Devadesát let od občanské války ve Španělsku: Předmluva pozdější tragédie

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Petr Herbrych

před 1 hodinou

Představa o mírovém soužití se v Evropě začala drolit v průběhu 30. let, před devadesáti lety se pak starý kontinent po letech opět ocitl ve válce. Zraky společnosti se od poloviny července 1936 až do jara roku 1939 upínaly na Pyrenejský poloostrov. Španělská občanská válka ale nebyla pouhým vnitrostátním konfliktem. Stala se též testovacím polem na budoucí boje a předvojem následujících krutostí. Zároveň zde zanechalo znatelnou stopu také Československo a jeho občané, ti z Třebíčska nevyjímaje. I s ohledem na aktuální kulaté výročí tak bude Španělsko tématem následujících týdnů. Než se ale představí konkrétní příběhy místních interbrigadistů, je potřeba představit celkový kontext tehdejšího konfliktu.

Nestabilita na Pyrenejském poloostrově
Zmiňuje-li se občanská válka mezi frankisty a republikány, povětšinou se začíná létem 1936 a vzpourou generálů v tehdy španělském Maroku. Na cestu k rozpolcené společnosti a otevřenému boji se však vykročilo již dříve. Hluboko v 19. století, nejpozději však ve 20. letech minulého století. Po potupné porážce španělské armády marockými povstalci se vlády nad monarchií chopil generál Miguel Primo de Rivera. Hlavou státu sice nadále zůstal král Alfonso XIII., ovšem ministerský předseda byl vůdčím představitelem státu. Avšak jeho pád z vrcholu nastal v roce 1930. Jednak na straně Španělů rostla nespokojenost s jeho vládou a nenaplněným očekáváním, jednak mu zlomila vaz hospodářská krize. Zkraje 30. let se ale nejednalo o jedinou změnu v politicky nestabilním Španělsku.

Obecní volby v roce 1931 vyhráli stoupenci republiky, na což král Alfonso XIII. bezprostředně reagoval odchodem do exilu. Sled událostí byl natolik rychlý, že pouhé dva dny po volbách, 14. dubna 1931, se letitá monarchie rázem přeměnila v republiku. Ještě v červnu téhož roku se konaly volby. Před nově vzniklou středolevicovou vládou však vedle prvotního nadšení čekala celá řada úkolů. Namátkou lze zmínit sekularizaci státu, sociální otázky, ožehavým tématem se pak stala pozemková reforma. Ač se v éře Druhé republiky podařilo republikánům například oddělit moc církve od státu a zajistit ženám hlasovací právo, řada stěžejních reforem zůstala neprosazena. Předním důvodem byla politická rozpolcenost, která neumožňovala jakýkoliv rozvoj Španělska.

Na jedné straně stála liberální levice hledící do sousední Francie (vláda 1931–1933 a 1936), na druhé se zase subjekty sdružovaly v blok konzervativní pravice (vláda 1933–1936). Radikálové na obou stranách však spolu nezápolili pouze politickými prostředky na půdě parlamentu. Doslova boj o přežití se vedl také v ulicích měst. Jistou předzvěstí následujícího dění byl rok 1934. Tehdy v severošpanělské Asturii proběhlo proti pravicové vládě povstání horníků, které armáda pod vedením později zmiňovaného Francisca Franca krutě potlačila. Na druhé straně pak v rámci „odvetných akcí“ přicházeli o život kněží a podnikatelé. Otevřená válka nebývalých rozměrů pak naplno vypukla v létě 1936.

Generálové velí k obratu
Volby roku 1936 přinesly ve Španělsku těsné vítězství levicové lidové fronty. Politická nestabilita však pokračovala nadále a kruhy kolem pravicových monarchistů se tak rozhodly vzít situaci plně do svých rukou. Bezprostředně po hlasování byl k odporu vyzýván pravicový předák Gil Robles, ten ale od podobných úvah upustil. Státního převratu se tak chopili generálové. Ač se často hovoří pouze o Franciscu Francovi, v počátcích tvořil pomyslný triumvirát s generály José Sanjurjem a Emiliem Molou, přičemž mužem číslo jedna se měl stát první jmenovaný. Britský historik Antony Beevor k Francově osobě napsal: „Jeho zdrženlivost v průběhu jara dokonce vedla mnoho služebně starších důstojníků k názoru, že by se k povstání nemusel připojit, přestože si řízením asturijské operace vysloužil nenávist levice. Byl introvert a tehdy nenábožensky založený, jak nacionalističtí historici zdůrazňují, když upřednostňují ‚křižácký aspekt‘ povstání. Všechno hrál s kartami těsně přitisknutými k hrudi.“ Pevně schované karty ve spojitosti s chladnokrevností však posléze dovedly Franca k šestatřicetileté vládě nad Španělskem. Zpátky ale do roku 1936.

