Zárubický kroj má první dvě vlaštovky

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Jan Uher

28. 01. 2025

ZÁRUBICE (juh) – Pátrání po krojích nejde vůbec tak snadno, jak jsme si představovali. Přes naši výzvu s kontaktem, kterou dáváme vždy na konec „krojované stránky“, zatím nepřináší očekávaný efekt. Poslední naše cesta vedla do Zárubic, kde se snaží obnovit nošení krojů během slavností současný starosta se svou ženou. Ta je navíc profesionální švadlena, takže spíchnout kroj pro ni není nic zvláštního. A když je potřeba, zvládne i vyšívání.

Z Oravy do Zárubic
Jak jsme se ale dozvěděli, nepochází ze Zárubic, ani z nějaké blízké obce: „Já jsem se sem přivdala ze Slovenska od Oravy. A shodou okolností se tam o obnovu krojů stará můj bratr. Nějak nás ta láska k tradici a folklóru potrefila oba, i když jsme k tomu doma vlastně nijak zvlášť vedeni nebyli,“ vzpomíná na začátky paní Gabriela Patová. „Připadalo mně, že místní hody jsou takové všední a že by to mohly kroje nějak rozsvítit. Tak jsem řekla bráchovi, jestli by nám pár krojů nepůjčil. A on mě říká – ségra, jsi švadlena, zjisti si, jaké kroje k vám patří, a ty ušij, vždyť to pro tebe není nic těžkého!“ směje se dnes.

S pomocí kronik, muzea i heraldiky
Tím začalo několikaměsíční pátrání po tom, jak vlastně zárubický kroj vypadal. „Nejdřív jsme zkoušeli kroniku. Paní kronikářka našla poslední zmínky někde kolem roku 1850. Od té doby už se tu kroje nenosily,“ popisuje Patová. Jenže samotná zmínka nestačila – nebylo podle čeho šít.

Pomoc proto hledali i v muzeích. Zamířili do Znojma za etnografem Jiřím Mačudou, se kterým se snažili podchytit alespoň základní rysy krojů – barvy, střihy, výšivky. Do hry nakonec vstoupil i obecní znak. „Zárubický znak je zelenobílý, tak jsme si řekli, že by se to v kroji mohlo nějak odrazit. Není to stoprocentně autentické, ale od něčeho jsme se odrazit museli,“ vysvětluje švadlena.

Poradkyně z Hrotovic
Zároveň si byli od začátku vědomi, že nejde o dokonalou rekonstrukci. „My se tím nikde nechceme prezentovat jako s původním historickým krojem. To opravdu není a netroufli bychom se to někomu tvrdit. Je to spíš taková pocta tomu, co tu kdysi bylo,“ říká otevřeně.

K práci se nakonec přidaly i další konzultace – například s folkloristkou a vedoucí souboru Hrotovčánek z Hrotovic Renátou Holíkovou, kde s kroji pracují dlouhodobě. Gabriela Patová tak získala alespoň základní podklady, jak by mohl zárubický kroj dnešní doby vypadat. A pak už přišla na řadu realizace.

Pro látky do Polska
Sehnat vhodné látky nebylo jednoduché. „Nejdřív jsem jela do Polska, protože od nás to tam máme kousek a jsme zvyklí tam jezdit. Tam mají krásné látky vhodné na kroj. Později jsem zjistila, že se podobné látky vyrábějí i u nás, ale to už jsem měla vše potřebné nakoupené,“ usmívá se. Pomáhal i její bratr, který se folkloru věnuje dlouhá léta a na Slovensku stál u znovuzrození krojů v jejich obci. Dnes tam mají kroje děti, dospělí i senioři.

První dvě vlaštovky
Výsledkem několikaměsíční práce jsou dnes zatím jen dva kompletní kroje – dámský a pánský. „Jsou to první vlaštovky a poprvé jsme je měli na sobě manžel a já. Tyhle dva jsou obecní, uložené u nás doma a půjčujeme je na slavnosti stárkům,“ vysvětluje Patová. Přijetí mezi lidmi je prý velmi dobré. „Každému se to líbí. Je to jiné, než když jde během slavnosti každý v něčem jiném.“

Do budoucna by si Zárubičtí přáli mít krojů víc, alespoň ve zjednodušené podobě. Pro děvčata by stačila sukně a bílá halenka, pro kluky košile s vestou. „Bylo by to takové jednotné. Hned to celé vypadá jinak,“ říká starostova manželka. Zádrhelem jsou ale peníze i čas.

Není to levné, ale stojí to za to
Kroje nejsou levná záležitost. Nejdražší jsou tradiční kožené boty – holínky. „Ty se dnes pohybují klidně kolem deseti tisíc za pár. Ty, které zde vidíte, se našly při vyklízení půdy a byly tvrdé jako kopyto. Dalo neskutečnou práci, než jsme je zase dali do pořádku, ale teď jsou krásné, kůží i podbité a jsou opravdu autentické – historické,“ popisuje. Takové holínky se musí vyrábět ručně, z kvalitních materiálů, a to se zákonitě projeví na ceně.

Otázkou zůstává i to, kdo by se o případné větší množství krojů staral. „V některých obcích se o to stará obec, jinde sokol nebo ochotná paní… Může to klidně být dvacet krojů. To je šílená práce,“ říká Patová. Sama by si na podobnou starost teď netroufla.

Zárubický kroj je tak zatím spíše symbolickým začátkem než hotovou tradicí. Přesto už dnes dává místním slavnostem úplně jiný ráz. „Když jdou stárci a děti jednotně oblečení, je to úplně jiný pohled. Najednou to má řád, barvy, atmosféru,“ uzavírá Gabriela Patová. První dvě vlaštovky už tedy v Zárubicích vyletěly. Teď se čeká, jestli přiletí i další.

Foto HoN: Jan Uher a archiv obce

Na stránkách Horáckých novin jsme se rozhodli věnovat lidovým krojům na Třebíčsku. Kdysi byly takřka nedílnou součástí našeho venkova. Někde už jsou zcela zapomenuté, jinde snesené z půdy, oprášené a doslova znovuzrozené, jinde s pomocí etnografů a kronik pracně rekonstruované.

I když se svou pestrostí nemůžeme rovnat bohatému Slovácku, je až překvapivé, jak krásné a různorodé naše podhorácké kroje jsou. A kde všude jsou!