Naše vlastní dějiny jsou plny tolika příběhů a postav, že snad na jakýkoliv časový úsek by se dalo naroubovat jedno konkrétní téma. Kupříkladu na takový rok 2025 je v této souvislosti hleděno z několika úhlů pohledu. Celosvětově jako rok spojený s výročím konce války, na třebíčské úrovni zase zcela rezonují sté narozeniny umělce Ladislava Nováka. Nicméně rok 2025 se může silně pojit také s tématem katolické církve a její konfrontací s totalitními režimy. Důvodů, které mohou tento zcela osobní náhled podepřít, je hned několik. Ty také budou představeny jak na řádcích níže, tak prostřednictvím krátkého seriálu pojednávajícího o strastech a problémech věřících občanů v období totality.
Symbolický rok 2025
Na samý začátek se hodí osvětlit, proč je pro autora letošní rok spjat s církví. Jistě v tom určitou roli hraje také květnové zvolení nového papeže Lva XIV., hlavní jsou však okolnosti čistě regionální. Už v prvním letošním čísle Horáckých novin jsme předesílali významná výročí, která se s rokem 2025 pojí. V poměrně pestrém výčtu nechyběli dva Janové, rodáci z Mastníka, absolventi Gymnázia Třebíč a vězni komunistického režimu – Jan Zahradníček a Jan Dokulil. Sto dvacáté výročí od narození básníka a čelního představitele katolicky orientované literatury si společnost připomněla už 17. ledna. O necelých šest měsíců později, 13. července, by pak své sto patnácté narozeniny oslavil Zahradníčkův švagr, taktéž básník, katolický kněz Jan Dokulil. Uhřínovský farář se ale s letošním rokem pojí i jinak než skrze půlkulaté výročí. Na Pražském hradě je momentálně ke zvážení senátní návrh na udělení Medaile za hrdinství právě pro Dokulila.
Zároveň také se na podzim letošního roku očekává pro region společenský významná událost v podobě blahořečení kněží Jana Buly a Václava Drboly. Popravení kněží ze známého babického případu by tak mohli obdržet vysoké církevní ocenění, hrdinný kněz Dokulil zase to státní. Takováto situace by byla naprosto významná a pro nás ojedinělá. Je tak možné, že se na podzim Třebíčsko na počest trojice perzekuovaných kněží oděje do slavnostního hávu.
Když se však vrátíme k výročím spjatých se strastmi věřících v nesvobodné době, nelze opomenout ani pětatřicet let od smrti kněze a teologa Josefa Zvěřiny. Komunistickým režimem perzekuovaný kněz, teolog a rodák ze Stříteže zemřel 18. srpna 1990. Pokračovat by se mohlo dále například úmrtím číhošťského kněze Josefa Toufara (25. února 1950), likvidací mužských a ženských řeholních řádů roku 1950 i dalšími tématy z období let 1939-1945 a 1948-1989. Jak je vidno, rok 2025 k takovýmto pojednáním tak zcela vybízí.
Nelehké časy katolické církve
Zatímco za vlády významných panovnických rodů bývala katolická církev významnou oporou vládnoucí moci, během 20. století neměli její představitelé a věřící lidé na růžích ustláno. Po vzniku samostatného československého státu se na církev hledělo předně jako na pevného spojence rakouského mocnářství a mnozí volali po radikální odluce státu od církve. Tyto časy však byly ještě zlaté oproti tomu, co teprve mělo přijít. Za první republiky byla církev konfrontována skrze politická hesla, nastupující totalitní režimy pak přinesly zásahy do lidských práv a svobod.
Bohužel se i dnes najdou takoví, kteří jedním šmahem dokáží zcela nesmyslně označit katolickou církev jako tichou podporovatelku nacistického režimu. Na vině jistě může být Slovenský stát v čele s knězem Jozefem Tisem či sentimentální vzpomínání na monarchii, zavrhování první republiky a vzývání konzervatismu ze strany katolické inteligence. Ovšem ačkoliv mnozí církevní představitelé byli později obviňováni z pasivity vůči režimu, pro některé antisemitské výroky i třeba stanuli před soudem, katolická církev nebyla spojenkyní nacismu. Stačí jen uvést encykliku Mit brennender Sorge vydanou papežem Piem XI., kterou se v roce 1937 vymezil proti nacismu. V reakci na ni nastoupili nacisté s represemi vůči věřícím a církevním představitelům. Navíc kolikrát i faráři z těch nejmenších vsí s nacistickým režimem srdnatě bojovali. Kupříkladu Jindřich Hladík z Babic se aktivně zapojil se svými spoluobčany do druhého odboje, ještě později zmíněný kněz Jan Dokulil pomohl před režimem skrýt příbuzné Jana Kubiše, manželku Ludvíka Svobody Irenu s dcerou Zoe i spoluobčany židovského vyznání.
