Partneři zpravodajství

Yashica Events

ROXY Club Třebíč

Bowling U Kmotra

Aquapark Laguna

Chci se stát partnerem

Petr Herbrych

před 2 hodinami

Do dnešních dní se ve veřejných diskusích objevuje stále dokola se opakující nešvar. Vinou svého působení v Národní frontě bývá lidová strana označována za spolupracovníka komunistů, a tím pádem i za jednoho z viníků minulého režimu. Spoustě lidí totiž na první dobrou v této souvislosti naskočí jména jako Josef Plojhar či Alois Petr, kteří se ujali vedení strany po únoru 1948. Avšak lidé poněkud zapomínají na odvahu lidovců z řad místních a okresních organizací. Právě oni byli ve svém okolí skutečnou opozicí vůči komunistické straně. Jejich počínání mělo různé podoby. Nelze například zapomenout na záchranu církevních památek, za což se zde v Třebíči velkou měrou zasloužil okresní tajemník ČSL Jaroslav Dokulil.

Lidovci, Národní fronta a tradovaný mýtus kolaborace
Dojde-li k diskusi o charakteru minulého režimu, velmi často zazní podobné sdělení: „Lidovci nemají co mluvit, sami s komunisty vládli v Národní frontě.“ Jistě, systém Národní fronty byl již od samého počátku v rozporu s demokratickými principy. Přece jen jiné strany než sdružené ve frontě nebyly povoleny a vůči vládě tak chyběla parlamentní opozice. Avšak uvnitř Národní fronty mezi sebou zpočátku strany soupeřily o voliče a politický vliv. Kupříkladu taková tradiční strana lidová se těšila velké oblibě a byla brána za jednu z alternativ vůči dominantním komunistům. Za zmínku v historickém kontextu stojí, že coby jediná povolená strana společně se slovenskými Demokraty neobsahovala ve svém názvu slova jako sociální či socialismus. Strana historicky silná mezi věřícími, na Moravě a ve venkovských sídlech dokonce na přelomu let 1947 a 1948 čítala bezmála půl milionu členů. Tato epocha lidové strany ale skončila únorem 1948. K absolutnímu uchopení moci pomohlo komunistům mimo jiné i to, že se jim vlastními přisluhovači povedlo infiltrovat jiné politické subjekty. To se pak konkurence uvnitř NF snáze oslabovala a ostatní strany se tak posléze staly pouhým fíkovým listem. Z půlmilionové strany lidové se po únorových dnech stal subjekt s třiceti tisíci členy. Mnozí neprošli pomyslným sítem akčních výboru, jiní na protest proti dalšímu směřování ČSL raději odešli sami. Ve víru událostí se také nesmí opomenout rozpuštění Orla, tělovýchovné organizace s lidovci pevně spjaté, a sloučení všech organizací pod hlavičku Sokola.

Sám Msgr. Jan Šrámek se s podporou stranického vedení rozhodl v únoru 1948 činnost strany pozastavit, dokud nebude možná za svobodných poměrů. Na tento krok už ale bylo pozdě. Vedení převzala komunistům nakloněná dvojice Alois Petr a Josef Plojhar, čímž se strana dostala do náruče KSČ. Až na výjimky v době pražského jara tomu bylo po následující desetiletí. Ač v nejvyšších patrech ČSL zasedali lidé blízcí komunistickému režimu, rozhodně se nejednalo o obraz celé strany. Stačí se podívat do přelomu 40. a 50. let, kolik členů lidové strany skončilo za mřížemi, v některých případech bohužel i na popravištích. V souvislosti s naším krajem se hodí zmínit jméno Aloise Janáčka, který byl nejprve zatčen roku 1949 a za údajnou protistátní činnost odsouzen k pětadvaceti letům vězení. Když se pak po amnestii roku 1960 dostal na svobodu, po necelém roce jej bezpečnost opět zadržela a uvěznila. Přímo na nemocničním lůžku byl v roce 1949 zatčen velkomeziříčský rodák a taktéž poslanec Cyril Charvát. Režim jej odsoudil na doživotí, avšak ke svým blízkým se také vrátil po prezidentské amnestii na počátku 60. let. Nelze ani opomenout velké zastoupení lidovců ve známém a na těchto stránkách již probíraném babickém případu. Z pozdější doby a čistě třebíčského hlediska je třeba možné uvést rodinu Karasů. O tom však až později.

Pochyby u vládnoucí garnitury však „obrozená“ lidová strana vzbuzovala i v 50. letech, kdy byly její struktury nadále prošpikovány komunistickými přisluhovači. Lidovecká činnost se tehdy omezila na organizování brigád, vydávání rezolucí a na vzájemné navštěvování členů ku příležitosti jejich narozenin. Také v době normalizace byli prostí lidovečtí činovníci z malých měst a obcí silnou opozicí vůči stávajícímu režimu. A to nejrůznějšími způsoby. Příkladem budiž třebíčská organizace strany lidové a její péče o zdejší památky. „Není důležité, co prosadíme, ale čemu zabráníme,“ znělo po dobu komunistické vlády heslo činovníků strany lidové.

