Mistr rukodělné výroby dává dřevu křídla

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Martina Dědková Chromá

za 1 den

TŘEBÍČ (mad) – Tak schválně, troufli byste si na štípanou holubičku? Z pohledu mistra tradiční rukodělné výroby Kraje Vysočina Jindřicha Tomana – jednoduchá věc. Jakmile ale dostanete do rukou polotovar a řezbářský nůž, legrace jde stranou. Chce to klid, rozvahu, pečlivost a rovné a přesné tahy nožem.

Ve Šmeralově statku to v sobotu 18. dubna vonělo dřevem. Účastníci workshopu se tu pod vedením Jindřicha Tomana učili staré řemeslo – vyrábět štípané holubičky, křehké ozdoby z jednoho kusu dřeva, jejichž jemně naštípaná křídla připomínají peří.
Štípané holubičky jsou tradiční lidové zvykoslovné předměty, nejčastěji vyráběné z jednoho kusu dřeva (často jedlového) technikou štípání, bez použití lepidla či hřebíků. V chalupách se věšely nad stůl, ke svatým obrazům nebo nad kolébku dítěte, aby chránily rodinu, přinášely štěstí a odháněly zlé síly. Byla to oblíbená podomácku vyráběná dekorace, která měla v interiéru své pevné místo. Jde o velmi náročné řemeslo, kdy se z měkkého dřeva naštípe tělo a křídla, která se následně rozevřou do vějířovitého tvaru, čímž vznikne jemná struktura peří. Tato tradice je velmi silná zejména na Valašsku, ale také u nás na Horácku.

Husté dřevo, trpělivost a voda
„Vyrábí se to ze smrkového dřeva,“ vysvětluje pan Toman a bere do ruky připravený špalík. Dřevo musí být husté a dobře štěpné. Ze špalíku se vysekne bělová část – ta nejhustší a nejvhodnější. Pak následuje sušení, hrubé vyřezání tvaru a ještě jedna důležitá fáze: povaření.

„Před tím, než se štípnou peříčka, musí se to povařit, aby to změklo a nelámalo se,“ říká. Na workshop už přivezl materiál připravený. Účastníci si tak mohli vyzkoušet samotné řezání plátků a opatrné štípání jednotlivých „pírek“. Stačí trochu větší tlak – a křehká práce se rozlomí. „Tak znovu,“ pokrčí pan Toman rameny. Nezdary prý dobře hoří v kamnech.
Holubička vzniká ze dvou částí, které se napříč sesadí do sebe a zafixují malým klínkem. Výsledek působí lehce a vzdušně, přestože je vyroben z masivního kusu dřeva.

Čtyřicet let u dřeva
Pan Toman se dřevu věnuje téměř čtyři desítky let. Neoznačuje se za řezbáře – „toho se bojím,“ říká skromně – jeho profesní cesta vedla přes kolářské řemeslo. K výrobě holubiček se dostal postupně, od jednoho řezbáře a malíře, s nímž se seznámil na Moravě. Po přestěhování do Pelhřimova začal tvořit víc.

S úsměvem vzpomíná i na svůj rekord. V pelhřimovském Muzeu rekordů má své místo jeho téměř metrová holubice. Měří přesně 98 centimetrů a váží zhruba tři kilogramy. Vznikla z hustého, pěkně štíplého stromu, který našel při práci v lese. „Řekl jsem si, že udělám nějaký rekord,“ vypráví. Dřevo doma máčel ve vaně, zkoušel, experimentoval. Zkušenosti tehdy žádné neměl – o to větší radost měl z výsledku.
Vedle největší holubičky vytvořil i miniaturní, asi pěticentimetrovou. Ty jsou podle něj ještě náročnější.

Kapličky a historická tesařina
Holubičky nejsou jedinou stopou, kterou po sobě pan Toman zanechává. Spolu s kolegou se pustil také do obnovy šindelových střech kapliček v okolí Pelhřimova. Každá byla jiná, každá měla jiný sklon střechy a jiné detaily. Bez předchozích zkušeností tvořili často intuitivně, podle dochovaných zbytků a citu pro materiál. Právě tato různorodost pro ně byla největší výzvou.

K historické tesařině měl blízko i díky spolupracovníkovi, který se tomuto oboru vyučil. „Mě to napadlo až na sklonku života,“ říká pan Toman. Když už člověk nemůže běhat po střechách, hledá jinou cestu, jak zůstat dřevu nablízku.

Řemeslo, ne umění
Workshop ve Šmeralově statku byl teprve druhý, který na Moravě vedl. „Nebaví,“ odpovídá s nadsázkou na otázku, zda ho ježdění na podobné akce těší. Vzápětí ale sleduje, jak se pod rukama účastníků rodí první holubičky, a trpělivě opravuje jejich držení nože.
Sám o své práci mluví skromně: „Když se to udělá, je to slušné řemeslo, ale k umění to má daleko.“ Možná právě v té pokoře spočívá jeho síla. Štípaná holubička není okázalá. Je tichá, lehká a křehká – stejně jako tradice, kterou je potřeba předávat dál.
A tak se na podzim ve Šmeralově statku chystá další setkání. Pro ty, kteří se tentokrát nevešli, i pro ty, kdo si chtějí znovu vyzkoušet, jaké to je – vzít do ruky kus hustého dřeva a dát mu křídla.

Foto HoN: Martina Dědková Chromá