Už ho svrběly nohy, Nico se vydal na další cestu

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Petra Klementová

před 1 hodinou

Není to tak dávno, co se Nico Moro vrátil z náročné zimní pouti do italského Milána. Už tehdy bylo znát, že to nebude jeho poslední cesta. Možná to i lehce naznačil. Málokdo ale čekal, že se na další výpravu vydá tak brzy. V pátek 1. května krátce po páté hodině ranní znovu vyrazil. Symbolicky od zimního stadionu v Třebíči. Tentokrát má před sebou přibližně 850 kilometrů napříč Českem, Německem a Švýcarskem. Cílem je švýcarský Fribourg, kde chce stihnout čtvrtfinále mistrovství světa v hokeji. Na celou cestu si dal 28 dní.

Stejně jako minule spojil své putování s pomocí druhým. Tentokrát pro malou Viktorku z Třebíčska, která trpí vzácným genetickým onemocněním CACNA1A. Sama nesedí, nechodí ani nemluví, přesto podle Nica každý den bojuje s obrovskou silou. Rodina pro ni zajišťuje náročnou péči, rehabilitace i terapie. Aktuálně ale potřebují větší auto. „Rodina teď potřebuje větší a spolehlivé auto, do kterého se vejde zdravotní kočárek a speciální pomůcky. Bez auta je pro ně téměř nemožné zvládat všechny cesty za léčbou a terapiemi. Proto jsem se rozhodl, že po dojítí do Švýcarska nechám podepsat dres všemi hráči české reprezentace a pak ho dám do dražby,“ popisuje Nico Moro.

S Nicem jsme se spojili zhruba tři hodiny po startu. Už tehdy měl za sebou první úsek a bylo znát, že si tentokrát cestu opravdu užívá. „Je to úplně jiný než v zimě. Je krásně, neklouže to. Mám na sobě reflexní vestu, jsem celej v červeným a svítím, takže nejdu přehlídnout. Červená je barva téhle cesty. Horácká Slavia je červená, Švýcarsko taky. Jde se mi krásně, ptáci zpívají, svítí sluníčko, začíná mi být i teplo,“ říká přímo z trasy.

Příprava? Prakticky žádná. A ani boty neměnil. „Já jsem se na tu cestu nějak nepřipravil. Mám ty stejný boty, ve kterých jsem šel do Milána. Vím, co vydrží. Ušel jsem v nich podobnou vzdálenost, možná i větší. Okolo dvou tisíc kilometrů. Jsou prošláplý, a to je výhoda. Kdybych si vzal nový, tak bych trpěl hned od začátku,“ vysvětluje. Právě boty jsou pro něj silné téma. Nejen jako výbava, ale jako symbol. Nesou v sobě kilometry, bolest i zkušenost. „Ty boty už něco zažily. A já vím, že to zvládnou znovu,“ dodává.

První den zvolil stejnou trasu jako v zimě. Z Třebíče do Telče. Chtěl si srovnat rozdíl. „Je to rozdíl pěti měsíců. Tam, kde mi v zimě zmrzla cola, tak teď nezmrzla. Jde se za světla o hodinu dřív, je to úplně jiný. Ale pořád k tomu mám respekt. Je to 850 kilometrů. Může se stát cokoliv. Úraz, nemoc… nechci dělat, že je to jednoduchý,“ říká otevřeně. V Česku má první dny naplánované poměrně přesně. „První den Telč, pak Jindřichův Hradec, Třeboň, Český Krumlov, Horní Planá. V Česku mám zařízený ubytování, mám pět nocí. Nechtěl jsem hned jít hlavou proti zdi,“ vysvětluje. Za hranicemi už chce jet víc punkově. „V Německu budu spát venku. U kostelů, na hřištích, kde to vyhodnotím jako bezpečný. Třeba mě někdo ubytuje, uvidíme. Nechávám to otevřený. Když bude nejhůř, vezmu hotel, ale jen v krajní nouzi,“ říká.

Pomoc Viktorce má pro něj i osobní rozměr. „Její mamka byla nejlepší kamarádka přítelkyně ze základky. Ta spojitost je tam velká. Byli jsme u nich doma a ptal jsem se, jestli o to stojí. Chtěl jsem pomoct někomu odsud,“ vysvětluje. Dres, ve kterém jde, má číslo 18. I to má svůj význam. „Chci v něm každý den ujít aspoň 18 kilometrů. Symbolicky. Samozřejmě ujdu víc, ale tohle je takovej základ,“ říká. Dres už je podepsaný hráči Horácké Slavie Třebíč a plánuje ho nechat podepsat i reprezentanty. Následně půjde do dražby. Výsledek chce předat 8. srpna při akci Hvězdy zpět v Třebíči, která bude spojená se slavnostním otevřením nového zimního stadionu města, KHNP Arény. Program nabídne jedinečný zápas odchovanců Horácké Slavie proti mistrům světa z Prahy a připomene návrat hokeje do nového moderního zázemí. Nico by tam měl vystoupit i na pódiu, kde chce krátce přiblížit svou cestu a zároveň symbolicky předat výtěžek z dražby.

Sám ale zdůrazňuje, že i když může současná cesta působit jednodušeji než zimní výprava, bere ji s velkým respektem. „Minule mě tam dovedla pokora a úcta. Fakt si dávat permanentní pozor. Nechci dělat hrdinu, že je to teď jednodušší. Pořád je to 850 kilometrů pěšky. Může se stát cokoliv,“ říká. Právě bezpečnost a vnímání vlastních limitů jsou pro něj klíčové. Ví, že rozhodují maličkosti. Jeden špatný krok, únava nebo nepozornost. A i proto se snaží zůstat nohama na zemi a jít s respektem ke každému dalšímu kilometru.

Cestu si zpestřil ještě jednou netradiční výzvou. Každý den si chce dát kebab. „Za těch deset let jsem jich měl přes tři sta. Chci udělat mapu kebabů. Hodnotit, jak to chutná, jaký je maso, zelenina, jestli je to čistý, jestli to řežou před lidma. Prostě to pojmout pořádně,“ popisuje. A dodává, že tím to nekončí. „Když se vrátím, chci to dělat i v Česku. V Praze, v Brně, v Ostravě. Udělat z toho fakt projekt,“ plánuje.

Velmi osobní rovinu mají pro něj i tetování. Z každé cesty si jedno přiváží. A ani tentokrát to nebude jinak. „Teď mě čeká šestnáctej stát. V Německu mám jasno. Půjdu přes Ravensburg a nechám si vytetovat puzzlík,“ říká. Puzzle pro něj nejsou jen obrázek. „Já puzzle miluju od malička. Fakt hodně. Byl to můj kamarád. Pomáhalo mi to i s pamětí. Vydrželo mi to do teď,“ vypráví s nadšením, které z něj bylo při rozhovoru opravdu cítit. O tetování ve Švýcarsku zatím jasno nemá. „Ve Švýcarsku uvidím. Nemám k tomu zatím vztah, ten si teprve vybuduju. Třeba kříž, třeba sýr… ono si mě to vždycky nějak najde. Nikdy to nedělám na sílu,“ dodává.

Další cesta je tak znovu nejen o kilometrech. Je o lidech, příbězích, pomoci a malých detailech, které z ní dělají něco víc než jen obyčejnou pouť.

Foto: Nico Moro