Partneři zpravodajství

Yashica Events

ROXY Club Třebíč

Bowling U Kmotra

Aquapark Laguna

Chci se stát partnerem

Petr Herbrych

za 1 týden

Za posledních patnáct let prošla tuzemská politická scéna velkou proměnou. Nejen personální, ale i stranickou. Stačí se podívat na novou vládu, kterou tvoří subjekty vzniklé po roce 2010. Navíc v Poslanecké sněmovně jsou aktuálně pouze dvě tradiční strany - ODS založená v roce 1991 a KDU-ČSL s více než stoletou historií. Jiné obdobně letité strany, sociální demokracie a komunisté, jsou už druhé volební období mimoparlamentní. Dlouhá tradice lidovců ale s sebou také nese až do dnešní doby stále konfrontace ohledně její účasti na minulém režimu. Podobně jako u sociální demokracie řadě lidí na první dobrou naskočí Zdeněk Fierlinger, u lidovců to je zase rozporuplný kněz Josef Plojhar. Ačkoliv na nejvyšších patrech fungovaly zbylé strany Národní fronty, až na jisté výjimky, coby fíkový list a podpora komunistické straně, v obcích a městech byli jejich členové skutečnou opozicí vůči režimu. Ať už na přelomu 40. a 50. let, nebo v období normalizace. S ohledem na dlouhodobě silnou podporu to na Moravě, tedy i na Třebíčsku, byli členové lidové strany.

Odvaha týnského předsedy
V minulém vydání byl na této stránce představen velmi poutavý a zapamatováníhodný příběh lidoveckého tajemníka Jaroslava Dokulila. Ač ve výčtu všech zdejších osobností a různých činovníků nepatří mezi nejznámější, mělo by tak ale být. Nebýt právě jeho odvahy, mnohé třebíčské památky by zde už dnes nestály. Namátkou se hodí zmínit kaple v Týně a na Strážné hoře či i drobné památky v podobě křížů. Nemusí se v dnešní době zdát, ale právě památková péče byla jakousi opoziční prací vůči komunistickému režimu. Mimo to se tajemník Dokulil ukázal také coby skvělý organizátor společenských akcí. Jeho pestrou činnost však pozastavil rok 1973. Za pouhý jeden měsíc se partě nadšenců povedlo postavit u baziliky lešení, omítnout zdejší věže a lešení opět sklidit. Samozřejmě bez jakéhokoliv povolení úřadů.

Navázání Jiřího Karase
Roku 1973 se tedy lidová strana musela svého činného tajemníka zbavit. Trnem v oku komunistům byla jeho angažovanost v památkové péči i osobní statečnost. Už roku 1971 dostala třebíčská ČSL úkol, aby ze svých řad vyhodila dva členy - továrníka Schwangmaiera a doktora Karase staršího. Nicméně Jaroslav Dokulil se za oba postavil. Neměl srdce je vyhodit a raději je požádal, zda by nevystoupili sami. I tato skutečnost mu byla v kombinaci s výše uvedenou opravou baziliky zazlívána. Probíraný tajemník ČSL byl však i po svém odchodu významnou postavou pro místní lidovce. I přes to, že už nebyl veřejně činný. Právě Jaroslav Dokulil sehrál důležitou roli ve formování nové generace místních lidovců. To ostatně potvrdil také Jiří Karas, který se díky jeho práci naučil organizovat společenské akce a pečovat o kulturní dědictví. „Já jsem mu nesmírně vděčný, jelikož právě on mi ukázal, že je potřeba tyto věci chránit, jak je udržovat a dávat do pořádku,“ pověděl Jiří Karas.

