Po skončení bojů druhé světové války a osvobození Československé republiky nebyl se svou minulostí konfrontován pouze básník Jan Zahradníček, o němž byla řeč v minulém díle. Také do života dobře známého Jakuba Demla se po roce 1945 obratem vrátily jeho dřívější antisemitské texty. Zároveň byl na základě dvou prezidentských dekretů vyšetřován pro domnělou kolaboraci. Ačkoliv se tato obvinění neprokázala, utrpěl kněz těžkou újmu na osobní pověsti a až do konce života nemohl publikovat svá díla. Další díl historického seriálu Zkoušeni vírou nepředstavuje Jakuba Demla pouze z literárního hlediska, ani nenahlíží do jeho často probíraného soukromí, ale ukazuje jeho neustálou životní konfrontaci se společenskými postoji své doby.
Na zkušenou do Rakouska i první z gymnaziálních básníků
Sedmisethlavou obec Tasov na Žďársku si většina lidí na první dobrou neodmyslitelně spojuje s osobou Jakuba Demla. U básníka takového formátu to ostatně není divu. Velké pozornosti se však netěší pouze známá díla jako Zapomenuté světlo, Šlépěje, Moji přátelé a mnohá další. Poutavý je i Demlův životní příběh, jak se pokusí nastínit následující řádky. Právě ve zmíněné vsi, jíž protéká řeka Oslava a nad níž se na mírném návrší tyčí kostel svatých Petra a Pavla, začala životní pouť uznávaného básníka a kněze. Narodil se 20. srpna 1878 jako první syn tasovského kupce a chalupníka Jakuba Demla a jeho choti Antonie, rozené Bělochové. Nutno podotknout, že u Demla staršího šlo již o druhé manželství. Celkem se manželům Demlovým narodilo pět dětí, avšak dvě z nich zemřely v útlém věku.
Zpátky však k osobě Jakuba Demla mladšího. Po absolvování obecné školy jej otec roku 1889, coby sotva jedenáctiletého hocha, poslal „na zkušenou“ do Wulzeshofenu poblíž rakouského Laa. Pobyt u německé rodiny však netrval dlouho, ještě téhož roku se Deml vrátil domů ke své umírající matce. I těchto několik týdnů v něm však zanechalo hlubší znalost německého jazyka. Další Demlovy kroky vedly z Tasova do Třebíče. Místní gymnázium bývá v uměleckých i publicistických dílech označováno jako „gymnázium básníků“, a to s odkazem na své významné absolventy. Byl to právě Deml, první z této výrazné generace básníků–absolventů, kdo svým působením předurčil směřování třebíčského gymnázia. Už zde podnikl své první literární kroky, když publikoval ve studentském časopise.
Jak rozličné mohou být životní dráhy jednotlivých absolventů, ukazuje maturitní ročník 1898. Spolužákem Demla byl například jistý Bohumír Šmeral. Tehdy však ani jeden netušil, že se v budoucnu zařadí mezi významné osobnosti nejen třebíčského gymnázia, ale i českých dějin. Zatímco tasovský rodák proslul skrze literaturu, jeho třebíčský spolužák se stal výraznou postavou politického života.
V nelibosti církevních představitelů
Co Demla silně ovlivnilo do budoucna, bylo na přelomu 19. a 20. století setkání s básníkem Otokarem Březinou. A to nejen po stránce literární, ale i životní. Právě tento přátelský vztah měl zásadní podíl na tom, že se Deml po maturitě vydal na studium bohosloví. Kněžský seminář dokončil roku 1902 a primiční mše se samozřejmě nemohla konat nikde jinde než v rodném Tasově. Další kroky v Demlově duchovní cestě však byly poněkud komplikované. Po celý život jej totiž provázela složitá, až konfliktní osobnost. Ačkoliv byl zpočátku mladý a aktivní kněz v těsném kontaktu s autory Katolické moderny a dokonce přispíval do jejích periodik, postupně se začal vůči tomuto směru vymezovat. Podobně kritický byl i vůči samotné církevní správě. Vinou těchto ostrých názorů se mladý kněz ocitl v nelibosti církevních představitelů. Spor se kromě zákazu překladů a vydávání děl promítl také do jeho neustálého přemisťování – Kučerov u Vyškova (1902–1904), Babice (1904–1906), Martínkov (1906), Třešť (1906–1907) a Bystrc u Brna (1908–1909). Rozpory nakonec dospěly tak daleko, že biskupství Demla roku 1909 zprostilo duchovní služby. Rázem se tak poměrně mladý člověk ocitl bez finančních prostředků a byl nucen hledat pomoc u svých blízkých. Například u babického kněze Josefa Ševčíka, známých v Jaroměřicích nad Rokytnou, malíře Josefa Váchala v Praze či u sestry v Jinošově. V této situaci musel nakonec zakročit jeho bývalý spolužák a říšský poslanec za sociální demokracii Bohumír Šmeral, který mu zprostředkoval finanční podporu.
