Petra Klementová

před 1 hodinou

Když se někoho zeptáte, co by si ještě přál zažít, většina lidí odpoví, že na to má ještě čas. Jenže ne každý takové štěstí má. Někteří lidé bojují s nemocí, která jim bere síly i čas. Přesto mají jedno společné. Chtějí ještě jednou vidět oblíbené místo, potkat své blízké, navštívit kostel, zoo nebo se podívat k moři. Pro mnohé by takové přání zůstalo nesplněným snem. Díky organizaci Naděje na kolech se však může stát skutečností. Jedním z těch, kteří pomáhají poslední přání proměňovat ve skutečnost, je i Vít Konecký z Třebíčska.

Za každou takovou cestou stojí tým lidí, kteří věnují svůj čas druhým. Organizace pomáhá nevyléčitelně nemocným lidem plnit jejich mnohdy poslední přání a umožňuje jim prožít chvíle, na které by jinak už nemuselo dojít. O přání se mohou přihlásit samotní klienti, jejich rodiny i zdravotnická zařízení. Dobrovolníci následně zajistí vše potřebné od dopravy přes zdravotní zajištění až po samotný průběh cesty. Služba je pro klienty bezplatná a funguje především díky dárcům a podpoře lidí, kterým není osud druhých lhostejný. Přestože podobných organizací působí v České republice více, Naděje na kolech se zaměřuje především na Moravu.

Hasič Jaderné elektrárny Dukovany a člověk, pro kterého pomoc druhým není povinností, ale přirozenou součástí života. Vedle své profese se připojil k dobrovolníkům z organizace Naděje na kolech. Díky ní poznal téměř desítku lidí, kteří ho naučili dívat se na život úplně jinýma očima.

Náhoda, která změnila život
Z rozhovoru s Vítem Koneckým je od první chvíle patrné, že pomoc druhým pro něj není povinností ani způsobem, jak na sebe upozornit. Bere ji jako samozřejmou součást svého života. A právě náhoda rozhodla o tom, že se před rokem a půl stal součástí organizace Naděje na kolech. „Na Facebooku jsem narazil na příspěvek, že hledají dobrovolníky. Říkal jsem si, že bych se jednou za čas rád zapojil. Ozval jsem se jim, před Vánocemi jsme všechno domluvili a loni v lednu jsem začal. První přání jsem jel plnit v únoru,“ vzpomíná Vít Konecký. Od té doby pomohl splnit už devět přání. Každé z nich bylo jiné, každé v sobě neslo silný lidský příběh. Na úplně první cestu ale dodnes nezapomněl. „Byla to starší paní, která se jela rozloučit se svou tchyní. Bylo to v Brně a ještě jsme ji s pomocí dobrovolných hasičů snášeli ze čtvrtého patra bez výtahu. Jel jsem tehdy společně s Liborem, zakladatelem projektu, který mi všechno ukázal. Nevím, co jsem od toho čekal, bylo to pro mě úplně nové,“ popisuje své začátky. Mnohem větší nervozita ale přišla až při další cestě, kdy už vyrazil sám. „Další už jsem jel sám a tam jsem byl možná ještě víc nervózní. Bylo to na myslivecký pohřeb manžela jedné paní. Nakonec všechno dopadlo dobře a od té doby už jsem se na každou další cestu spíš těšil. Nikdy totiž nevím, jaký příběh mě ten den čeká.“

Každé přání začíná pečlivou přípravou
Splnit jedno přání ale neznamená jen přijet, naložit klienta a vyrazit na cestu. Každé přání předchází pečlivá příprava. Organizace nejprve zjišťuje zdravotní stav klienta, domlouvá trasu, komunikuje s rodinou i zdravotníky a řeší všechny detaily tak, aby byl celý den bezpečný a co nejpříjemnější. „Někdo se ozve přes rodinu, někdy kontakt přijde z hospice nebo od zdravotníků. Každé přání je jiné a podle toho se připravuje. Vždycky musíme vědět, co klient zvládne, jaký bude potřeba zdravotnický materiál nebo jestli bude nutný kyslík. Nic se nesmí podcenit.“ Ne vždy jde ale jen o zdravotní stránku.