Devastace památek
Komunistický režim se katolické církve dotkl nejen skrze pronásledování jejích čelních představitelů, kněžích a věřících, ale také devastací sakrálních památek. Jistým symbolem neúcty k církevním stavbám a vůbec kulturnímu dědictví je pro mnohé známé stěhování kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě. Ovšem necit v oblasti kultury, respektive přímo u církevních památek, se za minulého režimu projevil také zde na Třebíčsku. Je dost možné, že nebýt odvážných jedinců, tak bychom například na ,,Kostelíček“ na Strážné hoře, kapličku v Borovině a mnohé kříže dnes hleděli pouze z historických fotografií. Jak v rozhovoru o tomto tématu pověděl dlouholetý lidovecký politik Jiří Karas, zájem ze strany režimu byl veškeré sakrální památky zničit. Ne ale tím způsobem, že by je ze dne na den strhli. Kříže i kapličky už v té době nutně potřebovaly opravu. Ovšem vedoucí orgány je úmyslně nechávaly trouchnivět, aby se postupně objevil důvod k jejich odstranění. A že by k tomu skutečně došlo. To by tu však nesměli být stateční a obětaví jedinci, kteří veškeré opravy vzali i přes nevlídnost režimu plně do svých rukou.

Organizační duch lidoveckého tajemníka
Ačkoliv jméno Jaroslava Dokulila bohužel nepatří ve veřejném povědomí mezi ty známější, jeho odkaz je zde v Třebíči stále silně patrný. Právě díky jeho iniciativě se podařilo pro budoucí generace zachovat zdejší kulturní dědictví, kolem kterého mnozí dennodenně prochází. Zároveň si jej řada pamětníku stále nese v hlavě coby schopného organizátora církevních slavností i společenských akcí. Hlavní hrdina dnešního článku se narodil 26. dubna 1927 v třebíčském Týně. Jelikož vyrůstal v zemědělské rodině, není divu, že se tomuto odvětví věnoval také v dospělosti. Když po kolektivizaci zemědělství vzniklo JZD v Týně, stal se Jaroslav Dokulil jeho prvním předsedou. Dle vzpomínek Jiřího Karase tušil, že vznik družstev je nevyhnutelný, a tak chtěl dát tomu týnskému jakousi lidskou tvář. Tu však nedal pouze družstvu, ale také celé Třebíči.

Například v létě 1969 se Jaroslav Dokulil ujal organizace cyrilometodějských slavností. Svátek slovanských věrozvěstů se však pod jeho taktovkou „neodbyl“ pouze sváteční bohoslužbou. Jistý punc výjimečnosti této slavnosti dodávaly průvody, družičky a zcela zaplněné prostranství pod sochou svatých Cyrila a Metoděje. Aby toho nebylo málo, tak náměstím kroužila auta snad z celého okresu a troubením vítala českobudějovického biskupa Josefa Hloucha, rodáka z nedalekého Lipníku. Na podzim téhož roku se pak Jaroslav Dokulil stal tajemníkem okresní organizace ČSL. Právě v této funkci prokázal nový tajemník, jak nesmírným organizátorským duchem oplývá. Ten se projevil už zkraje roku 1970, kdy se třebíčští lidovci rozhodli uspořádat ples. Ne však ledajaký, za jedno vstupné mohli návštěvníci navštívit akci hned na pěti místech. Několik tisíc zájemců se tak pendlujícími autobusy za hudbou a pobavením vydalo do Dělnického domu, Zlatého kříže, Národního domu, Boroviny a na Alfu. Vydělané peníze se straně následně velice šikly v její památkové péči.

Bleskurychlá oprava baziliky
Ještě roku 1970 měl Jaroslav Dokulil také zásluhu na slavnostním svěcení zvonu v bazilice. Na samém začátku 70. let se pak se svým okolím pustil do poměrně ambiciózního projektu, a to opravy kaple na Stražné hoře. Avšak o této velkolepé akci až později. Ač, jak bude o pár řádků níže zmíněno, oprava kostelíčku vyústila v pouť s třiceti tisíci návštěvníky, nedobrovolné ukončení politické kariéry lidovce Jaroslava Dokulila přinesla jiná akce. Tou se stala bleskurychlá oprava třebíčské baziliky svatého Prokopa v létě 1973.

