Třebíčan Nico Moro si z obyčejné chůze udělal životní poslání. Muž, který má za sebou tisíce kilometrů pěšky napříč světem, se chystá na další velkou výzvu. Už 6. ledna se vydá pěšky z Třebíče do Milána na zahájení olympijských her. Cesta přes Alpy v zimních podmínkách má pro něj hluboký osobní význam a symbolicky uzavírá i jednu kapitolu jeho života.
Chůze je pro většinu lidí samozřejmostí. Pro Třebíčáka Nica Moro se ale stala životním stylem, vášní i způsobem, jak poznávat svět, překonávat sám sebe a inspirovat ostatní. Chodit začal ve třech letech. „Tehdy jsem samozřejmě ještě netušil, že se z obyčejné chůze jednou stane můj životní styl a vlastně i životní poslání,“ říká dnes s úsměvem. Už jako dítě měl k chození blízko. Kolem deseti let chodil pěšky z Třebíče do Stříteže za maminkou do práce. Často se psem, někdy dokonce i s kočkou v batohu. „Chůze pro mě byla přirozená. Svobodná, jednoduchá a opravdová,“ vzpomíná.
Nico otevřeně přiznává, že po slávě toužil odjakživa. Jen dlouho nevěděl, jak na ni dosáhnout. „Neměl jsem žádný výjimečný talent. Až jednou, když jsem jako každý rok dělal reparát z matematiky na státním gymnáziu v Třebíči, se všechno změnilo.“ Při učení sledoval talkshow Jana Krause, kde byl hostem Ladislav Zibura. „Vyprávěl o tom, jak chodí pěšky po světě. A mně došlo, že i z obyčejné chůze se dá udělat něco neobyčejného.“ Rozhodl se ale nejít cestou kopírování. „Chtěl jsem vytvořit komické duo, které bude úplně bez přípravy chodit pěšky po světě a zažívat realitu takovou, jaká je.”
První zkouškou byla trasa z Třebíče do Jihlavy. „Fotili jsme každou dopravní značku, aby nám lidi věřili. Jenže před cedulí Jihlava se nám vybily všechny přístroje. Upřímně, vůbec mě to nepřekvapilo. Tohle se mi děje dodnes.“ Po Jihlavě následovala Vídeň. Pět dní chůze a zhruba 150 kilometrů. Skutečný zlom ale přišel až s cestou z Paříže do španělského Santiaga de Compostela. Celkem 1 600 kilometrů zvládli za 55 dní. „Za tu dobu se nám stalo tolik věcí, že by z toho klidně mohla být kniha. A taky vznikla,“ říká Nico. V roce 2021 měl následovat další velký plán. Pěší cesta z Athén do Třebíče. „Po pár kilometrech se ale kamarád vrátil domů a já šel dál sám. Během 19 dní jsem ušel 550 kilometrů napříč celým Řeckem.“
Touha po ještě větší výzvě ho následně zavedla až do nepálského Káthmándú. Jeho cílem bylo dojít pěšky domů do Třebíče. Nakonec se mu podařilo ujít 3 000 kilometrů přes Nepál, Indii, Pákistán, Omán, Spojené arabské emiráty, Kuvajt, Saúdskou Arábii a Arménii. Cestu však nedokončil. Ne kvůli fyzickému vyčerpání, ale kvůli nečekané popularitě. Například v Indii se objevil v největších novinách s nákladem 3,5 milionů výtisků. „V každém státě jsem se stal doslova globální celebritou. Lidé mě zastavovali na ulicích, chtěli se fotit, chtěli podpisy. Bylo jich tolik, že jsem neměl kam utéct. Dá se říct, že jsem se ocitl v psychickém vězení.“ přiznává otevřeně. Nedokončená cesta ho dodnes mrzí. „Vnímal jsem ji jako své dítě. Ale jednou se vrátím a zvládnu to,“ říká odhodlaně.
Z nepálské cesty si odnesl i netradiční vzpomínku. Tetování z každého navštíveného státu. „Původně to nebyl plán, dnes jsem za to strašně rád. Je to přidaná hodnota celého příběhu,“ vysvětluje. Jeho cílem je dostat se do Guinnessovy knihy rekordů jako první člověk s tetováním z každého státu světa. Momentálně jich má 13, například z Běloruska, Senegalu, Gambie a dalších zemí. Reputaci z nedokončené nepálské cesty by si chtěl Nico Moro napravit už velmi brzy. Další výzva má konkrétní datum i jasný cíl. „Šestého ledna 2026 bych se chtěl vydat pěšky z Třebíče do Milána na zahájení olympijských her,“ říká. Čeká ho přibližně 900 kilometrů, které chce zvládnout za 30 dní. Denně by tak měl ujít zhruba 30 kilometrů. „To by samo o sobě nebylo nic výjimečného. Jenže to bude v zimě a přes Alpy. A to už je úplně jiný příběh,“ dodává otevřeně. Právě zimní podmínky a horský terén z něj dělají výzvu, která bude tvrdým bojem s časem i se sebou samým. Nico ale věří, že ji dokáže zvládnout. Nejen kvůli sobě.
Důvod, proč si vybral právě Itálii a olympiádu, je velmi osobní. „Jsem napůl Ital a napůl Čech. Do Itálie jezdím několikrát do roka za rodinou, takže tahle cesta pro mě má hluboký význam,“ vysvětluje. A i když sám žádným olympionikem není, propojení chůze a olympijských her mu dává smysl. „Připadá mi to jako silný a dobře zapamatovatelný nápad.“ Celou cestu by navíc rád věnoval své zesnulé babičce. „Umírala v době, kdy jsem byl v Indii. Chtěl jsem se na Vánoce vrátit hlavně kvůli ní, ale neudělal jsem to. Už jsem ji pak nikdy neviděl a dodnes mě to strašně mrzí,“ svěřuje se. Právě proto má být putování z Třebíče do Milána symbolickým gestem. „Tuhle cestu chci jít pro ni. Jako své vlastní odčinění.“ Silnou roli v jeho životě sehrál také děda, který už dnes není mezi živými. „Měl vážné problémy s nohama. Vždycky mě bolelo sledovat, jak by si se mnou třeba chtěl zahrát fotbal, ale nemohl,“ vzpomíná Nico. Právě díky němu si uvědomil zásadní věc. „Dokud můžu chodit, musím si plnit své sny. Protože moc dobře vím, že jednou přijde den, kdy už to možné nebude a zůstanou mi jen vzpomínky.“
O své zkušenosti se dnes dělí dál. O svých cestách přednáší na základních, středních i vysokých školách, ale také v kulturních centrech nebo domovech pro seniory. „Baví mě předávat to, co jsem si poctivě odchodil. A největší radost mám ve chvíli, kdy za mnou přijde dítě a řekne mi, že jsem ho inspiroval k tomu, aby i ono vytvořilo něco výjimečného,“ říká. Symbolickou tečku za každou jeho cestou pak představují boty, ve kterých putuje světem. „Ručně mi je vyrábí můj táta v Itálii. I díky němu má každá moje cesta pevné základy, a to doslova i symbolicky,“ uzavírá svůj příběh Nico Moro.
