Naše květinářství zákazníci najdou v historické části Třebíče na ulici Vítězslava Nezvala 3/5, vedle kanceláře pohřební služby, v blízkosti autobusového nádraží.Jedná se...
Yashica Events
Putování nejen po barokních zastaveních v Hrotovicích (3.). Na začátku cesty sv. Františka z Pauly byla nemoc
Společně s ředitelem Hrotovického muzea Janem Knotkem jsme se vydali po sochách v Hrotovicích a jejich okolí. Historik při svém bádání vychází především ze soupisů, které pořídili badatelé Ladislav Hosák a Rudolf Šrámek.
V prvním dílu jsme se vydali k prvnímu zastavení – sousoší Kalvárie, které však do období baroka ještě nepatří. V druhém dílu nám Jan Knotek vysvětlil, jak baroko chápalo krajinu a jakou úlohu v ní sochy hrály.
Dnes se konečně vydáváme po Zákostelní ulici. Naším cílem je socha svatého Františka z Pauly.
Materiál je první indicie
„Socha je vyvedena z jemnozrnného pískovce, patrně žďárské provenience,“ vysvětluje Jan Knotek. „V Hrotovicích a jejich okolí najdeme plastiky vyrobené buď z mušlového vápence, nebo z jemnozrnného pískovce. Právě materiál pomáhá s časovým zařazením jednotlivých děl.“
Podle toho platí jednoduché pravidlo: starší plastiky bývají z lasturového vápence, mladší z pískovce. Většinu z nich však lze i tak zařadit do první poloviny 18. století. „V Hrotovicích a jejich okolí je dnes rozmístěno celkem sedm barokních soch,“ připomíná Knotek.
„A co je zajímavé – pocházejí nejméně ze tří na sobě nezávislých sochařských dílen.“
Jak to poznáme? „Jednak podle samotného provedení soch, jednak podle použitého materiálu,“ vysvětluje historik. „Když si člověk všímá proporcí a detailů, brzy zjistí, že nevznikly v jediné dílně. Na jejich podobě se nepochybně podílelo více sochařských pracovišť.“
Podle použitého kamene usuzuje, že nejstarší jsou sochy vytesané z materiálu žďárské provenience. Přesný původ by však podle něj mohla určit až podrobná petrografická analýza. „Mohlo by jít například o lokality Maletín nebo Mladějov,“ dodává.
Zajímavostí je také podstavec. Ten totiž vznikl z úplně jiného materiálu než samotná socha. Podstavce a dvoudílný sokl jsou totiž pozdější kopie z božanovského pískovce.
„Božanov leží až u Broumova,“ připomíná Knotek. „Materiál pro jednu sochu tak pochází ze dvou různých míst, mezi nimiž je vzdálenost nejméně 130 kilometrů.“
Podle jeho interpretace vznikaly hrotovické sochy postupně ve třech etapách. Nejprve plastiky ze žďárského kamene, poté díla ze sochařské dílny Kašpara Obera a nakonec sochy z mušlového vápence.
Socha před kostelem
Socha sv. Františka z Pauly stojí v parčíku před farním kostelem sv. Vavřince přímo v Hrotovicích. Jde o působivou, umělecky hodnotnou barokní plastiku v mírně nadživotní velikosti. Světec je zde zachycen jako poustevník v typickém řeholním oděvu – hábitu s velkou kapucí, přepásaném provazem, takzvaným cingulem. V rukou drží krucifix a celá socha stojí na hranolovém soklu.
Kdo byl František
Vraťme se ale k samotnému světci, pod jehož sochou stojíme. František z Pauly patřil k nejvýraznějším duchovním osobnostem 15. století. Byl známý svou extrémní skromností, přísnou askezí a hlubokou vírou.
Narodil se roku 1437 v kalábrijském městečku Paola u Neapole. Právě v době jeho narození vypukl v Neapolském království následnický spor.
O trůn soupeřili René I. Dobrý z mladší větve Anjouvců, kterého Johana II. Neapolská určila za dědice ve své závěti, a Alfonso V. Aragonský, kterého dříve adoptovala. Spor vyústil ve válku, kterou nakonec roku 1442 vyhrál Alfonso. Neapol se tak stala součástí aragonské koruny.
V tomto neklidném prostředí vyrůstal i malý František. Jako dítě vážně onemocněl a jeho rodiče tehdy slíbili, že pokud se uzdraví, zasvětí ho řeholnímu životu.
Chlapec se skutečně uzdravil a rodiče svůj slib splnili. Ve třinácti letech vstoupil do kláštera San Marco, kde pomáhal v kuchyni. Přesto zde dlouho nezůstal.
Vydal se na pouť do Říma
a do Assisi a poté odešel do hor Kalábrie. V jeskyni zde strávil šest let téměř jako poustevník. Živil se jen bylinami, kořínky a vodou.
Nezůstal sám
Jeho způsob života brzy přilákal další muže, kteří chtěli žít podobně. Postupně vznikla komunita, z níž se vyvinul řád nejmenších bratří, zvaných také pauláni. Název „nejmenší“ (Minimi) zvolil František záměrně – chtěl jím zdůraznit ještě větší pokoru než u františkánů, tedy menších bratří.
