Redakce
před 9 hodinami
Více informací naleznetena www.bowling-trebic.cz
Yashica Events
Prach jsi a v prach (kompost) se obrátíš
Miluji zahrádku. Na mysli mám samozřejmě ten kousek hlíny okolo baráku, a nikoli předloni zesnulého člena kapely Karmen, která letos slaví čtyřicet let své existence. Když nad tím ale hloubám o chvíli déle, zjišťuji, že to spolu vlastně tak trochu souvisí. Totiž zahrádka a odcházení z tohoto světa. Nevěříte? Ponořte se se mnou do hlubokých úvah o životě a smrti, ono na tom koneckonců není nic zvláštního ani nevhodného. Jsem přesvědčen, že čím je člověk starší, tím snadněji a častěji nechává své myšlenky bloudit právě tímhle směrem.
Jasně, velice špatně se reaguje na takové ty klasické povzdechy prarodičů typu: „Já už bych tu vlastně ani neměl být.“ Mezi věřícími je to o fous jednodušší, protože podobné chmury můžete elegantně utnout prohlášením, že načasování je zkrátka potřeba nechat na Tom nahoře. Co ale s bezvěrcem? A co teprve, když vám bleskne hlavou, že má ten stařík vlastně pravdu! Prarodič je třeba nemocný, nemohoucí, neudrží se na nohou, neudrží lžíci v ruce, natož to zásadnější tam dole… A vlastně už neudrží ani myšlenku. Jenže on si to všechno zároveň tak nějak napůl uvědomuje! Cítí se hrozně, připadá si na obtíž… A vy mu stejně statečně říkáte: „Ale kdepak, dědečku, my jsme hrozně rádi, že vás tady máme.“ Je to vůbec pravda? No samozřejmě, že ano! To je právě to zvláštní na nás lidech – chováme se naprosto iracionálně. Praktický význam to už sice nemá žádný, ale ta prázdnota, která se po smrti milovaného člověka najednou otevře, je prostě děsivá. Jsme prostě lidé a tohle je to člověčenství, na kterém tak trochu stojí naše kultura a civilizace.
A pak je tu další směr úvah. Co sakra s tím tělem, které opustí duše, vědomí nebo jakkoli tomu chcete říkat? Spálit? Zahrabat do země? Fascinující jsou třeba pohřby v Tibetu, kde nebožtíka rozsekají na maděru a naservírují k obědu supům. Koneckonců, rádi máme přece to, co v té tělesné schránce sídlí, a ne schránku samotnou. I když uznávám, je to trochu divoká představa.
Daleko civilnější je způsob, o kterém se teď šušká stále častěji a který podle mě dokonale naplňuje ta profláklá slova Boha z knihy Genesis: „Prach jsi a v prach se obrátíš,“ která tak často vídáme vytesaná nad hřbitovní branou. Tento nový způsob je prý navíc velmi ekologický a zanechává jen minimální uhlíkovou stopu. Zejména v porovnání s klasickým žehem, který k vaši emisní bilanci na závěr života přidá jakoby cestu autem do Chorvatska a zpět. A ani jste se neožbrouchli!
O co tedy jde? V podstatě o metodu, kterou ve firmě Meine Erde (Moje země) vyvinuli pánové Pablo Metz a Max Huesch. Pablo chtěl původně jen splnit přání své šestadevadesátileté babičce, které klasická německá nabídka „oheň, nebo červi“ tak úplně nevyhovovala. A tak vznikl prototyp jakési kolébky, ve které se vaše tělo v řízeném procesu – za vydatné pomoci speciálního substrátu a kyslíku – během neuvěřitelných čtyřiceti dnů promění v luxusní zahradní substrát, takzvaný terramat.
Ten pak můžete vesele přimíchat do záhonku na zahrádce, kterou zesnulý předek tolik miloval, a s dojetím pozorovat, jak na babičce letos krásně kvetou kopretiny, nebo jak je z dědečka ta mrkev obzvlášť velká a křupavá. Celý proces zkompostování je přitom naprosto přirozený, bez špetky chemie, a na jeho konci po nás zůstane jen ta úrodná prsť.
Tenhle způsob posmrtné recyklace je sice zatím pořád v začátcích, ale protože už dorazil k sousedům do Německa, je tedy nejspíš jen otázkou času, kdy se budeme vesele zkompostovávat i u nás. Zahradníci, těšte se!
2