Je třeba dodat, že každý totalitní režim plně zasahuje do soukromých životů občanů, tedy i do náboženského vyznání. Na samé výši je přece dle totalitních režimů strana a jí hlásaná ideologie, nikoliv náboženská nauka. Podobně tak i komunistický režim započal po svém nástupu s perzekucí církve. Ta byla rudou optikou vnímána nikoliv jako nezávislá instituce a společenství věřících, ale coby politický soupeř se silným vlivem. Aby komunisté získali církev zcela do své moci, snažili se ji úplně oslabit za pomocí hned několika metod. Brzy po 25. únoru 1948 byli věřící odstraňováni z pracovních pozic, přestala vycházet katolická periodika a skončila také činnost tělovýchovného spolku Orel. Ovšem zásahy se začaly postupně vyostřovat. S příchodem zákonů č. 217 a 218 z roku 1949 se z kněží stali státní zaměstnanci, kteří mohli své poslání vykonávat pouze po složení slibu věrnosti Československé republice. Samotný chod církve pak ostře kontroloval Státní úřad pro věci církevní. Dále pak nastala likvidace řeholních řádů, devastace sakrálních památek i perzekuce konkrétních osob, biskupů, kněží, katolické inteligence i prostých věřících z venkova. Některé známé případy z našeho regionu jsou ve stručnosti představeny na řádcích níže, jim ale i další se budou podrobně věnovat i v následujících týdnech.
Dvojice kněží v kanonizačním řízení
Jan Bula.
Václav Drbola.
Pokud se hovoří o represích za komunistického režimu, neodmyslitelně je s naším regionem spjat tzv. případ Babice. Půlroční potulování Ladislava Malého jihozápadní Moravou skončilo třemi mrtvými v babické škole a jedenácti popravenými. Trest smrti si v nespravedlivých řízeních vyslechli hned tři kněží – Václav Drbola z Babic, František Pařil z Horního Újezdu a Jan Bula z Rokytnice. Zabití duchovní představitelé se následně stali jistým symbolem celé smutné události. Ovšem za poslední rok společensky rezonují především postavy Drboly a Buly, které se v minulém roce dočkaly posunu v kanonizačním řízení. K procesu beatifikace se na podzim minulého roku kladně vyjádřila historická i teologická komise ve Vatikánu, čímž se dvojice kněží značně přiblížila svému blahoslavení. Dle posledních zpráv se slavnostní vyhlášení blahořečení očekává v podzimních měsících. Mnohým může v této souvislosti vyvstat otázka, proč zde chybí hornoújezdský P. Pařil. Konkrétní důvody jeho absence nejsou známy, ve svých dřívějších vyjádřeních však biskupové uvádějí, že oproti Bulovi a Drbolovi nebyla v přísných pravidlech kanonizace doložena mučednická smrt.
Případ ale nese příběhy také dalších místních kněží. Na jaře 1951 kontaktoval údajný agent CIC také jaroměřické duchovní, faráře Jana Podveského a kaplana Josefa Valeriána. Ti sice zapojení do odboje odmítli, následným represím ale neunikli. První jmenovaný byl v procesu se skupinou okolo litohořského koláře Gustava Smetany odsouzen k šestnáctiletému vězení, společně s ním na dvanáct let i děkan Josef Opletal. Kaplan Valerián skončil v želivské internaci a posléze u oddílu PTP.
Básník pod patronací Jana Zlatoústého
Ačkoliv po druhé světové válce byl čelní představitel katolicky orientované literatury Jan Zahradníček konfrontován se svými texty z období druhé republiky, zejména s textem Pláč koruny svatováclavské, a básníkovi kritici jej označovali za klerofašistu, skutky za protektorátu hovořily zcela jinak. Společně se svým švagrem, knězem Janem Dokulilem, se v domovském Uhřínově na Žďársku podílel na ukrývání rodiny generála Ludvíka Svobody a dalších pronásledovaných. Za to se mu také po okupaci dostalo čestného uznání. Život se však básníkovi pokřtěnému pod patronací Jana Zlatoústého zcela proměnil po roce 1948. Do roku 1951 se sice manželé Jan a Marie Zahradníčkovi těšili z narození potomků Jana Jakuba, Zdislavy Marie a Kláry, další roky však radostné rozhodně nebyly. Autor děl Jeřáby, Žalm z roku dvaačtyřicátého či Znamení moci byl v polovině června 1951 zatčen a společně s dalšími představiteli katolické inteligence a někdejšími politiky agrární strany stanul před soudem. Tito členové tzv. Zelené internacionály byli viněni, že ve spolupráci s USA a Mezinárodní selskou unií chystali státní převrat, po kterém by vznikl pravicový stavovský a federativní stát Československa, Rakouska, Maďarska a Rumunska. Rodák z Mastníku si vyslechl trest odnětí svobody ve výši třinácti let vězení. Po vězeňských zkušenostech z Brna, Znojma, Pankráce, Mírova a Leopoldova byl po rozsáhlé amnestii prezidenta Antonína Novotného propuštěn. Avšak s podlomeným zdravým zemřel 7. října 1960, půl roku po propuštění. Jak je známo, pobyt za mřížemi však nebyl jedinou temnou stránkou rodiny Zahradníčkovy v této době. V září 1956 se manželka s dětmi otrávila houbami, přičemž obě dcery tento incident bohužel nepřežily.
