KOJETICE NA MORAVĚ (juh) – V sobotu 3. října ožila obec Kojetice vzpomínkou na svou významnou rodačku. Od narození Elišky Misákové, československé gymnastky, jejíž jméno je natrvalo spojeno s olympijskými hrami v Londýně 1948, uplynulo sto let. Vzpomínková akce u místní sokolovny nabídla odhalení pamětní desky, setkání s rodinou, hudbu i střízlivé, o to však silnější ohlédnutí za mimořádným sportovním a lidským osudem.

Jak je možné, že jméno Elišky Misákové zůstávalo po dlouhá desetiletí víceméně neznámé? Její osud je plný nadějí s krutým koncem. Jak také padlo při slavnostním odhalení desky, zasloužil by si filmové zpracování. Rok 1948 však měl v Československu úplně jiné priority a návrat zlatého gymnastického družstva z olympiády tvořeného sokolkami se nastupujícímu komunistickému režimu naprosto nehodil do krámu. Alespoň krátce si tento příběh připomeňme.

Eliška Misáková se narodila 12. října v Kojeticích, ale vyrůstala ve Vyškově v rodině železničního výpravčího. Společně se starší sestrou Miloslavou cvičila od dětství v Sokole. Gymnastiku neopustila ani během války, a když na jaře 1947 po smrti obou rodičů přesídlila do Prahy, zamířily obě sestry rovnou do Sokola Vinohrady. Právě tam se z původně 126 kandidátek probojovaly až do devítičlenného reprezentačního týmu pro první poválečnou olympiádu.

Před samotným odjezdem do Londýna absolvovalo družstvo šestinedělní soustředění v Nymburce, kde se gymnastky přes přísný zákaz údajně chodily koupat do Labe. Zda se Eliška nakazila právě tam, už dnes nikdo nezjistí. Jisté je, že už během cesty jí nebylo dobře. Původní domněnky o běžné chřipce vzaly za své po převozu do nemocnice v Uxbridge. Diagnóza zněla jasně: dětská obrna. Zatímco Elišku udržovaly při životě takzvané železné plíce a lékař československé výpravy Zdeněk Hornof jí daroval vlastní krev s nadějí, že jeho protilátky zaberou, zbytek týmu řešil, zda do závodu vůbec nastoupit.

Nakonec se gymnastky v čele s Eliščinou sestrou Miloslavou rozhodly závodit. Během dvou dnů svedly těsný a nakonec vítězný souboj s Maďarskem. Zlatou medaili tak vybojovaly i pro nemocnou kamarádku. Miloslava se po závodě dostala do nemocnice, aby sestře výsledek pošeptala, ta už ho ale s největší pravděpodobností nevnímala. Ráno 14. srpna, jen pár hodin po zisku týmového zlata, zemřela.

Při slavnostním ceremoniálu lemovala československou vlajku černá stuha. Mezinárodní olympijský výbor tehdy udělal výjimku a udělil Elišce jako jediné sportovkyni v historii zlatou medaili in memoriam. Jelikož tělo nebylo možné kvůli infekci převézt do Československa, byla Eliška v Anglii zpopelněna. Zpět do vlasti pak převezl urnu s jejím popelem švagr obou sester, bývalý pilot RAF…

Ohlédnutí za programem
Během slavnostního odpoledne promluvila k přítomným i Eliščina neteř Alena Holbová. Tetičku sice nikdy osobně nepoznala, protože se narodila až rok po její smrti, ale rodina si její památku přirozeně nesla dál. Nad hlavu zvedá malinký přívěsek ve tvaru srdce. Její maminka si ho celý život schovávala, přesně taková srdíčka totiž dostal celý gymnastický tým po tehdejším příletu do Anglie. A to bylo také to jediné, čím stát zlaté olympioničky odměnil. I tak je to nesmírně cenná památka na Elišku.

Oficiální část akce provázelo množství proslovů. Z duše přítomných krásně promluvila místostarostka České obce sokolské Kamila Šolcová, když připomněla, že londýnské gymnastky tehdy beze zbytku naplnily základní sokolskou ideu. Ta učí, že fyzická zdatnost je pouhým prostředkem k výchově silného charakteru. „Opravdová odvaha se totiž neprojevuje ve chvílích, kdy svítí slunce, ale ve chvílích, kdy přichází nějaká bouře,“ dodala výstižně Šolcová.

„Příběh se dostal až do švýcarského Lausanne do kanceláře prezidentky Mezinárodního olympijského výboru Kirsty Coventryové. Přišla nám odtud odpověď, ve které naši práci označili za mimořádnou iniciativu a dnešní den za výjimečný a dojemný okamžik pro sport v České republice i za jejími hranicemi. Přiznám se, že jsem si ten e-mail musel přečíst několikrát,“ neskrýval pohnutí předseda spolku Petr Pavlíček.

Odkaz nadané gymnastky tak znovu ožívá a nezůstane jen v Kojeticích. Nově vytvořená česko-anglická výstava, kterou si návštěvníci v sokolovně mohli poprvé prohlédnout, by totiž výhledově měla vyrazit na cesty po dalších významných místech. Příběh Elišky Misákové už tak zapadnout rozhodně nesmí.

Za bezchybnou organizací celého dne stál spolek SEM-TAM26. Tato občanská iniciativa vznikla v Kojeticích s jasným cílem – uchovávat regionální paměť, připomínat významné osobnosti a aktivně propojovat sport, kulturu a přírodu. Odhalení desky Elišce Misákové k výročí jejího narození bylo prvním stěžejním projektem tohoto sdružení a nutno dodat, že laťku pro komunitní život v obci nasadilo hned napoprvé pořádně vysoko.

Foto HoN: Jan Uher