Po roce 1973 nastal v místní organizaci ČSL útlum, změna však přišla na počátku 80. let. Významnou roli zde sehrál již zmíněný Jiří Karas. V předchozích letech bylo jeho členství ve straně pro coby syna politického vězně „na hraně“, sám byl dokonce před promocí v roce 1975 vyhozen z vysokoškolských studií. Nově se ale mohl aktivně zapojit do lidoveckých struktur. S plnou vervou se vrhl na získávání nových členů, seznámil se s lidmi se stejným smýšlením a podařilo se mu dát městskou organizaci v Třebíči opět dokupy. Stal se také členem výboru, avšak stát se předsedou  mohlo být problematické pro Karasův „kádrový profil“, řečeno hantýrkou vedoucích orgánů KSČ. Zkrátka se nevědělo, jak na to. Řešení nalezl až lidovec z jiného okresu. Ten tehdy jako host na třebíčské schůzi přišel s myšlenkou tajné volby. Aby se nenominovali kandidáti, ale aby členové na lístečky napsali jméno, koho by chtěli za předsedu. A pozdější poslanec Karas se objevil hned na šestnácti lístcích ze sedmnácti. Že se mu organizaci podařilo pozvednout, může například doložit, že na podzim 1989 měla organizace nad 200 členů s věkovým průměrem 37 let. „Dokonce jsme měli problém, jak šestnáctičlenný výbor zmenšit. Každý měl zájem se zapojit,“ zavzpomínal Jiří Karas.
Také této nové generaci se v Třebíči podařilo navázat na práci někdejšího tajemníka, co se týče v organizaci společenských akcí i péči o památky. Zdejší lidovci pořádali přednášky katolických akademiků, například profesora Květoslava Šipra či doktora Zdeňka Hejla, i vystoupení Spirituál Kvintetu, aktuální dění pravidelně glosovali na svých vývěsních deskách. Zvláště tento informační kanál v podobě vývěsky na dolní a horní straně náměstí byl na takové úrovni, že bylo na činovníky Socialistického svazu mládeže, aby u lidovců čerpali inspiraci. „Kulturní akce jsme odhlasovali jako vnitrostranické, že se budou prodávat vstupenky pouze pro členy lidové strany. Ovšem sem tam přišli také členové KSČ, že by chtěli také. Tak jsem říkal, že mohou, stačí vstoupit do lidové strany,“ řekl s úsměvem dlouholetý poslanec a někdejší velvyslanec v Bělorusku. Městská organizace se zabývala též neživou kulturou. Každý člen výboru dostal na starost konkrétní památku, kterou měl opravit. K tomu Jiří Karas blíže uvedl: „Národní fronta vyšla vstříc materiálem, veškerá práce už pak byla na nás. Když si teď vzpomenu, tak třeba Pavel Janata dostal za úkol, aby natřel střechu na kapli svatých Petra a Pavla. Mně připadly na starost kapličky na Stařečce, v Borovině a další.“ V této době se povedly mnohdy až nebývalé kousky. Například díky upozornění paní Marie Malouškové se zachránila kaple na borovinské Pražské ulici, po intervenci Jiřího Karase sousoší věrozvěstů Cyrila a Metoděje na náměstí. Nicméně na těchto místech se hodí pojednat o dvou až neuvěřitelných činech.

Kříž na Litoltově ulici a Boží muka na Znojemské ulici
„Jak jsem člověk střízlivý, tak tvrdím, že tohle je z oblasti zázraků,“ sdělil na úvod i po letech s jistým nadšením Jiří Karas. Řeč je o záchraně kamenného kříže na Litoltově ulici. Čtyři týdny před Velikonocemi roku 1985 projížděl Jiří Karas se svou dcerou Bráfovou třídou, když si všiml svaleného kříže. Ještě před jeho rozsekáním se ale třebíčskému lidovci povedl sebrat vzorek kamene, na jehož základě se objednal nový kříž. Ovšem při jeho instalaci nastal problém. Pro jeho tíhu jej nešlo dostat na potřebné místo, leda pomocí autojeřábu. Kde ale takový stroj narychlo sehnat, že? „V tu chvíli jsem se ohlédl a on skutečně jel autojeřáb. Mávl jsem rukou a řidič zastavil. V sobotu dopoledne, kdy bylo na ulicích mrtvo,“ poodkryl bývalý diplomat. Následně řidiče poprosil, zda by jim nemohl kříž zvednout. Řidič bez jakýchkoliv problému pomohl a pak pokračoval ve své cestě. A dodnes se neví, kdo onen pomocník byl. Pikantní navíc je, že veškerá akce se konala za přímého dozoru příslušníků SNB hledících z jejich protější budovy.

