Červenec 1951: Už nezůstalo pouze u výhrůžek

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Petr Herbrych

před 59 minutami

Měla to být stranická schůze jako každá jiná. Za teplého letního večera 2. července se na jednání místního národního výboru v Babicích vydali Tomáš Kuchtík, Josef Roupec, Bohumír Netolička a František Bláha. Bohužel však na jejich schůzi zavítali dva nezvaní hosté se zbraněmi v rukou. Tentokrát už nezůstalo pouze u výhrůžek. Zazněla střelba, trojice prvních zmíněných funkcionářů zemřela a v regionu se následně rozpoutal nevídaný teror. Měsíční seriál věnující se dění před pětasedmdesáti lety se dnes zaměří na stěžejní červenec a nakrátko se i odmlčí. Znovu se pak otevře na výročí sedmi poprav, které proběhly v ranních hodinách 3. srpna. Ve větší míře se pak téma připomene na podzim s dalšími soudními procesy.

Předvečer tragédie

Domnělý kapitán CIC Ladislav Malý měl již po svém čtyřměsíčním putování rodným krajem za sebou pár akcí. Společně s mladým Drahoslavem Němcem uskutečnil dubnová přepadení tří komunistických funkcionářů v Heralticích, o dva měsíce později provedl podobnou odbojovou akci s výhružkami a mlácením také v Cidlině. Šestý měsíc roku 1951 pak uzavřel požár mikulovického stohu a tragikomická krádež prasete z gruntu újezdního tajemníka Jaroslava Krůly v Horním Újezdě. Skutečně velká akce ale měla teprve přijít. Což také pod nátlakem vyšetřovatelů StB později vypověděl zatčený Antonín Plichta starší, že svou činností skupina primárně směřovala do Šebkovic, Vícenic a Rokytnice. Přičemž v šebkovickém případě se mělo konkrétně jednat o pány Škorpíka, Dobeše, Kožinu, Doláka a Venhodu společně se všemi členy Lidových milicí. Tyto výpovědi je ale třeba pod tíhou krutého útlaku vyslýchaného brát se značnou rezervou.

Obrysy dalších dní se začaly vytvářet v neděli 1. července. Tehdy „kapitán“ stanovil Plichtovi jako další milník středu 4. července. „Malý mi sdělil svůj plán, že do té doby hodlá zterorizovat újezdního tajemníka z Rokytnice jistého Přemyla. To chtěl provést z toho důvodu, že Přemyl podle jeho názoru nesl největší vinu na zatčení několika osob z Rokytnice,“ pověděl Plichta starší. Po těchto rozhovorech se ze společného úkrytu v Lažanech následně vydal každý jinou cestou. Zatímco statkář ze Šebkovic zamířil se svou dcerou Ludmilou do Cidliny k Ludvíku Stehlíkovi, jeho synové Antonín a Stanislav se společně s kapitánem skupiny a Antonínem Mityskou přesunuli k rodině Roupcových do Bolíkovic. Předvečer tragédie byl dle Mityskových slov večer jako každý jiný. Paní Roupcová jim donesla láhev piva a nad ní začal údajný zahraniční agent spřádat další plány. „K večeru Malý dal návrh, že bychom mohli provést zase nějakou akci, a navrhl, že by to měly být Babice,“ sdělil u výslechu Mityska. Tímto osudovým rozhodnutím se tak zrodilo jedno velké neštěstí pro celý region.

Kdo udal faráře?

Do Babic ale skupina nemířila s cílem přepadnout řídícího učitele a předsedu MNV Tomáše Kuchtíka. Přesněji slovy Mitysky: „Nebylo však řečeno, že řídícího učitele zastřelíme.“ Směrem do Babic se vyšlo s tím, že se díky výhružkám podaří zjistit, kdo stojí za udáním faráře Drboly. Avšak jisté podezření odbojáři měli. Další nečekanou návštěvou měl být v Babicích „potěšen“ jistý bezpečnostní referent Blecha. Právě on měl být dle domněnek tím, kdo P. Drbolu udal. Potřebné informace o něm i dalších stranících si ale čtyřčlenná parta zprvu chtěla získat na místním národním výboru v Babicích. Podobně jako tomu bylo před pár týdny v sousední Cidlině.

