Partneři zpravodajství

Yashica Events

ROXY Club Třebíč

Bowling U Kmotra

Aquapark Laguna

Chci se stát partnerem

Petr Herbrych

před 6 hodinami

Během letošních prázdnin bylo v církevních kruzích poměrně živo. Fotbalovou hantýrkou by se přímo dalo říct, že přestupové období přineslo opravdu velké bomby a zamíchalo s personálním obsazením mnoha farností. Mimo jiné i těch třebíčských. Po téměř třiceti letech se věřící z farnosti Třebíč-město rozloučili s knězem P. Jiřím Dobešem a ke svatému Martinu Biskupství brněnské nově přesunulo P. Josefa Novotného. „Byl jsem překvapený, jelikož jsem žádné stěhování nečekal,“ řekl absolvent Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, kněz Josef Novotný v rozhovoru pro Horácké noviny. V něm kupříkladu přiblížil své vykročení na duchovní cestu a také pověděl o současných výzvách, které před katolickou církví stojí.

Začněme rozhovor na samém počátku vaší cesty ke kněžství, která byla poměrně zajímavá. Po střední škole jste se hned nevydal na studium bohoslovectví, ale zamířil jste na matematicko-fyzikální fakultu a k duchovnímu poslání jste se následně dostal přes práci v bance. Jak k tomuhle vůbec došlo?
Už odmalička jsem byl vychováván ve víře a duchovní život pro mě byl důležitý. To znamená, že jsem chtěl žít s Bohem, modlit se, být v tichu. Což se samozřejmě dá i při studiu matematiky a práci v bance. Druhá věc je, že jsem si říkal, jak moc jsem užitečný pro lidstvo, když pracuji v bance a beru za to velké peníze oproti lidem, kteří zachraňují životy a opravdu pomáhají. Tohle mě ale ještě nevedlo ke kněžství, jen že tyto myšlenky se u mě objevovaly. Já jsem vlastně nikdy knězem být nechtěl, protože jsem chtěl mít rodinu, manželku, děti. A to bych jako katolický kněz nemohl.

Ale když mi bylo šestadvacet let, šel jsem po ulici a najednou jsem pochopil, že tím knězem mám být, že mohu být šťastný i bez rodiny. Vycházelo to patrně z těch dvou kořenů, o kterých jsem mluvil. Od té doby už uplynulo dvaadvacet let a za tu dobu jsem toho nikdy nelitoval a mohu upřímně říci, že jsem šťastný. I když nemám vlastní rodinu, mám trochu jinou, farní.

Poměrně zajímavá kombinace. Na jedné straně matfyz a bankovnictví, na straně druhé duchovní cesta. Nabízí se otázka, jestli má tedy matematika a kněžské poslání k sobě v něčem blízko?
Je více kněží, kteří mají vystudovanou matematiku. Dokonce jeden můj kamarád má doktorát z matematiky (kdežto já jen magistra), dále například plzeňský biskup František Radkovský měl také vystudovaný matfyz a koneckonců současný papež Lev XIV. má bakaláře z matematiky. Mezi duchovními je tedy poměrně dost matematiků.

Svým způsobem mají teologie a matematika mnoho podobného. Protože i matematika stojí na určitých axiomech, pravdách, které jsou nevyvratitelné a nedokazatelné. A z nich se pak na základě logiky odvozují další věci. Tak je tomu i ve víře. Například tvrzení, že Bůh je, je na jednu stranu nedokazatelné a na druhou nevyvratitelné. Ano, mohou být důvody hovořící, že Bůh je, či není, ale nemůže nikdo přijít s definitivním důkazem. Jak by řekl Kurt Gödl, matematika je založena na víře. Na víře, že axiomy platí.
Co je na matematice zajímavé, je, že vše do sebe zapadá. U některých odvětví matematiky, které spolu zdánlivě nesouvisí, se najednou ukáže, že je mezi nimi určitý most. A já si říkám: To přece nemůže být samo sebou. Jak je možné, že to všechno funguje. To nemohlo vzniknout samo od sebe.

Je tam tedy mezi matematikou a vírou určitá provázanost, jak jste představil…
Určitě. Daleko více než mezi vírou a prací v bance. Tam by se toho asi moc nenašlo.

Zpátky však do této doby. Vy jste se tedy odhodlal k duchovní službě a studoval jste v Olomouci a v Římě. Zajímalo by mě blíže to římské studium.
Je to tak, že jsem studoval tři roky v Olomouci a pak mi biskup Vojtěch Cikrle nabídl, zda bych nechtěl studovat v Římě. Jelikož jsem se od nějakých šestnácti let učil samoucky italštinu a v letech vysokoškolských studií jsem jezdil do Itálie na brigádu, tak mi italština byla blízká. Proto jsem také nabídku přijal.

