40. Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou přinášejí světlo

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Redakce

před 1 hodinou

V sobotu byl v Náměšti nad Oslavou zahájen už 40. ročník hudebního festivalu Folkové prázdniny. Při kulatém výročí se hodí připomenout, že vznikly díky třebíčským manželům Polanským, brzy však pořadatelství přešlo pod Městské kulturní středisko v Náměšti. To ještě bývaly „folkové“ v původním smyslu toho slova a dramaturgie se podobala té, kterou můžeme dodnes slýchat na Prázdninách v Telči. Jak se však do náměšťských folkovek víc a víc zapojoval Michal Schmidt, stával se z nich úplně jiný festival. Nešlo jen o jiný způsob, jak chápat zdánlivě omezující slůvko „folk“ v názvu, ale i o spoustu vedlejších festivalových produktů, které byly postupně přidávány a každoročně se opakují dodnes. Stačí připomenout každoroční festivalová alba, kolokvia hudebních vědců a publicistů a také motta jednotlivých ročníků.

Ta Michal Schmidt vymýšlí od r. 2007 a všechna je připomněl při zahájení společenského večera po úvodním koncertu festivalu. Tím letošním je Světlo, jehož je v zámeckém parku dost vždy na začátku koncertů, jak však program pokračuje, postupně ho přirozeně ubývá, až závěr programu probíhá ve tmě, v níž je osvětleno pouze pódium. Jako první na něj v sobotu vystoupili italští hudební klauni Musica da Ripostiglio. Název kapely se překládá jako „hudba ze skříně“ a tak to také vypadalo. Jako když kopnete do hrací skříně a pak posloucháte páté přes deváté, dokud do ní nekopnete dvakrát rychle za sebou, aby toho nechala. To ovšem natěšené publikum ani nenapadlo, naopak si vytleskalo přídavek a dobře udělalo. Trval totiž možná i půl hodiny a tvořilo ho donekonečna obehrávané téma skladby Minor Swing od Django Reinhardta, do něhož muzikanti v pravidelných intervalech vstupovali s citacemi nejrůznějších jiných skladeb nejrůznějších jiných žánrů. Když začali Kouřem na vodě od staříků Deep Purple, nebylo to nic zvláštního. To dělá každá kapela, když už neví jak zaujmout. Postupně ale před pozorně reagujícím publikem začala probíhat živá antologie populární hudby zhruba od konce 2. světové války včetně filmových soundtracků, takže kromě ohraného Smoke On The Water byl program osvěžen třeba nehitovým Come Together od Beatles nebo Vangelisovou hudbou k oskarovým Chariots Of Fire.
A jak se tak publikum pěkně rozparádilo, zhasla po posledním potlesku světla na pódiu, konferenciér Ďoubal začal recitovat poetický text, ozvala se flétna Mariana Friedla a nad hlavami překvapených diváků se objevili dva zevnitř nasvícení obří ptáci, vyrobení Matějem Formanem a jeho přáteli. Byli to slavík a hrdlička, kteří byli následně umístěni do altánu uprostřed parku, odkud budou svítit až do konce festivalu.

Nedělní program byl tradičně ve znamení rodin s dětmi, pro které bylo v průběhu odpoledne připraveno několik divadelních představení a také první dílny. To vše v areálu Staré tkalcovny u řeky Oslavy. Na pódiu v zámeckém parku pak ještě za světla odehrál do nálady svátečního odpoledne zapadající koncert Originální pražský synkopický orchestr, aby se publikum vzápětí přesunulo na nádvoří zámku, kde měl své představení připraveno brněnský herec Pavol Seriš. V hodinovém vystoupení dostál názvu Dada revue a už za tmy se zase spěchalo do parku na irskou zpěvačku Ríoghnach Connolly s anglickou kapelou Honeyfeet, kteří to rozsvítili především hudebně. O jejich koncertě nejvíc vypovídá to, že zatímco v jeho první části se ukázněně tančilo jen po stranách pódia, pod kterým na zpěvačku očarovaně hleděla malá holčička, ve finále se tanečníci nahrnuli před sedící diváky, což je na folkovkách znak největšího úspěchu vystupujících. Tancující i sedící návštěvníci pak pochopitelně vytleskávali přídavek, místo něj však přišel konferenciér Ďoubal a řekl zase něco poetického o světle.