Bratři Plichtové, znalí zdejšího kraje, dovedli večer 2. července skrze humna zbylé dva členy skupiny k budově babické školy. Zde tehdy v jedné z místností sídlil úřad MNV a zrovna se konala schůze kvůli žním. Pro řídícího učitele Tomáše Kuchtíka, lesního dělníka Josefa Roupce, skladníka Bohumíra Netoličku a Františka Bláhu se bohužel stala osudnou. Nutno ale před samotnými výstřely dodat, že zmínění činovníci nebyli žádní kovaní stalinisté. Například pánové Kuchtík a Roupec před únorem 1948 disponovali členskou knížkou sociální demokracie, až po jejím pohlcení KSČ převzali onu rudou legitimaci. Jednalo se o prosté představitele venkovské samosprávy.

Zpátky však do teplého pozdního večera 2. července. Zatímco mladí Plichtové hlídali před školou, dovnitř budovy vtrhli Malý s Mityskou a vydali se směrem ke kanceláři MNV. Po dotazu, zda u sebe komunističtí funkcionáři mají zbraně, vytáhli přítomné na chodbu. „Dodávám ještě, že ve chvíli, kdy jsem opakoval příkaz Malého, aby se otočili směrem ke schodům, kopl jsem 2x řídícího učitele do zadku,“ popsal dále babické přepadení Mityska. Prozatím se jednalo o podobný průběh jako v případě činovníků KSČ z Heraltic a Cidliny. Tedy že místní komunisté byli konfrontováni slovními výhružkami a fyzickým násilím. Zde v Babicích například Malý popadl židli a praštil s ní učitele Kuchtíka. Oproti předchozím akcím tu ale záhy nastala změna s tragickým vyústěním. Odpověď na otázku ohledně udání faráře Drboly se odbojáři nedozvěděli, kdo je však předsedou babického MNV, už ano. Když se k této funkci Kuchtík přihlásil, samozvaný agent CIC jej bez přemýšlení postřelil. Pozadu v tu chvíli nezůstal ani mlčící Mityska. Na konci několikaminutového přepadení zůstali na místě mrtví Kuchtík a Roupec. Ačkoliv Netolička ještě sípal a volal, že nechce umřít, i on na podlaze školy střelným zraněním podlehl. Přežít se podařilo pouze Bláhovi. Ten ze všech sil vyběhl po schodech, s hlasitým zvoláním „Ježíš, Maria, Josef!“ se zhroutil a následně byl převezen do třebíčské nemocnice.

Zcela nevyřešenou otázkou však na tomto místě zůstává, kdo z dvojice střelců má na vraždách jaký podíl. Zásadně se totiž liší pozdější výpovědi hornoújezdského zemědělce. Nejprve 4. července uvedl, že Malý nejprve zastřelil Kuchtíka, Roupce a Netoličku a on sám až poté ze samopalu střílel na přeživšího Bláhu. Výpověď o tři dny později je ale zcela jiná. Zde už je Malý pouze vrahem řídícího učitele, trojici dalších měla zasáhnout salva z Mityskova samopalu. Lze jen spekulovat, vinou čeho vznikly tyto nesrovnalosti. Buď si chtěl rodák z Horního Újezdu u prvního výslechu zlepšit svou pozici, nebo svá slova později změnil pod náporem vyšetřovatelů. Přece jen se na lavici obžalovaných následně jednalo o jediného přímého účastníka této akce.

To se nemělo stát

Čtveřice mužů se po akci v Babicích urychleně odebrala ke Stehlíkovým do Cidliny. „Plichto, pojďte dolů,“ probudili pak krátce před půlnocí zkušeného partyzána. Když mu následně sdělili zprávu, co se v sousední vsi odehrálo, zůstal Plichta starší v šoku. „To se nemělo stát,“ přemítal dle vzpomínek Ludvíka Stehlíka mladšího. Že střelba v Babicích ukrývajícího se Plichtu skutečně negativně překvapila, dokládá i jeho výslechový protokol. „Když jsem se pak v pondělí ráno u Stehlíků dozvěděl, že byli zastřeleni tři úplně jiní funkcionáři, než kteří byli v plánu, pomyslel jsem si, že se stala chyba, neboť byli zavražděni lidé, které jsme vlastně zavraždit nechtěli,“ vypověděl den po vraždách někdejší člen partyzánské skupiny Lenka-Jih. Kapitán skupiny poté svého zkušeného druha nabádal, ať společně s nimi změní úkryt. Sedlák Plichta se ale rozhodl zůstat se svou dcerou a u Stehlíků vydržel do následujícího dne, než jej objevila bezpečnost.