Dočetl jsem se, že jste dokonce ministroval na mši u papeže Benedikta XVI.
Ano, dvakrát jsem ministroval při mši svatému otci Benediktu XVI. Jednou to bylo přímo ve Vatikánu na Velký pátek, kdy naše česká kolej měla tu čest, že v chrámu svatého Petra pomáhala s ministrováním. Dokonce jsem tehdy držel mikrofon a byl jsem tak půl metru od Svatého otce. Podruhé jsem ministroval jako bohoslovec, když byl papež Benedikt XVI. v Brně roku 2009.

V Římě jste po studiích strávil jeden jáhenský rok, pak se vaším působištěm staly Přímětice u Znojma a posléze následovala práce spirituála. Co si pod touto prací představit, co obnáší?
Nejprve jsem byl spirituálem na Petrinu, chlapeckém internátě v Brně, kde je zhruba sto dvacet povětšinou věřících kluků, středoškoláků a vysokoškoláků. Když jsem se snažil vysvětlit svým kamarádům, co práce spirituála znamená, popisoval jsem to jako něco mezi vychovatelem, vzdělavatelem a psychologem. Určitým způsobem jsem tam byl pro ně k dispozici, když měli jakýkoliv problém - duchovní, školní, s děvčaty, v rodině. Někdy jsme třeba i konzultovali, co dál po střední škole. Nejdůležitější pro práci spirituála je naslouchání a doprovázení v životních situacích.

A souběžně s tím vykonává spirituál i kněžské poslání?
Ano, sloužil jsem mše svaté, zpovídal… Na zmíněném internátě byla například mše každý den.

A pak jste byl také tři roky spirituálem v teologickém konviktu. Co to je?
Teologický konvikt v Olomouci je přípravný ročník pro studium bohoslovectví. Kdo se chce stát knězem, měl by nejprve absolvovat teologický konvikt. Tam byl duchovní život samozřejmě mnohem intenzivnější než na internátě. Každý den mše, modlení a navíc je to doplněno i o rozlišování, jestli dotyční mají být kněžími, či nemají. Na to je právě ten rok v konviktu zaměřený, aby studenti rozpoznali, zda je to jejich životní cesta.

Chápu to tedy jako takovou předpřípravu. Když ale odbočím, to si studenti sami uvědomí, zda jdou správnou cestou, nebo je nasměruje i onen spirituál?
Pomáháme jim návodnými otázkami, na které by si měli upřímně odpovědět, mluvíme o tom, co je čeká, a navštěvujeme různé farnosti. Mnohdy mají totiž zkušenost jen se svým vlastním farářem a myslí si, že takhle je to všude, a ono vůbec není. Konečné rozhodnutí je vždy na studentech.
Pojďme se ale přesunout do poměrně nedávné doby. Vzpomínáte si na vaši bezprostřední reakci, když jste se dozvěděl, že budete nově působit v Třebíči?
Byl jsem určitě překvapený, jelikož jsem žádné stěhování nečekal. Na pozici, kde jsem byl, jsem počítal s tím, že tam vydržím tak šest let a sám si pak budu muset říci o změnu. Navíc, řečeno fotbalovou terminologií, už bylo po přestupních termínech. Byly prázdniny, půlka července, tudíž se už ani nepředpokládalo, že by se cokoliv změnilo. Překvapen jsem tedy byl, měl jsem ale radost, že opět budu působit ve farnosti.

Lehce osobní otázka. Pocházíte ze Žďáru nad Sázavou, Třebíč jste tak jistě měl ve svém povědomí. S čím se vám tak město pojilo?
Dle mého jsou Třebíč a Žďár relativně podobná města. A jelikož se jedná o Vysočinu, tak mě hned na začátku napadlo, že zde bude podobná mentalita. U nás jsou lidé zvyklí na nic si nehrát. Ve smyslu, když se mi někdo líbí, nebo nelíbí, tak mu to dám najevo. Nehrajeme žádné hry, že se na jednom místě usmíváme, a hned za rohem pomlouváme. My lidé odsud jsme možná na začátku opatrnější, než si připustíme někoho k tělu, ale o to později vřelejší. Tak vnímám zhruba mentalitu této oblasti. Ale je jasné, že to neplatí na všechny.

Když mluvíte o Vysočině, historicky se jednalo o oblast s jednou z nejvyšších religiozit v této zemi. Je tomu podle vás i nadále?
Myslím si, že Vysočina je dosud jedním z nejreligióznějších krajů. Samozřejmě je tu v republice dále Valašsko, Jablunkov a další velmi zbožné oblasti. Co je zajímavé, že Kraj Vysočina není součástí jedné diecéze, ale hned tří. Třebíčsko, Žďársko a Jihlavsko patří do brněnské, Havlíčkobrodsko do královéhradecké, Pelhřimovsko zase do českobudějovické. A myslím si, že ve všech těch diecézích jsou tyto oblasti jedny z religiózně nejživějších.

