TŘEBÍČ (herb) - Spojení přes tisíc kilometrů, které je po letech už stěží rozdělitelné. „Ráda se pravidelně vracím do České republiky, zvláště tedy do Třebíče, a proto už umím i některá česká slovíčka,“ představila se také studentům Katolického gymnázia Třebíč v pátek 25. září běloruská umělkyně Oksana Arakčejeva a před prezentací rodinné tvorby si opravdu střihla pár českých slov. Zdejší prostředí si v jejím srdci opravdu našlo pevné místo a ani pro místní občany není tato noblesní dáma s neustálým úsměvem na tváři nikým neznámým. Malířka a pedagožka Arakčejeva každým rokem nachází cestu na Českomoravskou vrchovinu. A ne sama, k obdivu třebíčských zraků vozí stovky kilometrů i skvostná umělecká díla.
Kde se ale vůbec vzalo ono pevné pouto mezi umělkyní Arakčejevou a Třebíčí? Tyto dvě cesty, dělící od sebe stovky kilometrů, se střetly na českém velvyslanectví v Minsku, které mezi lety 2008 a 2012 vedl Jiří Karas. Jeho úřad se totiž v Bělorusku nestal pouze místem diplomatických jednání, ale též zde naplno bujel kulturní život. Skrze četné výstavy, setkávání a propojování české a běloruské kultury. A že se skutečně obě strany mohly o co obohacovat, neopomene Karas ze své zkušenosti zdůraznit každým rokem při zahájení výstavy Arakčejevy. „Bělorusi jsou velice vnímaví, inteligentní národ a mezi nimi se nachází velká spousta umělců, kumštýřů, herců, spisovatelů,“ přiblížil i letos na samý úvod Karas. Zářným dokladem je toho Oksana Arakčejeva, respektive celý umělecký rod.
Jak pevné propojení mezi Arakčejevou a zdejším krajem přetrvává, dokládá jen prostý geografický fakt. Umělkyně se svým partnerem každý rok váží více než 1600 kilometrů dlouhou cestu z Běloruska přes Hamburk, aby zde prezentovala díla svá, rodiny i přátel. Ač je návrat Arakčejevových do Třebíče už přes patnáct let trvající stálicí, běloruská umělkyně pokaždé přiveze i něco nového. Před dvěma lety představila tvorbu čtyř generací uměleckého rodu, loni své ilustrace do dětských knížek. Aktuální výstava je však oproti předchozím krapet výjimečnější. Pořádá se v roce, kdy by se její otec Boris Arakčejev dožil sta let, a k jeho poctě se na východ od nás pořádají rozsáhlé výstavy.
Také v gymnaziální galerii Chodba nejsou vystaveny pouze olejomalby Oksany, ale i Borise Arakčejeva. A spektrum zde zastoupených témat obou umělců je skutečně pestré - portréty kardinálů Tadeusze Kondrusiewicze a Dominika Duky, pohled do chrámu v litevské vesnici Paberže, motivy květin nebo krajinomalby z prostředí venkova i města. Když se pak člověk navíc baví se samotnou autorkou, jejím přítelem Helmutem Kipphardtem nebo Jiřím Karasem, zjistí, že každé dílo s sebou nese jistý příběh. Například že pohled do Hamburku je oblíbeným místem Oksanina partnera Helmuta nebo že portrétovaný běloruský arcibiskup sehrál v životě umělkyně výraznou úlohu. Jak pověděl někdejší velvyslanec Karas, právě on Arakčejevu přivedl k římskokatolické víře. A ta se znatelně odráží v její tvorbě.
Pro kontext, který také studentům katolického gymnázia představil dlouholetý politik Karas, je potřeba dodat, že římští katolíci jsou v Bělorusku oproti pravoslavným v menšině. Jedná se však o komunitu velice nadaných, zbožných a obětavých lidí. O tom ostatně svědčí i úsilí, které běloruští katolíci věnovali znovuvybudování kostelů na místě původních zničených. Ty jsou také v gymnaziální galerii Chodba k vidění. Letošní výstavu Arakčejevových totiž doplnily snímky římskokatolických chrámů v Bělorusku od Oksaniny kamarádky, fotografky Svetlany Leonik. Na první pohled se může zdát, že se jedná o „pouhé“ fotografie kostelů. Nicméně podobně jako u obrazů Arakčejevových také zde se za snímky skrývají poutavé příběhy. Kupříkladu málokdo při pohledu na snímek kostela svatého Simona a Heleny v Minsku ví, že se právě v Červeném kostele o nedělích koná až osmnáct mší svatých. Zcela zaplněných, že se bohoslužby dokonce celebrují i v podzemí. Jak tomu už bývá, návrat dynastie Arakčejevů je v Třebíči prostředkem k poznání běloruských reálií.
Umění výtvarné ale na páteční vernisáži doplnilo i to hudební, v podání studentů Katolického gymnázia Třebíč. Na základě poslechu jejich vystoupení je dost možné, že i oni se v budoucnu stanou vyhledávanými umělci. Hudebnice Ema Polendová, Andrea Jahodová, Edita Anna Hamplová, Tereza Šoukalová, Linda Seifertová, Ema Priečková a Veronika Musilová se kupříkladu na úvod výstavy zhostily například prvorepublikové písně Svítá od Jaroslava Ježka, Beethovenovy Sonáty měsíčního svitu nebo ústřední písně z filmu Titanic. Co však malířku Arakčejevu zcela dostalo, byl duet Veroniky Vondrákové a Lukáše Lojdy. „Tu píseň miluji,“ zvolala běloruská umělkyně, a když zaslechla semaforského Motýla, ihned dvojici zpěváků objala.
Znatelná radost na tváři Oksany ale neupadla od jejího příchodu do gymnaziální auly přes prohlídku obrazů až po závěrečné rozloučení. Nejvěrohodnější doklad, že se do Třebíče skutečně ráda vrací. A také toho, jak by se měl člověk těšit i z maličkostí. Jelikož pro své názory není Arakčejeva v Bělorusku i přes svůj talent protežovanou umělkyní, je nesmírně vděčná, když si její tvorbu se zájmem prohlíží studenti ve skromné školní galerii. To ale není jediné. „Mockrát děkuji za vše, na shledanou,“ rozloučila se Oksana s úsměvem, lámanou češtinou a slovy díků. Jak také pověděl Karas, i drobná zmínka v regionálním periodiku pro ní hodně znamená. S ohledem na realitu v její rodné zemi, kde něco takového pro zmiňovanou umělkyni není možné.