Trable za první republiky
Po časté změně adres se Deml počátkem 20. let navrátil do rodného Tasova, kde si nechal na základě projektu věhlasného architekta Bohuslava Fuchse postavit kubistickou vilu. Samotný začátek první republiky se u kněze nesl ve znamení naděje a jisté euforie. Sám Deml vznik Československé republiky přivítal s velkou radostí. Podobně jako další katoličtí autoři i on očekával, že nový stát naváže na hluboce zakořeněné křesťanské tradice. Počáteční veřejná angažovanost se projevila například v básníkově spolkovém životě. Roku 1921 se společně s Pavlou Kytlicovou, svou hospodyní a mecenáškou, aktivně zapojil do sokolských struktur. Zajímavý kontrast se odehrál v roce 1924. Je až s podivem, že katolický kněz stanul před soudem kvůli urážkám na adresu katolického tělovýchovného spolku Orel. Nadšení pro sokolskou myšlenku však u Demla skončilo rokem 1929. Tehdy se po republice konaly mileniální svatováclavské oslavy, do nichž se však Sokol nezapojil. Proto také dal Deml jeho řadám sbohem.
Rok 1929 je vůbec pro tasovského rodáka jakýmsi přelomem. V tomto roce zemřel básník Březina a ztráta dlouholetého přítele Demlem velmi otřásla. Zároveň u něj nastalo jisté vyostření názorů. Jistě, poměrně břitkým jazykem oplýval Deml už v dobách monarchie. Tentokrát se však mnohá jeho sdělení táhla s ním po zbytek života a zároveň se vinou svých názorů rozkmotřil se svými přáteli. Jak už bylo předesláno, Demlova povaha nebyla všem po chuti. Také literární kritik Bedřich Fučík se ve svých Čtrnáctero zastaveních později pozastavil u básníkových „vrtkavostí a urážejících se rozmarů“. Přesněji Fučík čtenářům napsal: „Deml byl bytostně dobrý člověk, ale zároveň mimózovitě nedůtklivý vůči jakékoli kritice. Byla-li slovní, přešel ji v rozhovoru jakoby nic, ale nezapomněl na ni. Trochu jsme se tehdy rozkmotřili, ale tvářili jsme se navenek postaru.“ Ve zmíněném případě se pomyslným jablkem sváru stalo Demlovo dílo Mé svědectví o Otokaru Březinovi, které napříč společností vyvolalo velký rozruch. Ve vzpomínkách na zesnulého přítele Deml zcela otevřel některé dosud málo známé Březinovy názory. Zvláště antisemitské pasáže byly pro tehdejší veřejnost šokující. Ačkoliv se tímto dílem zpřetrhalo přátelství mezi Demlem a Františkem Xaverem Šaldou, autenticitu Březinových výroků potvrdil třeba i Karel Čapek. Je však třeba dodat, že do textu tasovský básník vtiskl také své vlastní pohledy na svět. Ovšem o samotném Demlovi a jeho poněkud odvrácené, antisemitské tváři až později. Nejen vzpomínky na Březinu naplno rozjely veřejnou diskusi, ale také například Zapomenuté světlo z roku 1934.
