Skrytým lidem z islandského podzemí se dost možná fotografování nelíbilo

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Redakce

za 6 dní

HROTOVICE/ISLAND – Letos již podruhé získal fotograf, spisovatel a cestovatel po Islandu Jan Sucharda z Hrotovic certifikát Evropský fotograf, který uděluje Evropská federace profesionálních fotografů (FEP). Minule to bylo za černobílé fotografie islandské krajiny, tentokrát za soubor snímků reportážních – z kutání tunelů – samozřejmě na Islandu. Podle hodnocení poroty 65. zasedání FEP Suchardova úspěšná série snímků hluboce zapůsobila svou atmosférou, technickou náročností a silným dokumentárním příběhem. „Krásná, vzrušující reportáž…,“ píše se doslova v hodnocení poroty.

Slovo tunel je v našich krajích v posledních desetiletích (bohužel) chápáno více v jeho pejorativním přeneseném významu - jako nelegální zbohatnutí. Trochu se tak zapomíná na jeho původní skutečný význam představující lidmi vykutanou „díru‘“ do pohoří či v podzemí, kterou poté mohou projíždět vlaky, auta či jenom chodit lidé.

Tunel dobré ražby
„Můj islandský tunel má ten prapůvodní význam. Oznámením o úspěšné certifikaci Evropský fotograf za soubor fotografií z jeho ražby mě v červenci zastihlo daleko od české kotliny, samozřejmě – právě na Islandu, kde jsem jako každoročně trávil několik týdnů,“ prozradil Horáckým novinám začátkem letošního srpna Jan Sucharda.

Čtenář si možná řekne, jak se do toho islandského tunelu fotograf z Hrotovic dostal? Asi nelze přijít k raženému tunelu a prvnímu tuneláři na potkání říct - já se chci podívat dovnitř - a tunelář hned člověku vyhoví. Už jen pobyt v tunelu při ražbě je docela náročný – je tam totální tma – kromě čela, kde se razí. Jezdí tam obrovské náklaďáky, ze stropu crčí voda, dno tunelu je plné děr a louží… takže je nutný doprovod…

Tuneláři z Metrostavu
V roce 2007 razil český Metrostav tunel na severu Islandu, respektive dva, oddělené úzkým údolím mezi dvěma pohořími. Cílem bylo umožnit krátké dopravní spojení mezi městečky Ólafsvík a Siglufjördur. Do té doby bylo spojení v létě dlouhé 80 km a v zimě skoro 200 km! Díky tunelům se zkrátilo asi na patnáct kilometrů. Po jejich dokončení se obě městečka spojila pod novým jménem Fjallabygd, což lze přeložit asi jako Horské město. A v témže roce Sucharda připravoval i svoji první fotografickou publikaci věnovanou Islandu nazvanou: Island – země neznámá. Slovo dalo slovo
a Metrostav se rozhodl přispět na vydání této knížky a zároveň Suchardovi umožnit fotografovat při ražbě tunelu. Uvědomme si, je to už skoro dvacet let. Island byl v té době opravdu zemí neznámou, nikoli jako teď, kdy úpí pod náporem turistů ze všech koutů zeměkoule.

„O sedm let později, kdy Metrostav razil další tunel – tentokrát na východě ostrova, jsem dostal opět možnost být při tom,“ zavzpomínal Sucharda. Letos oceněný druhý Suchardův certifikační soubor tedy není žádná žhavá fotografická novinka, ale je složen z dvanácti snímků z ražby tunelů v letech 2007 a 2014.

Proč tak staré fotky?
„Chtěl jsem získat certifikát Evropského fotografa za reportáž (první byl za krajinu, pozn. red.), protože ta v mé fotografické práci převažuje. Jenže absolutní většina reportážních fotografií je z akcí a návštěv různých politiků, ministrů, poslanců, předsedů vlád (i prezidentů).

A víme, jak to chodí – po mnohých dnes už „neštěkne ani pes“. Ale já jsem chtěl, aby ty fotky nebyly z pomíjivých akcí, které jsou rychle zapomenuty, ale z něčeho, co bude trvat a bude prospěšné lidem minimálně desítky let. Takže kutání tunelů na Islandu, to byla pro mne jasná volba,“ vysvětlil Sucharda.

Co na to skřítci?
O Islandu se mluví – kromě mnoha klišé na adresu jeho přírodních krás - také jako o zemi skřítků a trollů. Běžný Evropan ale vůbec neví, že na Islandu, kromě těchto více méně pohádkových bytostí, existuje ještě „svět“ skrytých lidí – islandsky huldufólk. Tyto bytosti obývají kameny, lávová pole, skály
a hory. A dovedou se vtělit i do lidské podoby a pak vstupují do našeho světa a ovlivňují naše konání. Věř tomu, kdo chceš, ale třeba i technicky vzdělaní Islanďané tento svět „skrytých lidí“ respektují. Příklad: Z našeho středoevropského pohledu je možná až úsměvné, že stavba druhého proudu silnice spojující Reykjavík s mezinárodním letištěm v Keflavíku, která vede přes rozsáhlé, několik tisíc let staré lávové pole, byla na čas přerušena, aby huldufólk měli čas „se přestěhovat“ z místa, kde buldozery razily novou silnici.

Horor v tunelu
Také Suchardu při fotografování práce tunelářů potkala jedna záhadná příhoda, o jakých se teprve po letech říkává, že byla úsměvná. „To se stalo tak. Stál jsem v podzemí vedle auta, kterým mě průvodce vozil po tunelu. A to auto se najednou rozjelo a zmizelo v dálce. A já zůstal s fotobatohem na zádech a fotoaparátem v ruce sám v úplné tmě v tunelu asi dva kilometry od jeho ústí. Docela mě zamrazilo, chvíli jsem čekal, ale auto nikde. A tak jsem začal klopýtat směrem k východu. Držel jsem se těsně při stěně, aby mě nesrazil některý z obřích demprů vyvážejících odstřelenou horninu. Takže horor. Až za docela dlouhou dobu (pro mě nekonečnou) se objevila světla auta mého průvodce. Přijel ke mně, otočil auto a já mohl nasednout. Řidič jenom pronesl: „Kde jsi? Vždyť jsi seděl na zadním sedadle! Teprve venku jsem si všiml, že se mnou v autě nejsi.“ Na to nebylo co odpovědět, možná právě jeden ze skrytých lidí vzal na sebe moji podobu a posadil se do auta místo mě. Třeba mě chtěl potrestat, že jsem v tunelu vyfotografoval něco, co neměly spatřit lidské oči,“ zavzpomínal na ty krušné chvíle Sucharda.

Umění i v absolutní tmě
Pokud laskavý čtenář Horáckých novin dočetl až sem, možná si uvědomil, že kvalita fotografického díla Jana Suchardy není záležitostí posledních let. Ve své fotografické praxi se dlouhodobě věnuje zachycování lidské činnosti v neobvyklých, syrových a často těžko přístupných prostředích. Snaží se, aby každá jeho série měla silnou dokumentární hodnotu a zároveň nabízela vizuálně atraktivní kompozici i v místech, kde vládne absolutní tma.

Text: Arnošt Pacola, foto: Jan Sucharda