Některá přání vyžadují i pečlivou organizaci a řadu domluvených výjimek. Je potřeba zajistit povolení ke vjezdu do míst, kam běžně auta nesmějí, domluvit přístup nebo koordinovat celý den s dalšími institucemi. Právě tehdy se podle Víta ukazuje, kolik lidí je ochotných podat pomocnou ruku. „Když vysvětlíme, o co jde, většinou se nám snaží vyjít vstříc. Ať už jde o povolení ke vjezdu, možnost přijet blíž nebo jinou výjimku. Lidé jsou neuvěřitelně ochotní a my si toho moc vážíme.“

Na samotnou cestu vyráží speciálně upravený vůz, který klasickou sanitku příliš nepřipomíná. A není to náhoda. „Nechtěli jsme, aby to vypadalo jako běžná sanitka. Spousta lidí má totiž sanitku spojenou s nemocnicí, chemoterapiemi nebo nepříjemnými zážitky. Chceme, aby se cítili co nejvíc jako na výletě.“ Právě vzhled vozu dokáže podle Víta udělat mnohem víc, než by si člověk myslel. Vzpomíná na jednu klientku, která pro splnění svého přání odmítala nastoupit. „Myslela si, že ji vezeme zpátky do nemocnice. Nechtěla nastoupit. Rodina jí musela vysvětlit, že jede domů. Nakonec to dobře dopadlo, ale tehdy jsme si znovu uvědomili, jak moc v lidech klasická sanitka vyvolává vzpomínky na léčbu.“ Během cesty klient nikdy nezůstává sám. Pokud s ním nemůže jet někdo z rodiny, doprovází ho dobrovolník z organizace nebo ošetřovatel například z domova pro seniory či hospice. Ten je s ním po celou dobu, povídá si s ním, pomáhá mu a reaguje na jeho potřeby. Vít díky svému vzdělání a zkušenostem hasiče se zdravotnickou průpravou může v některých případech vyrazit i sám.

Příběhy, na které se nezapomíná
Na otázku, který příběh v něm zanechal nejsilnější stopu, Vít dlouho nepřemýšlí. Vybaví si přání jedné starší paní, která se chtěla naposledy rozloučit se svým manželem, celoživotním myslivcem. Když přijeli ke kostelu, čekal je pohled, na který dodnes nezapomněl. Před obřadem stálo na sto padesát myslivců v zelených stejnokrojích a desítky dalších smutečních hostů. Po mši se celý průvod přesunul na hřbitov, kde zazněly výstřely na počest zesnulého i lovecké fanfáry z lesních rohů. „To bylo prostě obrovský. Paní se mohla rozloučit se svým manželem, ale přitom by se tam bez nás vůbec nedostala. Když jsme přijeli, přijali nás úplně mezi sebe. My nosíme růžová trička, mikiny nebo bundy Naděje na kolech a oni nám připnuli mysliveckou větvičku. Vzali nás mezi sebe jako svoje. To byl strašně silný okamžik,“ vzpomíná Vít. Posledním rozloučením ale jejich den neskončil. Společně s rodinou pokračovali i na smuteční posezení, kde zůstali až do večerních hodin. Dobrovolníci totiž podle něj nejsou jen řidiči. „Já těm lidem vždycky říkám: Dneska jsem tady pro vás a je to váš den. Nikam nespěcháme. Často si myslím, že budu za dvě nebo tři hodiny doma, a nakonec přijedu až kolem jedenácté večer. Ale vůbec mi to nevadí.“ Právě tehdy si znovu uvědomil, že nejde jen o splnění jednoho přání. Někdy stačí umožnit člověku být tam, kde by bez pomoci už být nemohl. A právě to může znamenat úplně všechno.

Přestože si mnoho lidí myslí, že Naděje na kolech plní přání především seniorům, zdaleka tomu tak není. Pomoc organizace využívají lidé všech věkových kategorií, včetně dětí a mladých rodičů. A právě jejich příběhy bývají často ty nejemotivnější. Jedním z nich byl i malý Toník, který utrpěl rozsáhlé popáleniny. Jeho přání bylo prosté. Chtěl se znovu posadit na koně. „Když jsme viděli, jakou z toho měl radost, bylo to krásné. Na chvíli zapomněl na všechno, co má za sebou. Přesně kvůli takovým okamžikům to člověk dělá,“ říká Vít. Stejně silně v něm zůstala i cesta s mladým tatínkem v paliativní péči. Jeho největším přáním nebylo navštívit vzdálené místo ani zažít něco výjimečného. Chtěl naposledy strávit obyčejný den se svými dětmi a ženou v zoologické zahradě. „Tohle byly chvíle, kdy jsem si uvědomil, že pro někoho je největším přáním úplně obyčejný den s rodinou. Věděl, že času už moc nezbývá, a chtěl ho věnovat dětem. To člověka zasáhne.“ Právě takové příběhy podle Víta připomínají, že největší hodnotu často nemají velká dobrodružství ani vzdálené cesty. Mnohdy stačí několik společně prožitých hodin, které se promění ve vzpomínku na celý život.

