Dámské umělecké kvarteto vzdalo hold Janu Zahradníčkovi

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Petr Herbrych

za 14 hodin

TŘEBÍČ (herb) - O svobodu je třeba dbát jako o dorozumění člověka s člověkem a národa s národem, o dorozumění s Bohem. Těmito slovy uzavřela umělkyně Pavla Houdková nedělní podvečer v Přední synagoze, který byl věnován básníku Janu Zahradníčkovi. Mastnický rodák je natolik významnou personou zcela přesahující regionální rozměr, že je vhodné si jej stále připomínat. Tak jako v neděli 18. ledna v Třebíči, kde básníkovi vzdalo hold svým umem ryze dámské umělecké kvarteto ze ZUŠ Telč.

Uvedená slova o dorozumění literárně znalí čtenáři jistě znají. Jedná se o parafrázi Zahradníčkových veršů se sbírky Znamení moci. Slova jsou také zvěčněna na pomníku obětem nesvobody z let 1948-1989 na brněnských Kapucínských zahradách. Verše tedy napomáhají udržet ve veřejném prostoru paměťovou stopu poněkud potemnělé kapitoly naší historie. Dějiny a jejich nadčasové sdělení se ale nejlépe projektují na konkrétních lidech, známých tvářích. Jejich prostřednictvím se může i po letech dnešním generacím přinášet konkrétní a důležité sdělení. V případě Zahradníčka
a dalších politických vězňů jím je velmi tenká hranice svobody. Aniž by člověk kolikrát postřehl, je ona bariéra překročena a rázem se jiné přesvědčení stává nepřípustným. Básníkův životní příběh také představuje nerovný souboj jedince
s totalitní mocí. Jedince, který za své přesvědčení a pevnou víru zaplatil právě omezením lidské svobody.

Tato historická zkušenost se dá ve veřejném prostoru ukotvit mnoha způsoby. Nejčastěji se tak děje skrze již zmíněné pomníky a památníky, dále například prostřednictvím knih. Jednou z možností ale může být i umělecké provedení. Vzpomenout na básníka Jana Zahradníčka se důstojně a s noblesou podařilo umělkyním ze ZUŠ Telč - Pavle Houdkové, Anně Kolaříkové a Mileně a Amálii Svobodovým. Tiché náměstí v židovském městě doznalo svého názvu a v podvečer 18. ledna, den po Zahradníčkových 121. narozeninách, skutečně utichlo. Éterem se nesly pouze básníkovy verše a pomyslně létaly hudební tóny. Přednesu Zahradníčkových básní se ujala učitelka literárně-uměleckých oborů na ZUŠ a lektorka Univerzitního centra Masarykovy univerzity v Telči Pavla Houdková. Ta nejprve představila Zahrádníčkův život do zatčení v roce 1951, přičemž tuto kapitolu následně uzavřela básní Dům strach. Nešlo snad vybrat lépe. Ve vězení tajně napsané verše jsou autorovým svědectvím zevnitř potemnělé cely. „Lelkují. Čistí si nehty. Konečně jak u duchařů stroj náměsíčně se rozťukal. Naléhají. Rozkřikují se. Udeří kolikrát. Šest páchne tu krví, páchne tu slzami. Není to nic tak nevinného, jak by se zdálo,“ popsal Zahradníček svými slovy atmosféru 50. let ve třetí strofě. Jednotlivé části básníkova života rámovaly pak i další básně, kupříkladu Dopis ženě, Noc poslední
v roce nebo Usměj se ještě.

S recitací Houdkové se ale střídala i hudební část. Telčská klarinetistka Milena Svobodová a třebíčská klavíristka Anna Kolaříková básně vhodně doplnily skladbami z hudebního cyklu Victorian Kitchen Garden. Jen pořadí skladeb se lehce pozměnilo, aby pasovaly
k předneseným básním. Pokud bylo v úvodu zmíněno, že koncert byl jistou připomínkou svobody, nelze zde opomenout ani vystoupení talentované Amálie Svobodové. Také její hra na klavír a zpěv nutila k zamyšlení. „Je půl třetí ráno a mně je dáno ještě posledních pár minut, a pak dost. Pak mě moje vlastní lidi pošlou na věčnost…Tisíckrát ohraný scénář odmítám před vámi číst. Odmítám odejít ve lži. Odmítám nenávist,“ zněla například Přední synagogou slova písně Milada od kapely Epydemye.

Může se zdát, že tyto příběhy jsou už dávnou minulostí. Odehrály se však poměrně nedávno. Doba, kdy se odlišné ideje a hodnoty trestaly, je naštěstí pryč. Neznamená to však, že by se za touto epochou měla učinit tlustá čára
a dělat, že se nic nestalo. Každá takováto připomínka vždy přijde vhod, za což patří čtveřici umělkyň poděkovat. Přece jen vlastní historická zkušenost může být i pro soudobou společnost jistou výstrahou.