Statečný vzdor proti dvěma totalitám
Prostory fary bývají vedle domova kněží také zpravidla místem klidu při duchovních rozmluvách. Ovšem taková fara v Uhřínově nedaleko Velkého Meziříčí posloužila v době protektorátu jako úkryt pro občany pronásledované gestapem. Kněz Jan Dokulil nasazoval svůj život za ochranu manželky Ludvíka Svobody Ireny a její dcery Zoe, též dokázal ukrýt příbuzné výsadkáře Jana Kubiše, a tím této rodinné větvi zachránit život. Mimo to se také P. Dokulil po svém ustanovení rozhodl v Uhřínově postavit novou faru, a díky této pracovní příležitosti byli mnozí dělníci uchránění od nastoupení do nucených prací v Říši. Rokem 1945 a porážkou nacismu však knězi a básníkovi jeho potýkání s totalitním režimem neskončilo. Také P. Dokulila se silně dotkla komunistická kampaň proti církvi a coby člověka režimu nepohodlného se jej bezpečnost pokusila v roce 1950 zajistit. Uhřínovský kněz ale na StB vyzrál, připravil si únik v podobě díry v plotu a před zatčením utekl. V oblasti Velkomeziříčska se následně dokázal skrývat u svých známých a hrdinných rodin dlouhých sedm let, dokud nebyl v roce 1957 dopaden. Za údajnou velezradu jej tehdejší justice odsoudila ke dvanácti letům vězení. Naštěstí již pominula tvrdá léta stalinismu, a je tak dost pravděpodobné, že svým ukrýváním unikl daleko vyššímu trestu. Možná že i dokonce trestu smrti.
Rodák ze Stříteže mezi prvními signatáři Charty 77
Předchozí jména jsou v regionu i napříč Českou republikou dobře známá. V bohatém výčtu historických postav však může poněkud zapadnout jméno kněze a teologa Josefa Zvěřiny. Z rodné Stříteže se Zvěřina ve 30. letech vydal do Říma, kde vystudoval teologii, filozofii a stal se knězem. Ve své rodné vlasti působil kupříkladu v Sokolově či později v chrámu sv. Mikuláše na pražské Malé Straně. Mimo své duchovní poslání byl činný také na univerzitní půdě a vůbec ve veřejném životě. Po dvouleté službě u PTP teologa a kněze Zvěřinu zatkla zkraje roku 1952 bezpečnost a v soudním procesu s katolickou skupinou kolem Jana Baptisty Bárty jej soud za vyzvědačství a velezradu poslal na dvaadvacet let do vězení, například do uranových dolů v Jáchymově a následně i valdické věznice. Poté, co v roce 1965 opustil brány věznice, pracoval v Římě vystudovaný teolog a filozof na dělnických profesích, nadále se však, ačkoliv ne na oficiální úrovni, věnoval svému duchovnímu poslání. Roku 1977 byl dokonce jedním z prvních signatářů Charty 77 a po celé období normalizace se zabýval církevními otázkami. Znovunabyté svobody po roce 1989 si ale Zvěřina dlouho neužil. Zemřel 18. srpna 1990 během koupání u italského města Nettuna.
Hrdinové mimo veřejné povědomí
Nicméně příběhy bezpráví se netýkají pouze básníků známých z učebnic literatury a mučedníků, jejichž jména ve společnosti silně rezonují. Nelze opomínat ani osobnosti, které sice nejsou natolik známé, avšak i ony si v dobách nesvobody prožily své. Mnohdy také svými činy významně přispěly svému okolí. Za příkladem není třeba ani chodit daleko, kupříkladu úsilím tajemníka lidové strany v Třebíči pana Dokulila zde byly pro budoucí generace za normalizace zachráněny některé z místních sakrálních památek. Také podobné příběhy přineseme v příštích číslech.
Pokud máte i vy příběh, který by mohl být v této sérii uveřejněn, kontaktujte nás na emailovou adresu [email protected].