Silný příběh byl také z cesty se starší paní, která se chtěla ještě jednou vrátit na místa spojená se svým životem. Se syny a zbytkem rodiny se setkali u starého mlýna, kde rodina kdysi žila, zastavili se na hřbitovech a zavzpomínali na minulost. Podle původního plánu už se pak měli vrátit zpět. Jenže právě tehdy se všechno změnilo. „Jeden ze synů se mě zeptal, jestli bychom nemohli zajet ještě do Jihlavy. Já to beru tak, že ten den jsem tam pro ně. Tak jsme změnili plán a vyrazili jsme,“ vypráví Vít. Ukázalo se, že jeden ze synů pracuje v jihlavské zoologické zahradě. Díky tomu vznikl nápad, který nikdo předem neplánoval. „Vzali jsme paní na lehátku přes celou zoologickou zahradu až do výběhu k tapírům. Nakonec si toho tapíra mohla přímo pohladit. Bylo to úplně spontánní, vymyšlené za jízdy. O to větší radost z toho měla,“ usmívá se. Právě ten neplánovaný okamžik zůstal Vítovi v paměti nejvíc. Nebyl to totiž jen zážitek ze zoologické zahrady, ale především den, během kterého bylo vidět mimořádně silné pouto celé rodiny. „Bylo vidět, že synové chtěli mamince dopřát ještě něco navíc. Neřekli si, že ji odvezou zpátky do domova a tím to skončí. Chtěli s ní být co nejdéle. Nakonec se nám celý den protáhl asi o tři hodiny, ale vůbec to nevadilo. Paní byla šťastná, že může být se syny o chvíli déle.“ Podle Víta právě podobné chvíle ukazují, jak velký význam mohou mít zdánlivé maličkosti. „Syn říkal, že dřív jezdili tapíry hladit pravidelně, když maminka ještě mohla chodit. Teď už byla ležící a věděl, že jiná příležitost už nebude. To bylo na tom to nejsilnější.“ Takové přání podle něj nekončí ve chvíli, kdy se klient vrátí domů. „Oni jsou pak strašně unavení. Celý den prožijí něco úplně jiného, než na co jsou zvyklí. Ale právě proto to má smysl. Je to den plný zážitků, na který se nezapomíná.“
Ještě jeden příběh měl Vít při našem setkání v živé paměti. Od cesty uplynul teprve týden, a možná právě proto se mu při vyprávění vybavovalo tolik drobných okamžiků. Tentokrát vezl devadesátiletou paní, která do poslední chvíle netušila, kam se vydají. Dostal totiž jasný úkol. Nic jí neprozradit. Cílem byla Lysá hora. Paní byla celý život vášnivou turistkou a podle svých slov měla prochozenou republiku od Aše až po Vysoké Tatry. Sama už by se na vrchol nedostala, a tak jí její blízcí chtěli dopřát ještě jednu cestu na místo, které pro ni tolik znamenalo. Dostat se vozem až nahoru ale nebylo samozřejmostí. Kvůli zákazu vjezdu bylo nutné předem zajistit speciální povolení. „Úplné minimum lidí nám nevyhoví. Když vědí, proč tam jedeme, většinou se snaží pomoct,“ říká Vít. Na vrcholu už na paní čekali ředitel zařízení, další pracovníci, dcera a vnučka. Dorazili s předstihem a devadesátiletá turistka o jejich přítomnosti vůbec nevěděla. Překvapení tak bylo o to větší. Dobrovolníci ji pak i s vozíkem přenesli přes kameny až na nejvyšší místo. Jakmile se rozhlédla do krajiny, jako by se znovu vrátila do let, kdy po horách sama chodila. „Opravdu znala ty vrcholy. Vyjmenovávala, co kde je, a všechno poznávala,“ vzpomíná Vít. Bylo na ní vidět, jak moc pro ni návrat do hor znamená. Celý den navíc Lysou horou neskončil. Čekaly ji ještě další dvě zastávky, o kterých předem také nevěděla. Z původně naplánované cesty se tak stal den plný překvapení, blízkosti a společných zážitků. Vít si z něj odvezl také množství fotografií. „Mám možná sto fotek z Lysé, protože tam fotil každý a všichni mi je potom poslali. Rodina se chtěla vyfotit i se mnou. To je vždycky takové hezké, když vás vezmou mezi sebe.“ Právě tenhle čerstvý příběh v sobě nese něco hřejivého. Devadesátiletá žena se ještě jednou podívala na hory, které celý život milovala, poznávala známé vrcholy a na místě na ni čekali její nejbližší. Nešlo jen o cestu na Lysou horu. Šlo o návrat k části jejího života, kterou jí rodina chtěla ještě jednou připomenout.

