Partneři zpravodajství

Yashica Events

ROXY Club Třebíč

Bowling U Kmotra

Aquapark Laguna

Chci se stát partnerem

Jan Uher

za 3 dny

PRAHA/TŘEBÍČ (juh) – V pondělí jsme si volným dnem připomenuli jeden z nejdůležitějších svátků našeho státu. Přestože nejde o žádné kulaté výročí, rozhodli jsme se za událostmi 17. listopadu 1989 ohlédnout podrobněji a pokusit se uvědomit si, co a proč se tehdy stalo a jak si demokracie dobývala svoji cestu do společnosti. Nebylo to vůbec lehké ani snadné a v podstatě až do generální stávky 27. listopadu si účastníci nemohli být jisti vůbec ničím. Natož vítězstvím.

Čím dál větší nespokojenost v tehdejším komunistickém Československu rostla celý rok 1989. Lidé, jako by něco tušili, se přestávali bát. Čím dál víc občanů podepisovalo prohlášení Několik vět, probíhaly demonstrace k výročí 21. srpna a 28. října, na které státní moc reagovala nelítostným potlačováním a zatýkáním. Přichází říjen a východní blok se hroutí, 9. listopadu padá Berlínská zeď, ale československé vedení KSČ v čele s Milošem Jakešem reformy odmítá.

Vlna odporu dorazila i do Třebíče
Přichází 17. listopad a s ním dnes již notoricky známá studentská demonstrace k 50. výročí uzavření českých vysokých škol. Povolený pochod byl na Národní třídě brutálně rozehnán policií, stovky zraněných. Objevily se zprávy o údajném mrtvém studentovi, které se posléze ukázaly jako nepravdivé, ale pravděpodobně právě to vyvolalo obrovskou vlnu odporu. A ta vlna dorazila i do „rudé“ Třebíče. První její projev, zatím jen nesmělý, proběhl hned v pondělí k večeru pod sousoším Cyrila a Metoděje.

Co se v pátek stalo v Praze, jsme se dozvěděli z poslechu stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Se dvěma kamarády, se kterými jsem pracoval na stavbě dnešní Laguny, jsme ze zpráv byli zděšeni a během dne v nás rostl vztek, který překonal strach. Když skončila šichta, popadli jsme doma nějaké svíčky a šli k Cyrilovi. Měli jsme pocit, že něco musíme udělat. Aspoň tu svíčku zapálit! Pod Cyrilem jsme zjistili, že nejsme sami. Stejný pocit mělo několik kamarádů drtivou většinou z vodáků Aliho Pučalíka a Harryho Šťastného a sokolů od Jiřího Herzána. Protože jsem si jistý, že bych na někoho zapomněl a nemám souhlas od všech, na které si vzpomínám, nechci zde uvádět žádná jména. I když by si to zasloužili, protože od některých si tento jednoduchý čin vyžadoval obzvláště velkou odvahu. Ať to byl mladý lékař, nebo konstruktér pletaček z Unipletu.

„Vypadněte!“ usykával mezi zuby uniformovaný příslušník veřejné bezpečnosti, který s námi tam někde uvnitř souhlasil a třeba by i svíčku zapálil, ale byl ve službě a nenápadně konal svoji povinnost: „Fotí vás estébáci, blbci. Zmizte!“

Ale to už nešlo. Nikomu nebylo do smíchu. Vyměňovali jsme si skoro holé věty, zapálili svíčky a šli na pivo.

Výsledky fotografického snažení příslušníků StB jsme s kamarády viděli hned druhý den, kdy si nás na kobereček zavolal ředitel Technických služeb Karel Zlevor: „Co jste tam, vy idioti, dělali?“ Tak už nás mají. No co, někdy to přijít muselo.

Rostoucí davy
A pak to šlo všechno velmi rychle. Díky jakémusi kyvadlovému efektu se jedním z hlavních hesel následujících dní stalo „Nejsme jako oni!“ a obdoba Občanského fóra na Slovensku se stala „Verejnosť proti nasiliu“. V násilí se nikomu nechtělo pokračovat a celé to překotné, ale nenásilné převzetí moci si vysloužilo pojmenování sametová revoluce. Zcela nepochybně na tom měl rozhodující zásluhu tehdejší disident, dramatik, spisovatel a budoucí prezident Václav Havel. Ve světě jsme si tím vysloužili do té doby nepředstavitelné uznání a obdiv.

Ale zpátky do Třebíče. V úterý už byl hlouček pod Cyrilem větší. Možná, že hned v to úterý, možná ve středu už nás tam bylo na tři sta. Milan Šťastný se v Konibaru učil nazpaměť prohlášení studentů, které pak pronesl k prvním davům, Socan přečetl poselství kardinála Tomáška…

A jako symbol revoluce zavlála na vrcholu městské věže státní vlajka. Najednou jsme ji vnímali úplně jinak. Konečně to byla skutečně NAŠE vlajka, symbol svobody a sounáležitosti. Vynesli ji tam ti z nás, kterým nedělají výšky problém a mají koule nekecat a konat.

