Martina Dědková Chromá

před 10 hodinami

TŘEBÍČ – Příjmení Šalbaba je starousedlíkům v Třebíči dobře známo. Nejen proto, že se jedná o nezvyklé jméno, ale hlavně proto, že se všichni Šalbabové aktivně věnují práci s dětmi, žijí sportem a pomocí a podporou druhých. Výjimkou není ani hrdý sokol a letitý trenér všeobecné gymnastiky Oleg Šalbaba, který s láskou oslovuje své svěřence ,,Dětičky mé, starostlivé“. Ne náhodou si na letošním vyhlášení Sportovce roku 2024 na podium přišel pro ocenění za celoživotní práci v tělovýchově a sportu.

Jaké byly vaše úplné začátky v Sokole? Vy jste se asi narodil do sokolské rodiny, nebo?
Dá se říct, že jsem čtvrtá generace. Protože můj děda a jeho otec, takže vlastně už můj praděda, byli členové Sokola. Pocházím z rodu Svobodů ze Starče u Třebíče po sokolské linii a od Šalbabů po technické linii. Můj děda byl členem Sokola Třebíč od svých patnácti šestnácti let. Byl ročník 1900. Měl tři bratry a tři sestry. A všichni tři chlapi byli členy Sokola. Děda nejspíš do Sokola stáhl i moji mámu, která je ročník 1930. A já jsem od mámy pochytil stejné bláznoství. Táta pochází z Křižanova a k Sokolu se dostal až po roce 1946. Babička z rodiny Šalbabovy pochází zase z Vídně. Jsem dítě svých rodičů a umím, co umím. Členem Sokola jsem od roku 1968, tehdy po Pražském jaru byl obnoven Sokol. Pamatuji si starou sokolovnu, která stávala naproti dnešnímu Komunitnímu centru Moravia (dříve kino Sputnik). Proto teď trochu nerad chodím do divadla Pasáž. Jeviště divadla stojí v místě, kde bývala nářaďovna a šatna sokolovny. Tam kde je nyní hlediště, bývala tělocvičná část. Dodnes to na mě působí.

A když se vrátíme do roku 90, když se začalo všechno rozvolňovat, jak se to dělo v Třebíči, jak to vlastně fungovalo?
Do roku 1986 byl Sokol Třebíč, pak rozhodnutím OV KSČ a OV ČSTV vznikla TJ Třebíč, Sokol Třebíč byl včleněn do této TJ jako odbor ZRTV. TJ Třebíč měla asi 3 200 členů. Odbor ZRTV měl cca 1 500. Byli jsme dominantní součást TJ Třebíč, takže jsme měli možnost mít ve výboru pět zástupců z původního Sokola. V té době už jsem byl cvičitelem druhé třídy, zkoušky jsem dělal v roce 1985. Takže já jsem v té době už měl nějaké sportovní vzdělání. Od roku 1987 jsem dělal metodika masového sportu v Třebíči.

Jak jste se dostal vlastně k tomu, že jste se stal cvičitelem pomahatelem?
To je cvičitel mladší 18 let, který nemá právní zodpovědnost, ale může vést družstvo. Pokud má zkušenosti, může být klidně i třináctiletý. Já jsem tehdy dělal sportovní gymnastiku, nějaké výkonnostní třídy. A máma chtěla pomoci se staršími žákyněmi, naučit je sestavy pro soutěž tehdejší ZRTV (Základní rekreační tělesná výchova). A tak mě vzala do cvičení a já jsem dostal na starost závodní družstvo. Některé jeho tehdejší členky jsou už nyní babičkami. Některé bohužel už taky nejsou. Učily se výmyky, podmety, přemety, salta. A na všech závodních nářadích jsem závodnice připravoval, ale byl jsem pod dozorem zkušeného cvičitele.

Vedl jsem děvčata a v roce 1974 jsem se začal cíleně připravovat na cvičitele pomahatele. Jednou za čtrnáct dní ve středu od 17 do 21 hodin v sokolovně jsme měli výuku. Teorie, praxe a pravidelně jsme byli v tělocvičně a učili se metodiku, záchranu a dopomoc, samozřejmě i názvosloví. Dodnes z toho čerpám. Učit se názvosloví pohybu těla je složitý proces (jen přes 100 je poloh paží). V roce 1975, to mě bylo 15 let, jsem dostal průkaz cvičitel pomahatel. A pokračoval jsem dál.
Starší žáci, starší žákyně. Sám jsem cvičil v gymnastice. A to bylo takové dobré období, kdy v pondělí a ve čtvrtek jsem byl s mámou se staršími žákyněmi, v úterý a v pátek to byli starší žáci a dorostenci, středa gymnastika, sobota gymnastika a v neděli ping-pong.