Každé přání je jiné
Přání, která Naděje na kolech plní, mají nejrůznější podoby. Někdy vedou jen pár kilometrů od domova, jindy překročí i hranice České republiky. Dobrovolníci už doprovázeli klienty například do Itálie k moři nebo za historickými památkami. Velmi často ale míří na poutní místa, do kostelů, na hřbitovy nebo zpátky domů, na místa, kde lidé prožili velkou část svého života. Každá cesta je jiná a stejně rozdílní jsou i samotní klienti. Někteří od začátku vědí, kam pojedou, protože si své přání sami vyslovili. Jindy naopak rodina připraví překvapení a cíl cesty zůstává až do poslední chvíle tajemstvím. Právě tehdy bývají emoce často nejsilnější. „Je fajn, když jsou ti lidé dobře naladění a chtějí si ten den opravdu užít. Pak si to užijeme i my. Je krásné vidět, že jim to udělalo radost a že na ten den budou ještě dlouho vzpomínat,“ říká Vít. Ať už cesta vede na vrchol hory, do zoologické zahrady, na rodný statek nebo třeba za hranice, její smysl zůstává vždy stejný. Dopřát lidem chvíle, na které by jinak už možná nikdy nedošlo. Přání ale nejsou jen o známých místech nebo velkých cestách. Někdy stačí návrat do rodné obce. Jedna z klientek se chtěla ještě jednou podívat k domu, kde vyrůstala. Zpráva o jejím příjezdu se vesnicí rychle roznesla a během chvíle se před domem začali scházet sousedé i kamarádky, se kterými se dlouhá léta neviděla. Z původně krátké zastávky se stalo dojemné setkání plné vzpomínek a objetí.

Každá cesta zanechá stopu
Za rok a půl u Naděje na kolech si Vít uvědomil jednu věc. Přestože ví, že většina klientů prožívá poslední období svého života, snaží se na každou cestu dívat jinak. „Beru to tak, že ten den jim dám všechno, co můžu. Jsem tam pro ně,“ říká jednoduše. Přesto jsou chvíle, které z hlavy jen tak nezmizí. Dodnes si vybavuje jednu z klientek, kterou po splněném přání s dobrovolníky vynesli zpátky po schodech domů. Cestou jen tiše řekla: „A mám splněno… a teď už můžu.“ Druhý den ráno zemřela. Právě tehdy si člověk naplno uvědomí, že nejde jen o výlet nebo příjemně strávený den. Pro mnoho lidí je to skutečně poslední přání. Téměř po každé cestě přichází zpětná vazba od rodin. Někdy dorazí krátká zpráva s poděkováním, jindy několik řádků o tom, jak moc pro jejich maminku nebo tatínka společně strávený den znamenal. „Nejkrásnější je, když za týden přijde zpráva, že maminka o vás pořád mluví a že to byl pro ni ten nejhezčí den. A pak samozřejmě někdy přijde i parte. Ale i tam většinou stojí poděkování, že jsme pomohli splnit poslední přání nebo že jsme ještě pár dní před smrtí udělali radost.“ Psychicky to podle něj není vždy jednoduché. Už když se k organizaci přidával, přemýšlel, jak takovou službu zvládne. Dnes už ale ví, že nejdůležitější je soustředit se na jediný den. „Stejně s tím nic neudělám. Nepomůžu jim jinak, nevyřeším to. Ale můžu jim pomoct aspoň takhle.“ Když klienty odveze zpět, čeká ještě jedna rutina. Cestou domů si přes handsfree zavolá manželce, často i mamince, a celý den jim převypráví. „Potřebuju se z toho vypovídat,“ přiznává. Teprve potom má pocit, že si všechny silné emoce dokáže v sobě srovnat. Po každé cestě Vít posílá shrnutí dne s fotografiemi zakladateli organizace Liborovi, aby měl přehled o tom, jak splněné přání probíhalo.

