Tábor vodních záchranářů na Dalešické přehradě vychovává další generaci pomocníků

DALEŠICKÁ PŘEHRADA (mad) – Ráno budíček, plavání v přehradě, dopoledne výcvik a odpoledne táborová hra. Tak vypadal týden, který děti trávily na tradičním táboře vodních záchranářů z Třebíče na Lavičkách u Dalešické přehrady. Nejde ale o obyčejný letní tábor. Děti se tu učí, jak pomoci člověku v nouzi, jak poskytnout první pomoc, zachránit tonoucího, pracovat s lanem nebo ovládat loď. Zároveň si užívají prázdniny, dobrodružství a života ve stanech.

Tábor má podle vedoucího Vojtěcha Šalbaby za sebou už více než třicet ročníků. Pro členy třebíčské Vodní záchranné služby ČČK (Českého červeného kříže) je přitom vyvrcholením celoroční práce s dětmi. Otevřený je ale i zájemcům z řad veřejnosti. Oficiální nabídka tábora počítá s dětmi ve věku od 8 do 16 let a mezi jeho tradiční náplň patří například první pomoc, záchrana, plavání, slaňování nebo ovládání lodí a raftů. „Už jsme slavili více než třicátý ročník tady, takže je to určitě víc než třicet let,“ říká Šalbaba.

Hlavním cílem tábora je naučit děti dovednosti, které mohou jednou využít při skutečné záchraně. Dopoledne proto patří výcviku a praktickému nácviku. „Učíme se a opakujeme záchranu na vodě, první pomoc. Učíme děti práci s lanem, aby se k pacientům mohly dostat i v nepřístupném terénu. Učí se záchranu z vody a další záchranářské dovednosti,“ popisuje vedoucí tábora.

Výcvik přitom není pouze teoretický. Děti si jednotlivé situace zkoušejí prakticky a učí se reagovat v prostředí, které je co nejblíže skutečným podmínkám. Třebíčská vodní záchranná služba ostatně dlouhodobě staví svou činnost na výcviku mládeže i dospělých. Její členové se věnují například záchraně tonoucích, práci se záchrannými pomůckami, první pomoci, kardiopulmonální resuscitaci, lezecké technice nebo ovládání plavidel.

Odpoledne už ale přichází na řadu zábava. „Máme táborovou hru. Většinou má nějakou záchranářskou tematiku – snaží se zachránit dobrodruhy nebo vyhledávají ztracenou expedici. A do toho zařazujeme prvky první pomoci a záchrany,“ vysvětluje Šalbaba.

Děti tak během týdne zažijí nejen klasickou táborovou atmosféru, ale také dobrodružství na vodě, výlety nebo výcvik mimo tábor. Jedním z programů je například práce na lanech ve skalnatém terénu, zatímco další skupina může vyrazit na vodu. Po nácviku ovládání lodí pak následuje výlet po přehradě, spojený s úkolem a odměnou v cíli.

Táborový den začíná brzy. „Ráno v sedm, jak je budíček, hned všichni do vody. Rozcvičky nemáme, jdeme se koupat. Máme vlastně takovou rozplavbu,“ směje se Šalbaba.

Právě voda je pro děti přirozeným prostředím, ve kterém si postupně osvojují jistotu, disciplínu a respekt. Výcvik ale nesměřuje jen k tomu, aby z nich jednou byli vodní záchranáři. Důležitá je také schopnost správně zareagovat, když se někdo v jejich okolí dostane do problémů.

Jedním z největších přínosů tábora je podle Vojtěcha Šalbaby dlouhodobá práce s mladou generací. Děti, které začínají na táboře, se mohou postupně stát členy vodní záchranné služby a později také instruktory nebo dospělými záchranáři.

„Vychováváme si potěr, z kterého potom jsou ti dospělí záchranáři. To jsou ti nejkvalitnější, protože k tomu mají vztah. Už od malička se jim to zažírá pod kůži, a když přijde na věc, vědí, co mají dělat, protože tu situaci, byť simulovanou, zažili už nesčetněkrát,“ říká.

Podle něj není výjimkou ani to, že bývalí účastníci pokračují v oblasti zdravotnictví a záchranářství. Někteří se stávají profesionálními zdravotnickými záchranáři, jiní se k vodním záchranářům přidávají až v dospělosti.

„Je to poměrně časté. Ty děti, které mají vztah k první pomoci a chtěly by dělat záchranáře. Dost našich členů je teď buď studenty oboru záchranář, nebo se k nám naopak přidávají profesionální záchranáři a v dospělosti si řeknou, že by to chtěli dělat i ve svém volném čase s námi a rozšířit svou působnost i na vodu,“ popisuje. „Cílem tábora ale není vychovat z každého dítěte profesionálního vodního záchranáře. Důležité je, aby dokázalo správně reagovat ve chvíli, kdy jde někomu o zdraví nebo život,“ dodává.

Zkušenosti získané na táboře mohou mít jednou využití i při skutečné záchranářské službě. Třebíčští vodní záchranáři během letních měsíců zajišťují zdravotnický a záchranný dozor na Dalešické přehradě, konkrétně v oblasti Hartvíkovické pláže. Jejich činnost je součástí širšího systému spolupráce s dalšími složkami záchranného systému.

I proto je součástí tábora nejen zábava, ale také důraz na odpovědnost a systematický výcvik. „Potřebujeme mít lidi nejen proto, aby děti hlídali a aby se jim nic nestalo, ale aby sami znali první pomoc a zvládli ji děti naučit. A nechceme, aby jeden člověk měl na starosti patnáct dětí. Skupinky děláme menší, takže těch vedoucích potřebujeme víc,“ vysvětluje Šalbaba.

Letos se na táboře sešlo 29 dětí a patnáct vedoucích. Kapacita byla naplněná. Takový poměr umožňuje, aby se instruktoři dětem mohli věnovat individuálně a aby byl výcvik zároveň bezpečný. Děti jsou navíc rozdělené do čtyř skupin podle věku a dovedností a vedoucí je od sebe díky barevným tričkům (žlutá, zelená, červená a černá) na první pohled snadno rozeznají.

Zatímco děti na Lavičkách trénují, hrají si a učí se základy záchrany, jejich starší kolegové se během léta připravují na skutečnou službu u přehrady. Třebíčští vodní záchranáři na Dalešické přehradě pravidelně celé letní prázdniny drží hlídky a jsou připraveni pomoci lidem, kteří se dostanou do potíží.
Propojení dětského výcviku, dobrovolnické služby a profesionálního záchranářství je jedním z hlavních důvodů, proč má tábor smysl. A možná právě mezi letošními účastníky jsou i budoucí vodní záchranáři, zdravotničtí záchranáři nebo instruktoři. Na Lavičkách se totiž učí nejen to, jak si užít léto u vody, ale především jak se zachovat ve chvíli, kdy jde o zdraví nebo život druhého člověka.

Foto HoN: Martina Dědková Chromá a VZS ČČK