Nyní už ale k samotné Třebíči. Měl jste při svém nástupu v hlavě konkrétní vize, čeho byste zde rád dosáhl?
Než jsem nastoupil, tak jsem toho o třebíčských farnostech příliš mnoho nevěděl. Pravda, jezdíval jsem na Jejkov na návštěvu za P. Vojtěchem Loubem, ale situaci zde v Třebíči jsme nijak neprobírali. Neměl jsem tak přílišné předporozumění, a tím pádem ani plány. Co jsem však vnímal, bylo, že je potřeba se věnovat mládeži, dětem a rodinám. Ale nezapomínat ani na ostatní. Tak jako všude.

Přiblížení církve dětem a mládeži je zajímavé téma. Jaké jsou k tomu dle vás vhodné prostředky?
Důležité je mluvit jejich jazykem. Přizpůsobit se nejen jazyku, ale i věku a tomu, co zvládnou pochopit. Musí také vědět, že je má člověk rád, přijímá je a naslouchá jim.

Zvládl byste za těch posledních pár týdnů, co v Třebíči jste, vypíchnout jednu silnou stránku farnosti? Je to třeba farní komunita?
Určitě. Například lidé mě přijali velmi kladně, nesetkal jsem se zatím s žádnou negativní reakcí. Farníci jsou ochotni pomoci, zapojují se. Vnímám velkou ochotu zapojit se do chodu farnosti.

Už v souvislosti s Třebíčí jste zmínil, že je potřeba se věnovat práci s mládeží. Když ale otázku trochu rozšířím a přejdu na celospolečenskou úroveň, jaké výzvy momentálně před římskokatolickou církví stojí? S čím se musí momentálně vyrovnat?
Pro církev je aktuálně důležitá větší otevřenost, abychom nebyli uzavřeni sami do sebe a nevytvořili si jakési ghetto, které by se zajímalo jen o vlastní komunitu. Podstatná je také srozumitelnost a abychom nebyli vnímáni jako archaický spolek, který žije pouze minulostí, ale ukazovali, že křesťanství má současnému člověku co říci a nabídnout. Abychom zde byli s nabídkou nejen pro křesťany.

Jak vy jakožto představitel katolické církve vnímáte momentální společenskou náladu. Mám na mysli jisté politické útoky na církev z levé strany spektra, proti kterým se vymezila také Stálá rada České biskupské konference. V souvislosti s tím se totiž vyrojily názory, že by se církev neměla do politiky míchat…
Sebeobrana je přirozená a správná. Pokud někdo vyhrožuje, že bude zavírat kostely a rozhodovat, jestli se budeme, nebo nebudeme moci scházet, tak je přirozené, že se k tomu vyjadřujeme. Přece když mě bude někdo bít nebo ohrožovat, tak není správné, abych mlčel. Víme, jak to bylo za komunismu, a nechceme, aby se něco takového vrátilo.

Vnímám to úplně stejně. Zeptám se, jak vy osobně hledíte na současnou kondici katolické církve a její vyhlídky do budoucna?
Myslím si, že v katolické církvi jsou dva přístupy. Jeden říká, že je potřeba se vrátit k tomu, co bylo dříve, kdy církve byla mocná a kdy všichni (nebo téměř všichni) chodili do kostela. A když to nepůjde jinak, tak vytvořit ghetto, kde si budeme žít to svoje. Druhý proud se naopak snaží zkoumat znamení doby, tedy co po nás křesťanech Bůh v současné době žádá. Jak, kde a proč se máme angažovat. Pokud tohle budeme poctivě zkoumat, tak naše místo zde nadále bude a církev poroste. Pokud ale z toho vytvoříme ghetto, tak se sice najdou lidé, kteří budou rádi, že budou moci právě sem zmizet ze světa, uzavřít se a žít si mezi sebou (jako třeba američtí amišové). Tudy ale podle mě cesta nevede. To ghetto by se postupně zmešnovalo a zmenšovalo.

Z toho cítím, že je dle vašeho pohledu důležité plout po tom druhém proudu.
Ano, považuji za důležité se ptát, co je potřeba v dnešní době, jak to uchopit, jak přiblížit křesťanství našim současníkům. Není to o úplném přizpůsobování, to by také nešlo. Musíme si naše místo hledat. Nastavit si hranice, co je zásadní. Co měnit nemůžu a co měnit můžu.

Aby církev hledala svůj prostor v moderní době, musí se i ona v jistém smyslu digitalizovat. Ideální příležitostí pro tento krok byla pandemie koronaviru, kdy se například rozšířilo vysílání bohoslužeb. Jak se na církev v digitálním světě díváte vy jakožto kněz farnosti Třebíč-město?
Na téhle úrovni také fungujeme. Máme farní facebook, whatsappové skupiny, webové stránky s fotografiemi a videy . Na druhou stranu ale vnímám, že je stále důležité vidět se nikoliv skrze facebook, ale face to face, tedy tváří v tvář. Osobní setkávání je v dnešní době naprosto zásadní. Jistě, na internetu mohu být kdykoliv a s kýmkoliv, ale potkat se s druhým člověkem, pohovořit spolu, to má mnohem větší hodnotu. Osobní setkání je nenahraditelné.