Svým smýšlením konzervativní kněz podrobil kritice i politické uspořádání první republiky a její čelní představitele. Vedle poměrně snadného cíle v podobě Edvarda Beneše neunikl Demlově pozornosti ani prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Sám kněz sice uváděl, že si Masaryka i přes odlišné názory váží, to mu však nebránilo v ostrých výpadech na jeho adresu. Za urážku prezidenta republiky dokonce Deml stanul před soudem, proces ale záhy zastavil sám prezident Masaryk. V této souvislosti se hodí zmínit, že oba zmínění si dokonce navzájem dopisovali a zároveň Masaryk patřil mezi štědré Demlovy donátory.
Odvrácená tvář věhlasného básníka
Je-li řeč o Demlovi ve 30. letech, velmi často se zmiňuje tvorba silně poznamenaná antisemitismem. Nejčastěji bývají uváděna díla Mé svědectví o Otokaru Březinovi, kde se kloubí názory dvou básníků, a také závěrečné díly Šlépějí. Jak uvádí bakalářská práce Anny Matějkové pojednávající o antisemitských stereotypech v české literatuře, tyto autorovy výpady se datují od konce 20. let do roku 1941. V posledním zmíněném roce byl Deml svými blízkými upozorněn, že bohužel šíří hitlerovské myšlenky a poněkud zabředává do, našimi slovy, smrdutých kolaborantských vod.
Na tomto místě je třeba podotknout, že antisemitismus v české literatuře není záležitostí čistě demlovskou. Tyto prvky se dají nalézt také v dílech dřívějších autorů, například Jana Nerudy nebo Petra Bezruče, a z Demlových vrstevníků například u Rudolfa Medka. Zatímco jedni mohli židovskou komunitu vnímat jako cizí národnostní prvek, Deml, coby silně konzervativní člověk, na ni nahlížel nadále onou středověkou, až tmářskou optikou křesťanského antijudaismu. Tedy jako na skupinu, která je zodpovědná za smrt Ježíše Krista. Podle literárního kritika Bedřicha Fučíka byl navíc Demlův antisemitismus v lecčems podobný tomu u Petra Bezruče. Jejich pojítkem byla jistá osobní zkušenost z venkovského prostředí.
Problém antisemitských výroků je v případě Demla velkým tématem. Protižidovský tón nelze v jeho dílech přehlédnout a samozřejmě není možné jej jakkoli omlouvat. Označit však Demla jedním šmahem za kolaboranta a stoupence nacismu není na místě. To se také prokázalo po roce 1945, kdy se nepotvrdila vznesená obvinění podle malého i velkého dekretu. Jak ale v této souvislosti při obhajobě poukázal právník Alois Plichta, není možné Demla označovat za zarytého antisemitu. Kupříkladu to byl právě on, u koho našel zastání v Německu pronásledovaný profesor židovského původu Theodor Lessing. Oba si také vzájemně dopisovali a v korespondenci se nazývali přáteli. Na Demlovu obhajobu vystoupil před šestnácti lety ve své studii například německý akademik Alexander Wöll. Dle jeho slov rozhodně tasovský rodák nebyl fašistou, jelikož jeho názory neobsahují pro režim zásadní prvky, jako jsou korporativismus a oslava násilí.
Kolaborace? Nikoliv
Právě zmíněná Demlova tvorba vzbuzovala po druhé světové válce řadu otázek o básníkově bezúhonnosti. Také u něj vyvstávaly otázky, zda se i on svým počínáním za druhé republiky a protektorátu neušpinil. Vůbec skupina katolických literátů byla konfrontována se svými konzervativními postoji a kritikou Československé republiky. Ne vždy ale tyto útoky, nejčastěji vedené z levé strany politického spektra, dopadly na úrodnou půdu. Mnohdy totiž napsaná slova v době podlomeného zdraví demokratické společnosti lehce zastínila skutečné činy jedince.
Za protektorátu se Deml odmítl veřejně angažovat ve prospěch nacistů, stejně tak odmítl vstup do Národního souručenství. Navíc kněz prokázal odvahu na samém sklonku války, kdy nacisté obcházeli tasovské domácnosti a vybírali místní občany jako rukojmí za zde operující partyzánskou skupinu. Sám Deml se tehdy nabídl jako náhrada za rukojmí. K újmě na životě jeho ani tasovských spoluobčanů však nedošlo, jelikož nastalo osvobození. Taktéž právník Plichta později zveřejnil ve své publikaci Tajemství času zajímavou úvahu. V době povstání ve Velkém Meziříčí uprchl z města zdejší kněz P. František Vorlíček, rodák z Vacenovic. Ten před německými vojáky šlápl do pedálů svého kola a zamířil do Tasova k Demlovi, odtud pak do Třebíče a do svého rodiště. „Kdyby považoval Demla za politicky nejistého, nebyl by k němu utíkal,“ vznesl otázku Demlův právník.