No ale vy kromě toho, že trénujete gymnastiku a jste cvičitelem, už dneska máte funkci nejen ve vedení Sokola Třebíč, ale i v župě.
Člověk si musí vždycky zvážit, co je ochoten pro to obětovat. A byly doby, kdy Sokol byl pro mě nejvíc. Teď zpětně ale můžu říct, že třeba můj syn trpěl, protože jsem na něj neměl tolik času. Teď bych to možná udělal jinak. Neříkám, že stoprocentně, ale možná ano. Byl jsem u znovuobnovení Sokola, kdy byl v roce 1990 ustavující valnou hromadou obnoven Sokol Třebíč. Do vedení byli zvoleni Jiří Herzán, Jan Lukášek, Drahoslav Kroupa, M. Karšulín, O. Šalbabová a další a já jsem se stal náčelníkem. To trvalo nějakou chvíli. A pak jsem si řekl, že už to nedávám, že nejsem schopný některé věci ovlivnit. Možná jsem zvláštní osobnost, že, když nejsem něco schopný ovlivnit, i když se moc snažím, tak asi už nemám, co říct navíc. Nemám argumentace, jak to změnit. Takže jsem přestal být členem výboru Sokola Třebíč a náčelníkem. Ale jezdil jsem do předsednictva Župy plukovníka Švece a měl jsem na starosti sportovní soutěže a pobyt v přírodě. A pak jsem v roce 1994 začal jezdit s br. Herzánem ještě do Prahy na ČOS pracovat v ústřední komisi pobytu v přírodě. A moje vize byla zanést do Sokola sporty v přírodě. Vodáctví, skálolezení, in-line, workout…

Pak zemřel náš první župní náčelník a dočasně zastupující Zdeněk Svoboda z Velkého Meziříčí už to dál dělat nechtěl. Na podzim roku 1997 přišla moje máma, protože ta byla členkou předsednictva župy, jestli to nechci dělat. Bylo mi sedmatřicet a už jsem měl nějaké zkušenosti. Vymínil jsem si ale, že to bude podle mého. Zrovna jsem začal podnikat a schůze byly v čase, kdy jsem mohl. Začal jsem jezdit do Jihlavy. Byli jsme spolu se Zdeňkou Adamovou náčelník a náčelnice z Třebíče, Zdeňka se mnou měla velkou trpělivost.

Jméno Šalbaba je spojeno také s Vodní záchrannou službou ČČK…
Ano. V roce 1978 přišel za námi nějaký Zdeněk Mikoláš a řekl, jestli bychom nechtěli do Vodní záchranné služby, že i tam se sportuje a potřebuje silné a šikovné chlapy. Tak jsem vstoupil. Zdeněk potom v roce 1982 skončil a předsedou místní skupiny VZS jsem se stal já. A táhl jsem to nějaké roky, přinesl několik novinek a pak mě vystřídal můj bratr Karel, který tam dovedl svého syna Vaška. I můj syn Vojtěch je teď ve vodní záchranné službě. Můj bratr už skončil a já jsem teď bafuňář, rád poradím, když můžu (smích).

Vaše žena s vámi musí mít obrovskou trpělivost…
Ano, velkou. Oba jsme činní ve sportu. Manželka je teď choreografkou TeamGymu, Gym Clubu Třebíč, bývalé T. J. Bopo Třebíč. Jinak ještě dříve to byl Sokol Borovina. Stará borovinská sokolovna stávala v místě, kde je teď tělocvična obchodní akademie (Bráfova akademie Třebíč). Bývala to taková dřevěná zelenkavá budova. V Třebíči byly dvě organizace Sokola – Sokol Třebíč a Sokol Borovina. Moje manželka mě znala dřív než já ji. To bylo 19. prosince 1979, družstvo gymnastek řeklo, že se půjde na čaje do borovinského kulturáku. Tak jsem šel s holkama. V té době jsem už měl cukrovku, a když padla 19. hodina, já chtěl jít z tohoto důvodu kvůli inzulínu domů. Eva řekla, no, tak jdeme, já tě doprovodím. A bylo to. Byla jí zima na ruce, tak jsem vypůjčil králičí rukavice. Ještě je mám schované. Od té doby jsme spolu začali chodit a v roce 1984 jsme se vzali a v roce 1987 se nám narodil syn. Rozumíme si a máme pro svoji práci vzájemné pochopení. Eva například pomáhala s překladem z angličtiny do češtiny mezinárodních evropských pravidel pro TeamGym a je rozhodčí tohoto sportu. Jsme blázni.