Další den přijeli první herci – Třebíčáci – Jiří Pecha a Miroslav Donutil. Z Prahy přijížděli studenti a potvrzovali nelítostný zásah bezpečnostních sil na Národní třídě v Praze. Za výlohou dnešního knihkupectví Jakuba Demla, kde už tenkrát měla sídlo Československá strana lidová, se objevila televize, ve které se donekonečna přehrávaly scény z Národní třídy, kdy studenti vztahují holé ruce proti štítům pendrekářů a ti je nemilosrdně mlátí. Probíhal zoufalý zápas o čas a informace.

Boj o informace
Je třeba si připomenout, že nebyly mobilní telefony, kopírky, tiskárny… Vrcholem rozmnožovací techniky byl tenkrát tzv. cyklostyl, kde se ve velmi omezeném počtu daly množit strojopisy pomocí blan smrdících lihem a tyto blány byly přísně evidovány. Státní moc dělala, co mohla, aby šíření informací zabránila. Zdrojem normálních informací bylo vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky.

Obrovskou pomocí ze Západu se staly zásilky rozmnožovací techniky, a to především ze sousedního Rakouska a Německa. Už během prvních dnů sametové revoluce se i na Vysočinu, včetně Třebíčska, začaly dostávat zásilky rozmnožovací techniky ze zahraničí, které měly pro místní Občanská fóra zásadní význam. Jednalo se o malé xeroxy, cyklostyly, voskové duplikátory a tiskárny, ale také o tak základní věci, jako byl papír a barvy, kterých byl tehdy velký nedostatek.

Vznik Občanského fóra v Třebíči
Občanské fórum bylo založeno i v Třebíči. V Jiskře z 6. prosince si můžeme přečíst: Budova č. 20 na Hasskově ulici v Třebíči má od pátku nové poslání. Sídlí zde koordinační centrum Občanského fóra pro okres Třebíč. Má své telefonní číslo 3236, před vchodem do budovy si může každý vyzvednout materiály, za výkladem byl umístěn televizor, z videokazet se promítaly mnohé záznamy pořadů, které jsme nedávno se zájmem sledovali.

Ve svém prohlášení č. 1 koordinační výbor Občanského fóra uvádí: Vážení spoluobčané! Dne 30. listopadu bylo v Třebíči ustaveno koordinační centrum Občanského fóra okresu Třebíč, které navazuje na práci prozatímního výboru.

Zásilky často převáželi studenti a dobrovolníci, zapojili se emigranti, kteří techniku sháněli v exilových komunitách a posílali ji přes hranice jako pomoc demokratizačnímu hnutí. Na Třebíčsku pak tyto stroje končily především v improvizovaných „tiskových dílnách“ při Občanských fórech, kulturních domech a školách. Jen díky této technice se dařilo boj o informace vyhrávat a rychle šířit aktuální prohlášení, výzvy ke shromážděním i informace o stávkách. Představovalo to zásadní zlom — poprvé bylo možné ve velkém a bez cenzury tisknout a distribuovat informace, což mělo na dynamiku revoluce i v menších městech výrazný dopad.

Jiskra mezi komikou a mrazem
Že je to průšvih a že se do pohybu dávají síly, které nebude snadné zastrašit, pochopili i komunističtí funkcionáři na Třebíčsku, kteří se však jen velmi neradi vzdávali představ, že by měla skončit jejich neomezená moc stvrzená ústavou na věčné časy. Číst si titulky z tehdejší Jiskry (předchůdce Horáckých novin) je trošku zábavné a trošku mrazivé.

22. listopadu 1989: Otevřeně a kriticky, Nastolit atmosféru důvěry, Dialog ano – konfrontaci ne…

Zvolání člena předsednictva OV KSČ a předsedy ONV Zdeňka Bernáta je komické a výmluvné: „Což není dost problémů ve službách, občanské vybavenosti, bydlení i různých nepořádků ve sféře řízení společnosti? Bylo by však správné, aby se začalo stávkovat a zavádět chaos do národního hospodářství? Což nemáme dostatek důkazů o škodlivosti takovéto formy nátlaku ze sousedního Polska, kde po dobu deseti roků trvajících stávek dospělo k dnešní katastrofální hospodářské situaci? A to my nesmíme připustit. Vždyť koho bychom více než samy sebe potrestali?“

Prostě dejte nám klid na práci (rozuměj: dejte nám pokoj), nechte věci, jak jsou, a běžte domů…

Po generální stávce už nebylo cesty zpět
Podobná vroucná přání však ani v Praze, ani na Třebíčsku a ve zbytku republiky tehdejší rodící se občanská společnost neuposlechla a 27. listopadu proběhla úspěšně generální stávka, po které bylo jasné, že režim ztratil podporu společnosti i schopnost situaci zvrátit. V následujících dnech padalo jedno politické rozhodnutí za druhým: vláda začala jednat s Občanským fórem, postupně odstupovali představitelé KSČ spojení s tvrdou linií a 29. listopadu Federální shromáždění zrušilo ústavní články o vedoucí úloze strany. Otevřely se hranice, do veřejného života se vraceli dříve zakázaní lidé a začala probíhat rehabilitace politických vězňů. V první polovině prosince byla jmenována vláda národního porozumění a politické změny postupně vyústily v prosincové zvolení Václava Havla prezidentem republiky — symbolický okamžik završující rychlý a zásadní obrat v poměrech země.