Další událost se oblastně vztahuje k blízkosti dnešní Alfy. Když se zde počátkem 80. let upravovalo okolí, po drcnutí traktoru se sesypala Boží muka. Primář František Veselý tu našel veškerá torza, která následně Jiří Karas se svými kolegy z družstva odvezl do Dvořákova statku ve Stříteži. Až roku 2005 se podařilo sehnat potřebné finanční prostředky a Boží muka zcela restaurovat. Ta však nebyla jedinou památkou, která musela na čas ustoupit zdejší přeměně krajiny. Během zmíněné úpravy kolem Znojemské ulice sebrali zde pracující dělníci také smírčí kámen a pohodili jej do zámeckého prostoru. Na původní místo však kámen opět umístil Jiří Karas s chlapy z JZD, než si jej ale všiml tajemník pro kulturu. Smírčí kámen se tak znovu převezl k zámku na původní místo se navrátil až v roce 1990.

Obrodný proces lidové strany
Že lidovci v místních a okresních organizacích byli režimu skutečnou opozicí, neukazují jen výše zmíněné příklady, ale také dění uvnitř ČSL na samém konci 80. let. Kolem spisovatele Bohumila Svobody se v tu dobu zformoval uvnitř strany reformní proud. Jeho představitelé, mezi které kromě zmíněných Svobody a Karase patřila také známá jména, Josef Bartončík, Richard Sacher či Jan Kasal, sdělili své představy o lidovecké politice. Předně se jednalo o důraz na křesťanský charakter strany, demokracii a rodinu coby základ společnosti. Vedení ČSL však tyto snahy nevidělo příliš rádo. Například v dubnu 1989 generální tajemník nazval obrodný proud jako protistranickou skupinu, která se snaží z ČSL udělat klerikální stranu. Jak také poznamenali historici Jiří Mihola a Michal Pehr v knize o historii lidové strany, generální tajemnák tehdy odděloval stranu před rokem 1948 a po něm. Dle jeho znění nebyla tatáž. Veškerá dlouhá historie tak byla rázem opomenuta a vedoucí orgány se ohlížely pouze za uplynulými jednačtyřiceti lety.

Ani nelibost vůdčích představitelů strany ale nezabránila odhodlání obrodníků. Jedním z jejích mluvčích se stal také v textu probíraný třebíčský lidovec. „Tvůrci nápadu byli především doktoři Svoboda, Sacher a Bartončík a mě do toho následně také zapojili. Naším cílem bylo svolání nového sjezdu, na kterém bychom svrhli tehdejší vedení. Proto jsme vypracovali také křesťanské teze a dařilo se nám přesvědčovat i další členy,“ pověděl Jiří Karas. Sam také pověděl, že i v tuto dobu měl poněkud strach, jaká bude na jeho počínání reakce. „Svobodná Evropa denně hlásila informace a za tím dodala: mluvčí obrodného proudu Jiří Karas - Nezvalova, Třebíč. Celé JZD, kde jsem tehdy pracoval, vše vědělo,“ sdělil někdejší politik.

Když obrodný proud získal ve straně výraznou podporu, rozhodli se jeho členové svolat tajný sjezd, na kterém by se domluvili, jak pokračovat dál. Ten se nakonec konal 14. října 1989 v pražské restauraci Savarin Na Příkopech. „Tato informace se vynesla ven a například dva členové byli v Plzni zadrženi, aby nemohli na sjezd odjet,“ zavzpomínal Karas. Setkání však proběhlo a lidovci zde přijali Deklaraci obrodného proudu v ČSL. V tu dobu však nikdo netušil, že zanedlouho komunistický režim po čtyřech dekádách skončí. Velká výhoda třebíčských lidovců spočívala mimo jiné v tom, že disponovali prostory na Karlově náměstí, kde KDU-ČSL sídlí dodnes. Také v listopadu 1989 se zde například scházeli i představitelé Občanského fóra a v těchto časech lidovci materiálně pomohli i potřebným cyklostylem.

Pozdější stálice tuzemské politiky
Po konci komunistického režimu pak vstoupilo tehdejší Československo do nové kapitoly, v níž významnou roli hrála i ČSL, po transformací pod Josefem Luxem KDU-ČSL. Právě na základě výše zmíněné Deklarace z října 1989 se formovala polistopadová lidovecká politika. A mnozí členové pak byli na dlouhá léta stálicemi české politiky. Probíraný Jiří Karas byl do roku 2006 poslancem a poté velvyslancem v Bělorusku, Jan Kasal opustil brány Poslanecké sněmovny až společně s KDU-ČSL v roce 2010. A jména jako Josef Bartončík, Richard Sacher a Josef Lux snad není ani třeba blíže představovat.