Pomáhají ve svém volném čase
Za každým splněným přáním stojí hlavně čas lidí, kteří ho pomáhají uskutečnit. Řidiči jezdí zcela dobrovolně a bez nároku na odměnu. Mnohdy si kvůli cestě berou dovolenou nebo volno v práci. Stejně je na tom i Vít. Původně si řekl, že bude jezdit maximálně jednou za měsíc. Jenže realita bývá jiná. „Když vidím, že není řidič a přání by se muselo zrušit, tak prostě jedu. Najednou z toho nejsou jedna, ale dvě nebo tři přání za měsíc. Nechci, aby se něco odřeklo, protože pak už se to třeba vůbec nemusí stihnout.“ Řidičů totiž není mnoho. Někteří vyrážejí pravidelně, jiní jen jednou či dvakrát za rok. O to víc si organizace váží každého, kdo je ochoten věnovat svůj čas druhým. Právě teď se navíc rýsuje další dobrovolník, a to přímo z Třebíčska, který by mohl řady řidičů rozšířit.

Fungování Naděje na kolech je založené především na darech. Rodiny často přispějí až po splnění přání, aby pomohly uskutečnit některé z dalších. Organizaci podporují firmy i drobní dárci. „Někdo pošle třicet korun měsíčně a může si říct, že je to málo. Jenže když takových lidí přispívá víc, zaplatí se z toho třeba nafta na jednu cestu. I malé částky mají velký smysl.“ V současné době Naděje na kolech vybírá prostředky na nové speciálně upravené vozidlo, které postupně nahradí to stávající a umožní plnit další přání lidem z celé Moravy.

Neodkládat život
Právě takové chvíle změnily i jeho pohled na vlastní život. Nejvíc si to uvědomuje ve chvíli, kdy veze mladé lidi, kteří vědí, že jim zbývá jen několik měsíců života. „Člověk si pak řekne, že některé věci prostě nemá cenu odkládat. Jsou věci, které počkají. Ale jsou i takové, které už třeba nikdy neuvidíme.“ Na otázku, co lidé podle něj nejčastěji zbytečně odkládají, odpovídá bez dlouhého přemýšlení. „Čas strávený s rodinou. A nemyslím jen manželku a děti, ale celou rodinu. Pak určitě sny a místa, která chceme vidět. Když má člověk nějaké přání, měl by si ho splnit. Nikdy neví, co bude zítra.“ S úsměvem pak přiznává, že i on má jeden zdánlivě obyčejný sen. Jednou by se chtěl podívat do Dallasu, kde je podle něj nejlepší cukrárna na světě. Kvůli jednomu zákusku by klidně absolvoval cestu přes oceán. Možná to někomu může připadat jako maličkost. Jenže právě díky lidem, které vozí, si uvědomil, že žádný sen není příliš malý na to, aby se odkládal. „Nevíš, co bude zítra, za hodinu nebo za týden. Prostě neodkládat.“ Právě tuto myšlenku se snaží předávat i ostatním. Neodkládat čas s rodinou. Neodkládat místa, která chceme vidět. A neodkládat ani drobné radosti, které nám dělají život hezčí. Naděje na kolech pro něj není jen organizace, která plní poslední přání. Je to možnost dopřát lidem ještě jeden krásný den, jeden silný zážitek a jednu vzpomínku navíc. A možná zároveň připomínka pro každého z nás, že nejvhodnější chvíle splnit si svůj sen nemusí přijít zítra. Někdy je totiž právě dnes.

O Naději na kolech by mělo vědět víc lidí
Přestože Naděje na kolech už splnila mnoho přání, Vít má pocit, že o její existenci stále ví jen málo lidí. Mnozí podle něj vůbec netuší, že podobná možnost existuje a že nevyléčitelně nemocní mohou ještě jednou navštívit místo, které pro ně v životě něco znamená. Právě proto by chtěl v budoucnu pomoci šířit povědomí o projektu také na Třebíčsku. „Myslím si, že spousta lidí o tom vůbec neví. Přitom je škoda, aby někdo o takovou možnost přišel jen proto, že se o ní nedozvěděl včas,“ říká. A možná právě v tom spočívá největší poslání Naděje na kolech. Nejen plnit poslední přání, ale také připomínat, že i v těch nejtěžších chvílích může vzniknout den plný radosti, setkání a vzpomínek. Den, na který nezapomenou jen ti, kterým je přání splněno, ale často ani jejich rodiny a lidé, kteří je na jejich poslední cestě doprovázejí.