Za ty roky vám pod rukama prošla spousta generací mládeže. Tak dá se třeba nějak porovnat, jaké jsou děti dnes a jaké bývaly kdysi?
Řekl bych, že děti jsou pořád stejné. Záleží na rodičích. A záleží na cvičitelích, co jsou schopni nabídnout. Já když přijdu do tělocvičny, tak mám nějakou představu. A ty děti někam tlačím, aby startovaly, běhaly, padaly… Protože cíl je tam někde daleko. Ale když přijde do cvičení cvičitel a řekne, tak co děcka, co budeme dělat? Tak to je špatně. Snažím se být akční, zaujmout je pokaždé něčím jiným.

Kromě toho, že jste cvičitel všeobecné gymnastiky, pořádáte také tábory a soustředění.
Je to vlastně příměstský tábor a soustředění. Klasické pobytové tábory jsem začal dělat v roce 1976. Začínal jsem s kamarády vodáckým táborem. Tehdy jsme se začali zajímat více o vodáctví a bavilo nás to. Jezdili jsme na vodu a pak si udělali putovní tábor na Lužnici. Další tábor jsme dělali na slovenském Hronu. No a pak jsme se zúčastnili velké vodácké akce Sokola Třebíč Bratislava – Štúrovo po Dunaji. Nasedali jsme na pravém břehu Dunaje v Bratislavi za mostem na pláži Lido a jeli jsme. To je nějakých 160 kilometrů. A průměrná rychlost vody bývá kolem 20 kilometrů v hodině. Když upádlujete 5, tak jedete 25 kilometrů za hodinu. No, jenže my jsme chytli protivítr. Bylo to hodně náročné. Zaplaťpánbůh, že jsme to všichni přežili.
Později v roce 1987 jsem začal dělat místo br. Hrzána tábor na Mrákotíně, na Horním Mrzatci. Dodnes je tam obrovský kámen a na něm je vytesán znak Sokola a rok 1970. Pořádali jsme i tábory pro vodní záchranáře na Lavičkách u Dalešické přehrady. Jezdili jsme na Jurenkovu osadu u Studence. Tam jsem skončil v roce 1994 posledním stanovým táborem.

Bylo někdy období, kdy jste si říkal, že třeba to nemáte zapotřebí, že už jste z toho unavený, otrávený, že jste třeba  přemýšlel, že s tím seknete, že už toho bylo moc?
Já myslím, že je to někdy i součástí normálního běžného života, člověk má období, že je někdy fakt činností znavený, ale je důležité to nevzdat. Já mám jedno sousloví, které mi řekl kdysi dávno bratr Herzán. Udělal jsem nějaký průšvih v tělocvičně, bratr mi velmi silně naznačil, že takhle ne a já jsem si toho byl vědomý. Tehdy mi řekl – „Není umění sebrat se a odejít, ale je umění sebrat se a zůstat.“ A tak jsem se sebral a zůstal.

A ještě kromě toho všeho také upravujete trasy pro běžkaře. Dokonce díky Nadaci ČEZ speciální čtyřkolkou.
Na základě žádosti města Třebíče byla využita dotace ČEZ k nákupu terénní čtyřkolky pro úpravu běžeckých tras na Bažantnici. Slouží jak pro úpravu sněhu pro běžkaře, tak pro údržbu asfaltového okruhu v létě. V zimě se sníh umačká a skejtovat se pak dá už od tří centimetrů, ale na stopu to není. Kdyby bylo víc sněhu, můžeme si od TJ Spartak zapůjčit stopovač a upravit stopu na klasiku.Po dohodě se zástupcem města v letním období nasadíme kartáč a můžeme upravovat trasy pro in-line, aby na trasách nebyly kamínky a větvičky.

Letos v březnu jste byl oceněn Městem Třebíč za celoživotní práci v tělovýchově a sportu. Co to s vámi dělá? Máte z toho radost, nebo to cítíte jako nějaký závazek?
Závazek taky, ale spíš to cítím jako poděkování za 50 let cvičení. Poprvé jsem dostal poděkování za práci cvičitele jako aktivní cvičitel pod TJ Třebíč v roce 1988. V tom roce mi bylo osmadvacet. Byl jsem mladý fracek, který ještě neví, co a jak. Takže to mě potěšilo, že mě někdo navrhl z TJ Třebíč. Radost mi pak udělalo ocenění ČOS – bronzová a stříbrná plaketa. Ty jsem dostal za práci v ústředí, protože pracuji pro ústřední komisi pobytu v přírodě. Jsem velmi rád, že si na mě zástupci Třebíče vzpomněli a že jsem dostal z rukou pana starosty Pavla Pacala poděkování za 50 let aktivní činnosti pro širokou veřejnost. V cvičitelské práci pro Sokol se budu snažit i nadále pokračovat, aby byla přínosem pro malé i velké sportovce.Foto HoN:

Martina Dědková Chromá