V tu dobu působil ve farnosti Třebíč-zámek jistý kněz jménem Václav Kuthan. Dle slov Jiřího Karase se jednalo výjimečného člověka, velmi odvážného a věřícího muže. Někdejší dlouholetý poslanec a velvyslanec v Bělorusku se s P. Václavem Kuthanem poprvé setkal na samém počátku 60. let. Tehdy se kněz ve špatném zdravotním stavu navrátil z vězení a začal pracovat v třebíčských UP závodech vyrábějících nábytek, kde byl zaměstnán i Jiří Karas. Když pak s rokem 1968 nastalo uvolnění společenských poměrů, mohl P. Václav Kuthan opětovně nastoupit do duchovní služby. Jeho novým působištěm se stala svatoprokopská bazilika. A právě za jeho zdejšího působení se povedlo takřka nemožné. Za pouhý měsíc stihla parta nadšenců postavit lešení, omítnout věže u baziliky a lešení následně sklidit. „To byl takový koncert nadšení, víry a pracovitosti třebíčských katolíků, který by si zasloužil zaznamenat do knihy rekordů,“ pověděl Jiří Karas v roce 2005 v rozhovoru s Janem Schwarzem. Celá akce pod vedením tajemníka Jaroslava Dokulila se samozřejmě uskutečnila bez jakéhokoliv povolení. Ovšem rychlá a neohlášená brigáda se neobešla bez reakce vedoucích orgánů. Knězi Václavu Kuthanovi byl opětovně odebrán státní souhlas pro výkon duchovního poslání, ztrátu nesl natolik těžce, až se přímo utrápil k smrti. Také v Dokulilově případě přetekl komunistům pomyslný pohár trpělivosti, až se jej na příkaz z vyšších míst museli zbavit sami lidovci.

Příběh kaple na Strážné hoře
Zpátky ale ještě k Dokulilově tajemnické etapě. Ve velmi špatném stavu byla v počátcích normalizace také kaple Povýšení svatého Kříže v Týně. Dovnitř zatékalo a střecha byla natolik shnilá, že se dokonce Jiří Karas při sundávání křidlice propadl. Pod organizací Jaroslava Dokulila se ale udělaly nové krovy, střecha a dokonce se kaple omítla. Podobně chátrala také kaple svatého Jana Nepomuckého na Strážné hoře. Nezbývalo mnoho a na onen ,,Kostelíček“ bychom se dnes dívali jen skrze dobové snímky.

Kostelíček byl sice už dříve ze strany MNV v Třebíči opraven, avšak pouze na oko. Navíc některé moderní prvky jeho životnosti nepřidaly. Například zde byly nainstalovány plechové dveře, do kterých stačilo jen lehce strčit a otevřely se. Nakonec se dveře rozrazily úplně, až se dovnitř začalo chodit jako na veřejnou toaletu. Vandalové navíc otevřeli hrobku a pomyslný zub času se začal zahlodávat také do střechy. Ze strany úřadů se jen čekalo na odstranění. To by tu ale nesměla být již zmíněná parta nadšenců, která si opravu vzala sama na sebe a pustila se do ní s pořádnou vervou. Zúčastnění lidé se samozřejmě připojili dobrovolně, mnozí dokonce do rekonstrukce věnovali své vlastní peníze. Z finančního hlediska pomohly i prostředky třebíčské ČSL, které její členové utržili na společenských akcích. „Do oprav se zapojili i zedníci, v tu dobu už sedmdesátníci, kteří kapličku opravovali za první republiky. Nikdo například nevěděl, kde se nachází jáma s vápnem, oni ale ano. A tak byla kaple opravena kvalitním čtyřicetiletým vápnem,“ zavzpomínal Jiří Karas.

Stanoveného cíle se povedlo dosáhnout. Oprava nakonec vyústila ve velkolepou pouť 26. září 1970, kdy se na Strážnou horu vměstnalo okolo třiceti tisíc lidí. Oslavy na počest zrekonstruované kaple doplnily kolotoče, občerstvení a tři taneční parkety s hudebním doprovodem od dechovky až po tehdy moderní muziku. To vše za pouhých pět korun. Ovšem Jiskra tuto událost svým čtenářům značně překroutila článkem nazvaným Plakaly děti u kostelíčka. „Jedna z dívek se šla svézt na kolotoč a mačkala v dlani 6 Kčs na tři jízdy. Když však měla nejprve zaplatit 5 Kčs, s pláčem odešla. Pouťová nálada se u mnohých v krátké chvíli ztratila a místo ní byly vidět rozčílené tváře rodičů a uplakané oči dětí,“ stojí v článku. Ten je navíc uzavřen sdělením: „Protože mnozí rodiče nebyli ochotni toto vstupné zaplatit, vraceli se s pokaženou náladou zpět do ulic Třebíče. Nevím, jestli se příště na takovou tradiční pouť budou děti těšit. A kde je vlastně tradice? Vždyť na dřívějších poutích prý se ke kolotočům neplatilo.“ Nutno podotknout, že zde ale nikdo neplakal. Vstupné platili pouze dospělí, nikoliv děti. Bohužel autor textu byl k takovému manipulativnímu znění donucen.
Ač třebíčští lidovci museli roku 1973 oželet nakázaný odchod tajemníka Dokulila, jeho odkaz zde byl patrný i v následujících letech. Na jeho práci totiž po čase navázala nová generace místních členů ČSL.
Pokračování příště.

Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů: 

MIHOLA, Jiří a PEHR, Michal. 2019. Lidově, národně, křesťansky: K dějinám Československé strany lidové (KDU-ČSL) 1919-2019. Akropolis. Jiskra, 1970.
Rozhovor s Jiřím Karasem dne 29. července 2025 a 26. listopadu 2025.
SCHWARZ, Jan. 2005. Krásný život pod psa aneb O velké a malé politice s poslancem Jiřím Karasem rozmlouval Jan Schwarz. Sypták.