„Každý jsme trochu blázen. A v tom je naděje,“ říká evangelická farářka

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Jan Uher

za 5 dní

Studovala v Praze, v Německu a nakonec i rok v Americe. Deset let sloužila v Kloboukách u Brna, dnes působí v Třebíči. O víře, smutku, radosti, terapeutické kočce i o tom, proč se těší na stáří, vypráví evangelická farářka, která do Třebíče přišla díky „lásce na první pohled“.

Vystudovala jste teologii v Česku i v zahraničí. Jak ta cesta vlastně začala?

Začala jsem v Praze, ale po čtyřech letech jsem přešla do Německa – původně jen na rok, nakonec jsem tam zůstala deset let. Tam jsem dostudovala a poznala skvělou vyučující farářku. Byla velmi otevřená, učila nás meditaci, kontemplaci, tichu, ale i třeba několikadenním půstům. Byla pokroková a hlavně šťastná a veselá. A tehdy mi došlo, že farářka může být šťastný člověk. Že to jde.

Už během studií jste věděla, že chcete být farářkou?
Ne úplně. Teologie mě zajímala, to jsem věděla. Ale jestli budu farářka, to mi dlouho úplně jasné nebylo. Definitivně jsem se rozhodla, až když jsem viděla, že to jde dělat lidsky a normálně žít. Český obraz faráře mi tehdy přišel trochu unavený a smutný. Chtěla jsem být veselá a šťastná farářka.

Jak to bylo ve vaší rodině s vírou? Asi byla silně přítomná, že?
Ano. Dědeček byl evangelický farář v Plzni. Jmenoval se Jiří Pumr. Uměl malovat, hrát na hudební nástroje, skládal písničky pro děti a pro mládež a v Plzni vedl mládež – ekumenicky… A moje tetička (má kmotřička) Marcela Čecháková byla také farářka. Většinu života sloužila ve Stříbře a okolních vesnicích. Vlastně mně a bratrovi nahrazovala jednu babičku, kterou jsme skoro nezažili. Tetička, jak jsme jí říkali, milovala děti a hodně se nám i dětem ve sboru věnovala. Neměla vlastní rodinu a měla to za minulého režimu těžké. Ve vesnickém prostředí, sama na faře, která vyžadovala mnohé opravy.
Inspirovala mne.

Po studiích jste prošla klasickou farářskou praxí?
Ano. Po návratu do Česka jsem nastoupila na vikariát, což je roční praxe – učíme se kázat, vést pastorační rozhovory, pracovat s dětmi. A pak si hledáme sbor. Funguje to trochu jako „námluvy“ – sbory si vybírají faráře a faráři sbory. Takto jsem se dostala do Klobouk u Brna, kde jsem byla deset let.
A pak jste přišla k nám na Vysočinu do Třebíče. Ano, přišla jsem přímo do Třebíče. A bylo to trochu jako láska na první pohled. A nezklamalo mě to. Lidi jsou tady otevření, přirození, fajn. Cítím se tu dobře.

Máte rodinu?
Mám manžela a kočku. O manželovi mohu s čistým svědomím říct, že je simulant. Když to někde řeknu, všichni se smějí, ale je to pravda. Pracuje v Brně a simuluje fyzikální procesy. Poznali jsme se na vandru pro vozíčkáře. Kromě toho, že simuluje, tak hraje na violoncello, ping pong, naučil se šít boty a truhlařinu – právě mi staví skříň do kanceláře a už ji má skoro hotovou. Oba milujeme hudbu a rádi zpíváme. Děti jsme ale nestihli. Uvažovali jsme i o adopci, ale upřímně – já chodím domů pozdě, pracovní mám i večery. Nechci dítě, na které bych neměla energii a trpělivost.

Takže vaše rodina je vlastně církev?
Dá se to tak říct. I podle času, který jí člověk věnuje. Ale přiznám se, že je to někdy těžké. Práce faráře nemá víkendy. Často jsem mezi lidmi. A přitom spousta z nás jsou introverti. Učit se odpočívat není vůbec samozřejmé.
Jaké to je dnes být farářem? Je to poslání, nebo řemeslo? Obojí. Je to poslání, ale taky řemeslo, které se musí učit. Umět napsat kázání, mluvit k lidem, vést rozhovor, doprovázet v těžkých chvílích. Máme celoživotní vzdělávání, terapeutické výcviky, supervize. Jinak by člověk lehce vyhořel.

A není vás – farářů – málo?
Je. I přesto, že se u nás ženy i muži mohou ženit, vdávat, mít rodiny. Ta práce je náročná, časově i psychicky. Během covidu jsem třeba pomáhala jako sanitářka na covidovém oddělení. To všechno se na člověku podepíše. A radost, o které jsme mluvili na začátku, se může vytratit, když je člověk pořád vyčerpaný.

Jak se díváte na současná společenská témata – třeba otázku pohlavní identity?
Já se „jiných“ lidí nebojím. Zajímají mě prostě jako lidé. Přijde mi, že dnes máme větší svobodu hledat, kým jsme. A proč by to mělo být špatně? Věřím, že nejdůležitější je, aby byl člověk vnitřně poctivý a snažil se žít dobře ve vztahu k druhým.

Ta kočka, která mi vyskočila na klín, je prý terapeutická. To je pravda?
Myslím, že ano. Funguje tak, i když jsme ji tomu neučili. Máme ji z Klobouk, kde nás naučili mít kočky rádi. Terapeutickou kočkou byla už i tam. Když se například chystáme na pohřeb, tak se někdy stane, že stojí za dveřmi a mňouká. Když to lidem nevadí, pustím ji dovnitř a lidé si ji mohou pohladit, jak teď Vy. Do toho vzpomínání na zesnulého se najednou vkrade tu a tam úsměv a věřím, že i útěcha.

Máte víc křtů, nebo pohřbů?
Pohřbů. Ale teď máme silnou vlnu mládeže. Minulý rok bylo třináct konfirmandů, letos deset. To není málo. Takže se možná zmenšujeme, ale ne dramaticky. A to mi dává naději.

Bojíte se stáří?
Nebojím. Na stáří se vlastně těším. Ráda si povídám se starými lidmi a jsem ráda i s těmi, kteří už nemohou mluvit. Uvědomuji si, že člověk má hodnotu až do úplného konce. I když už „nic nedělá“. A to je pro mě silné poselství – že hodnota člověka není ve výkonu.

Máte nějaký vzkaz na závěr?
Že jsme každý trochu blázen. A právě v tom je naše naděje. V naší pestrosti a někdy ulítlosti. Bůh se stal člověkem – se vším, co k lidskosti patří. S radostí, bolestí, slabostí i láskou. A právě tím říká, že i náš obyčejný lidský život má smysl.Foto:

Archiv Martiny Zuštinové