Osvobození bývá kolikrát symbolizováno usměvavými tvářemi a máváním rozkvetlými šeříky. U Demla se ale tato doba nesla v jiném duchu, a to i přes jednání lehce nastíněné v odstavci výše. Hned v roce 1945 se otevřelo téma kontroverzních pasáží ve Šlépějích. Co jistě Demlovi nepřidalo, byly také jeho výpady proti komunismu a socialismu. Ovšem takovéto názory nejsou u pravicového a konzervativního katolíka žádným překvapením. Roku 1946 tak byl na základě tzv. malého prezidentského dekretu, který se zabýval méně závažnými přečiny, vyšetřován pro domnělou kolaboraci. Ač byla tato obvinění smetena ze stolu, klid básníka rozhodně nečekal. Vedle zákazu publikování a ostré mediální antikampaně čekalo Demla v roce 1948 obnovené vyšetřování. Tentokrát na základě velkého dekretu stanul před Mimořádným lidovým soudem v Jihlavě.
Básníku a knězi Demlovi reálně hrozilo pět let odnětí svobody, což také jako zaručená informace kolovalo veřejností. Ovšem Deml nakonec vyvázl bez jakéhokoliv trestu. Že by jeho texty byly pronacistické, a on tím pádem kolaborant, se neprokázalo. Komu v této souvislosti nelze upřít zásluhy, je tehdy velmi vlivný Vítězslav Nezval, jenž svědčil na Demlovu obhajobu. „Během porady jsme odešli do předsálí. Tam jsem spatřil, jak zaměstnanci okresního sekretariátu KSČ, silně gestikulujíce, cosi zle vyčítali Vítězslavu Nezvalovi. Když nás shlédli, ujali se básníka pod paži a vedli ho přes náměstí do protějšího sekretariátu. Nezval později nesmlčel, že mu ‚ti blbci‘ vyčítali jeho svědectví,“ zavzpomínal právník Plichta. Odsouzen Deml nebyl, jistý cejch se však z jeho osobnosti smýt nepodařilo.
Ten, který si tykal se smrtí
Ze strany Nezvala nebylo svědectví u soudu jediným dobrým činem, který pro svůj básnický vzor podnikl. Roku 1949 vybojoval na vyšších politických místech pro Demla doživotní penzi. Hrdý kněz ji ale odmítl. Po soudu propadl Deml velké skepsi. Dle slov Plichty byl prý dokonce rozhodnut, že opustí Tasov a zbytek života stráví v klášteře, jelikož byl „chováním a postupem svých krajanů roztrpčen“. Než ale k tomuto kroku došlo, spustili komunisté tzv. Akci K, a Deml tak neměl kam zamířit. Zbytek svého života tak strávil ve svém rodném Tasově. Ač se opět Nezval snažil umožnit Demlovi opětovně vydávat, nebylo mu to ze strany režimu dovoleno.
Ve Čtrnáctero zastavení vzpomíná Fučík na Demla hned v několika souvislostech. Například skrze neutuchající smích, bez něhož by „prostě Tasov nebyl Tasovem“, nebo naopak i skrze pohled na smrt. „Deml dělal plány, co ještě dopíše, ale všechno znělo nevěrohodně. On, který si celý život tykal se smrtí, který se slovem nezmínil o Zahradníčkovi a ‚slavil‘ jeho smrt smíchem, nemohl nevidět, že na něho už mává,“ zavzpomínal Fučík na poslední setkání v říjnu 1960 po pohřbu Jana Zahradníčka. A skutečně někde v hloubi duše mával. Pouhého půl roku později zemřel také Deml, dne 10. února 1961, ve věku nedožitých třiaosmdesáti let.