Kromě slibu chudoby, čistoty a poslušnosti skládali bratři ještě slib stálého postu. Měli zakázáno maso i všechny živočišné pokrmy. Svůj přísný asketismus vysvětloval František slovy: „Když se tělo postí, duch se očišťuje, mysl se pozdvihuje, tělo se duchu podrobuje a srdce se pokořuje. Pak žádostivost již nenalézá úrodnou půdu.“
Pokora, laskavost i zázraky
Přestože byl velmi přísný, lidé ho měli rádi. Byl pokorný a zároveň ochotný pomáhat. Z bylin připravoval léčivé prostředky pro lidi i dobytek a mnoha lidem dokázal poradit.
Proslul však také jako divotvůrce. O radu k němu přicházeli nejen prostí lidé, ale také kardinálové, králové a papežové.
Legend o jeho zázracích existuje celá řada. Jedna z nich vypráví, že při stavbě kostela hrozilo prasknutí vápenné pece. Světec vstoupil do hořící pece a bez úhony ji opravil. Podle dalšího příběhu dokonce přivolal z pece živého beránka, jehož kosti v ní předtím skončily.
S vodou je spojen jiný zázrak. Když si dělníci při stavbě kláštera stěžovali, že musí chodit pro vodu příliš daleko, udeřil František holí do kamene a z místa vytryskl pramen.
Známý je také příběh s neapolským králem Ferrantem. Když mu král daroval truhlici zlaťáků na stavbu kláštera, světec jednu minci rozlomil. Podle legendy z ní vytryskla krev – symbol utrpení králových poddaných.
Na dvoře francouzského krále
Nejznámější legendou je však příběh o přeplutí Messinské úžiny. Když ho převozník odmítl zdarma převézt na Sicílii, položil světec svůj plášť na vodu, vztyčil na něm hůl jako stěžeň a přes moře se přeplavil.
Pověst o jeho svatosti se dostala až k francouzskému králi Ludvíku XI., který ho povolal na svůj dvůr, když těžce onemocněl. Za uzdravení mu slíbil velké bohatství. František nabídku odmítal, ale na příkaz papeže se ke králi vydal. Místo uzdravení mu však řekl, že se jeho život chýlí ke konci a že se má připravit na smrt.
Král jeho slova přijal s pokorou. Podle legendy nakonec zemřel smířený.
Ve Francii už světec zůstal. Působil i za vlády Karla VIII., který s jeho pomocí založil několik klášterů řádu nejmenších bratří. František z Pauly zde působil jako králův rádce pětadvacet let. Zemřel 2. dubna 1507 na Velký pátek v Plessis-les-Tours.
Zázrak i po smrti
Zemřel ve věku 91 let, což bylo na tehdejší dobu – zvláště při jeho přísném půstu – pozoruhodné. Svatořečen byl roku 1519. Jeho heslem a hlavním atributem je slovo Charitas (Láska), které bývá zobrazováno na zářícím slunci.
Tělo světce bylo po smrti nalezeno neporušené. Během hugenotských válek však bylo zničeno, a do dnešních dnů se tak nezachovalo. Stejně tak neznáme autora hrotovické sochy.
Historický kontext (Divadlo světa)
Jak jsme si řekli v minulém dílu, socha je součástí širšího souboru barokních plastik, které v Hrotovicích vznikly v době, kdy panství vlastnil rod Rodenů z Hirzenau (1672–1826). Iniciátorem výzdoby byl pravděpodobně císařský rada Ondřej Roden a jeho velmi zbožná manželka Anna Františka.
Instalace soch probíhala postupně ve třech etapách, a to již za syna Josefa Ondřeje Rodena z Hirzenau (1695–1758). Právě v této době byly v Hrotovicích umístěny dvě nejzdařilejší sochy od sochaře Kašpara Obera (1695–1754).
Třetí, závěrečné období instalace soch lze podle odhadu zasadit do let 1786 až 1808. Patří sem například socha sv. Floriána a sv. Jana Nepomuckého, který dnes stojí v ulici Hladov.
Jak už víme, barokní sochy nebyly do krajiny stavěny náhodně. Fungovaly jako symboličtí ochránci proti moru, hladu či válkám.
František z Pauly byl uctíván i jako přímluvce v těžkých, tedy válečných časech. Jeho původní umístění u cesty vedoucí k Slavěticím a dále k Brnu tak může souviset právě s těmito historickými událostmi.
Novodobá záchrana
Na soše se podepsal zub času i povětrnostní podmínky – kámen byl značně degradovaný a blok sochy prasklý. V roce 2016 (zpráva k soše byla sepsána k datu 15. října 2015) proto proběhlo její kompletní restaurování. Ujal se ho uznávaný akademický sochař Martin Kovařík.
Díky podpoře města Hrotovice, Kraje Vysočina a Ministerstva kultury se tak podařilo tomuto „nejmenšímu bratrovi“ vrátit jeho původní důstojnost.
Příště se konečně vydáme do krajiny a obnovenou alejí vykročíme za sv. Floriánem.
Foto HoN: Jan Uher
4