Po půlhodinové návštěvě Cidliny se Malý, Mityska a oba Plichtové přesunuli opět k Roupcovým do Bolíkovic. Do místa, kde předchozího večera získal před chvílí uskutečněný plán přesnější kontury. Zde každý vypil jedno pivo a následně se odebrali pryč. Nikoliv však co nejdále od místa činu. Jako nový úkryt si zvolili žitné pole mezi Bolíkovicemi a Čáslavicemi. Podle původních plánů se měla čtveřice odbojářů v poli zdržet celý následující den a v noci se přemístit do jiného koutu Třebíčska. Ještě během dopoledne, kdy jim Alois Roupec donesl do pole láhev vína, se plán mohl zdát reálný. Bezpečnostní složky se sice sjely do okolí Babic, uprostřed jednoho z polí však po odbojářích nikdo nepátral. Své trhliny ale začal plán nabírat po dopadení Plichty staršího. Při domovní prohlídce Stehlíkova domu se příslušníkům bezpečnosti nechtělo přehrabovat kupu sena na půdě, a tak do ní vypálili salvu. Zevnitř se poté vypotácel od konce dubna hledaný Plichta. Na základě jeho výpovědi se pak StB dostala k informaci, že se muži budou patrně nacházet v lokalitě za Bolíkovicemi.

Skrytí uprostřed žita

Bezpečnost v Jihlavském kraji uvedla do pozoru už dubnová přepadení. Tři mrtví v Babicích ji ale okamžitě zaktivizovali v nebývalém rozsahu. „Bezpečnostní aparát celého kraje byl obratem uveden do nejvyšší pohotovosti. Centrem pro celou akci se měla stát Želetava, kam se sjelo 284 příslušníků Veřejné bezpečnosti, 70 milicionářů a příslušníci StB. Z Brna dorazil krajský pohotovostní oddíl v počtu 39 mužů, České Budějovice poslaly o jednoho méně. Celkem se do akce zapojilo více než 500 mužů,“ napsal k reakci bezpečnosti historik Michal Stehlík.

Brzy po vraždách započaly domovní prohlídky a rozjela se další vlna zatýkání. Díky Plichtově výpovědi se pak bezpečnosti výrazně zúžil okruh, kde po střelcích pátrat. Všechny síly se odpoledne 3. července přesunuly za Bolíkovice. Ovšem ve zdejších rozsáhlých polnostech, zvláště v době úrody před žněmi, by zde bezpečnost hledala jen velmi obtížně a zdlouhavě. Pro lepší určení lokace tak bylo k obhlídce povoláno letadlo, čímž se pátrací akce „Teror“ rázem usnadnila. Letoun začal nad polem kroužit kolem čtvrté hodiny odpolední a o dvě hodiny později již byla čtveřice uvnitř pole obklíčena. Nehodlala se vzdát, a tak se jediným východiskem ze sevření stala střelba. Na Malého pokyn zahájil Mityska palbu a dokonce po příslušnících bezpečnosti hodil jeden granát. Palbu bezpečnostní složky záhy opětovaly, avšak střílení v rojnici jeden přes druhého nebylo z jejich strany příliš vydařeným tahem. Ve zprávě o průběhu akce také stojí, že si jednotky počínaly neprofesionálně, „jako kdyby šly na zajíce a jen náhodou nedošlo k větším ztrátám.“

I přes tyto zmatky se podařilo jednotkám odpor odbojové skupiny brzy prolomit. Přímo v poli padli Malý a Antonín Plichta mladší, jeho bratra Stanislava zasáhla jedna ze střel do páteře a zůstal ležet v bezvědomí. „Když jsem viděl, že Malý i oba Plichtové, z nichž jeden stále naříkal, nepohnutě leží, a že jsem tudíž zůstal sám a že jakýkoliv další můj odpor by byl zbytečný, na výzvu SNB jsem se vzdal,“ uvedl Mityska ke konci přestřelky. Raněný se tak po kolenou vypotácel z pole a dobrovolně se vzdal. Na někdejší plány, že se s Malým raději zabijí, než aby byli zatčeni a vypověděli další jména, tak nedošlo.

Do rukou bezpečnosti se v podvečer 3. července dostal jen jediný z babických střelců. O roli toho druhého se dodnes vedou spekulace. Pozdější spoluvězni Stanislava Plichty s odkazem na něj uváděli, že právě Malý svými výstřely upozornil, kde se skupina v poli nachází, a poté měl dokonce pálit na své druhy. Jedná se ale o kolující tvrzení, která bohužel dnes už člověk stěží ověří. Podobně jako další, zatím neprokázané spekulace o Malého přímém napojení na StB.

