televize. Dostupné na iVysílání.