Pondělní program začal hned po poledni a opět ve Staré tkalcovně, kde na svůj život s hudbou vzpomínal dlouholetý pravidelný návštěvník festivalu, hudební publicista Petr Dorůžka. Osnovou pro jeho nevšední vyprávění byla připravovaná publikace Moje chatrné paměti O životě mezi pravdou, lží a svobodou. Ve skutečnosti si Dorůžka pamatuje velmi dobře, což ocenili např. ti, kteří ho v mládí poslouchali v rozhlasovém pořadu Větrník. A Dorůžka si nejen pamatuje, ale taky zná a umí být vtipný jako třeba v historce, v níž slavnému trumpetistovi Louisi Armstrongovi pronášel viceprezident Spojených států Richard Nixon přes letištní kontrolu kufry plné marihuany.

V tkalcovně se vzápětí uskutečnila beseda věnovaná dalšímu hudebnímu kritikovi, a sice Jiřímu Černému, který by se letos dožil devadesáti let. Při té příležitosti byla do tkalcovny převezena výstava nazvaná Černý na tahu, již pro pražské Pop Muzeum připravil Radek Diestler. Ten byl také přítomen spolu s Alešem Opekarem, který besedu řídil. Michal Schmidt při ní připomněl vliv Jiřího Černého na podobu náměšťského festivalu, Ivana Polanská zase zavzpomínala na jeho poslechové pořady v Třebíči, na kterých se jako pracovnice někdejšího Klubu Hájek od r. 1984 podílela.

V podvečer pokračoval program v zámeckém parku, kde nejprve na hlavním pódiu vystoupil herec a muzikant Vladimír Javorský doprovázený skupinou Bočemuni. Její hlavní postavou je Marian Friedl, který jenom na Folkových prázdninách představil řadu originálních hudebních projektů. Současná podoba Javorského skupiny je tím nejnovějším a stejně jako všechny předchozí velmi zdařilým. Publiku se jejich vystoupení líbilo natolik, že si vytleskalo přídavek, k němuž se Vladimír Javorský vrátil sám a zahrál titulní z alba Ještě je.

Českou kapelu vystřídala Amanda Pascali, Američanka, jejíž matka pochází z Egypta, zatímco otec je Rumun s italskými kořeny. Písničkářku s kytarou doprovázel mandolinista a houslista Addison Freeman a společně provedli průnik mezi tradičními italskými i americkými skladbami. Snad jen slavnou 500 Miles (v české verzi Waldemara Matušky a Heleny Vondráčkové je to Tisíc mil) odehráli bez italských či sicilských vlivů. I oni měli možnost poskytnout plnému parku přídavek.

Druhou zpěvačkou pondělního programu byla Beata Bocek, pocházející z Českého Těšína a zpívající v polštině. Její recitál, při kterém se doprovázela střídavě na harmoniku, kytaru a ukulele, proběhl v bílém stanu, jehož kapacita zájmu diváků nestačila. I ona by si určitě zasloužila hlavní pódium a také jí se dostalo zaslouženého přídavku.

Během jejího koncertu se setmělo a publikum čekalo finále pondělního večera. Pod názvem The Breath se skrývala zpěvačka a flétnistka Ríoghnach Connolly, známá už z nedělního zážitku se skupinou Honeyfeet. Tentokrát ji doprovodil pouze kytarista a houslista Stuart McCallum. I tak šlo opět o silný zážitek uzavírající třetí den 40. ročníku festivalu, který bude pokračovat až do soboty, vyvrcholí závěrečným koncertem opět v zámeckém parku.

Milan Zeibert