Poslední rozloučení
v objetí propagandy

Bezpečnosti se 3. července konečně podařilo dostat k hledanému Plichtovi, v poutech skončil také jeden ze samotných účastníků babické střelby Mityska a pokračovala další zatýkání. Mašinérie výslechů se v tu chvíli rozjela naplno. Zatímco se z jihlavské Hluboké ulice v dalších dnech po brutálních vyšetřovacích praktikách ozývalo sténání a nářek, rodiny tří funkcionářů se dne 6. července loučily se svými zemřelými. Církevním obřadům ale předcházel velký veřejný pohřeb v Moravských Budějovicích. Rakve tří funkcionářů přikrývaly československé vlajky, městem zněl husitský chorál a vedle armády se rozloučení účastnili také vrcholní politici, ministr informací Václav Kopecký a náměstek ministra vnitra Gríša Spurný. Není nikterak velkým překvapením, že právě jejich pohřební řeči byly jen snůškou propagandistických hesel o nepřátelích lidově demokratického zřízení, západních imperialistech a pomahačích Němců.

Přímo na katolickou církev se ve své řeči neostýchal zaútočit ministr Kopecký. Nikoliv však na veřejném rozloučení v Moravských Budějovicích, ale na církevním pohřbu Josefa Roupce v Babicích. Kněz Jan Podveský, jenž smuteční obřad celebroval, reagoval na Kopeckého slova odchodem ze hřbitova uprostřed projevu. Společně s jaroměřickým děkanem P. Josefem Veselým, ministranty a hudebním doprovodem. Ačkoliv se rozsáhlé zatýkací vlny v dubnu a červenci P. Podveskému vyhnuly, přece jen i on skončil v rukou bezpečnosti. A to dva týdny po prvních popravách, 18. srpna 1951.

Příliš rychlý proces

Tragédii v Babicích dokázala komunistická justice náležitě využít v boji proti svým ideovým nepřátelům. A vzala to opravdu z gruntu. Pouhý týden po střelbě podala prokuratura obžalobu hned na šestnáct osob a již 12. července započal v jihlavském Dělnickém domě první soudní proces. Ovšem ze šestnácti obžalovaných jich před soudem stanulo čtrnáct. Dvojice P. Jan Bula a Bohumil Krátký byla nakonec z procesu vyňata a přesunuta do pozdějšího. V případě rokytnického kněze tak došlo k rozhodnutí samotného nejvyššího vedení KSČ. Nechtěli totiž, aby pozornost věnovaná celému případu skončila po jednom procesu, a tak byl na podzim připraven další, v jehož čele stál oblíbený katolický kněz.

Zatímco obvykle trvá soudní proces řádově týdny až měsíce, ten první babický proběhl v neuvěřitelně rychlém tempu. Deset dní po střelbě byly za značného přispění krutého mučení připraveny výslechy obviněných, podána obžaloba a 12. července započal ostře sledovaný proces. Ten ale neměl se spravedlností vůbec nic společného, jednalo se pouze o zinscenované divadlo. Chyběla jakákoliv role obhajoby a obvinění museli na otázky soudce odpovídat přesně naučenými odpověďmi. Ani to se však úplně nezdařilo. Velmi krátká příprava procesu byla znát například na tom, že se obžalovaní nestihli „naučit“ stanovené výpovědi. Ty jim pak byly předříkávány nebo dokonce přímo sdělovány soudcem Vojtěchem Rudým.

Parodii na justici si ale komunisté mohli odpustit. O trestech totiž ještě před samotným zahájením líčení rozhodly špičky ÚV KSČ. Soud následně po pouhých třech dnech projednávání vyřkl 14. července trest smrti pro kněze Václava Drbolu a Františka Pařila, sedláka Antonína Plichtu, zemědělce Antonína Mitysku, hajného Františka Kopuletého a Antonína Škrdlu a mladého Drahoslava Němce. Odvolání nebylo umožněno a k popravám došlo 3. srpna 1951. Společně se sedmi nejvyššími tresty vyměřil tribunál dále dva doživotní tresty a pět trestů odnětí svobody v délce dvaceti až pětadvaceti let. A to byl teprve začátek celé série procesů.