Trojice generálů se postavila do čela puče, jenž naplno vypukl 17. července 1936 v tehdy španělském Maroku. Ač levicová vláda měla informace o případném nebezpečí ze strany armády, s ohledem na dřívější nevydařená povstání brala situaci na lehkou váhu. Zcela chybně. Maroko se brzy podařilo povstalcům dobýt a podle plánu vedly další kroky na Pyrenejský poloostrov. Jako problém se zde ale ukázal přesun přes moře, jelikož námořnictvo zůstalo ve službách republiky. Svou pomoc tehdy prostřednictvím letounů nabídly Německo s Itálií, čímž dvě diktátorské země vstoupily do španělského příběhu a vojsko se přesunulo na Pyrenejský poloostrov.

V té době se už navíc do čela povstání postavil Franco, jelikož Sanjurjo zahynul při letecké havárii. Na pevnině už ale válka neměla tak rychlý spád jako v Maroku. Frankistům se sice podařilo dobýt Sevillu, získali třetinu území a po čtyřech měsících bojů dorazili k Madridu, hlavní město však zůstalo v říjnu 1936 republikány ubráněno. Podobně tomu bylo také u Barcelony a Valencie. Země se tak rozdělila na dvě části. Zatímco jih, západ a sever Španělska ovládali nacionalisté, střed a východ zůstal v držení republiky.

Memento jménem Guernica
Válka pokračovala dva a půl roku a vyžádala si půl milionu lidských životů. Ne však pouze na frontové linii. Na jedné straně docházelo ke společenským „čistkám“ namířeným proti komunistům, odplata levice pak mířila především proti církevním představitelům. Celý svět s údivem mezi lety 1936–1939 sledoval, co se děje mezi spoluobčany ve Španělsku. Společností pak v dubnu 1937 silně rezonovaly snímky z Guerniky, kde po náletu německých a italských letounů zůstalo vybombardované město a stovky civilních obětí. Symbolem utrpení, lidského neštěstí a vůbec celé války se stalo město samotné i díky stejnojmennému obrazu Guernica od Pabla Picassa.

„No pasarán – Neprojdou,“ znělo odhodlané heslo republikánů. Ti sice byli posilněni obranou velkých měst či vítězstvím u Guadalajary, nicméně pomyslnou větev si pod sebou začali řezat sami. Uvnitř levice se rozhořel bratrovražedný souboj mezi komunisty a anarchisty, což jim zásadně ubralo na síle. Naopak nacionalisté postupně nabírali na síle, až 28. března 1939 dosáhli vysněného cíle. Vstoupili do Madridu a definitivně se chopili moci. Generál Franco dva měsíce nato po triumfální přehlídce symbolicky položil svůj meč na oltář v madridském kostele Santa Bárbara s tím, že jej pozvedne jen v případě ohrožení Španělska. Že se ale v předchozích měsících ona šavle skutečně činila. „Vojenský pokus o převrat se hlavně díky zahraniční intervenci proměnil v krutou občanskou válku. Výjimkou na obou stranách nebylo ani mučení, ukřižovávání protivníků, vraždění žen a dětí,“ shrnul situaci ve Španělsku ve svém obsáhlém díle o fašismu historik Tomáš Pasák.

Tréninkové pole budoucích bojů
Že občanská válka daleko přesáhla hranice země s bourbonským štítem ve znaku, dokazuje silné angažování cizích zemí. Definovat občanskou válku jako souboj mezi fašisty a komunisty, jak se mnohdy uvádí, by bylo příliš jednoduché. Zastoupení na obou stranách bylo daleko pestřejší. Nelze však zpochybnit, že se Španělsko stalo pomyslným tréninkovým polem budoucích bojů. Vždyť se také jedná o první konflikt, v němž proti sobě stojí ideologie nacismu, fašismu a komunismu. A to skrze přímé zapojení Německa, Itálie a Sovětského svazu.

Pomoc ze strany Adolfa Hitlera a Benita Mussoliniho byla předestřena již v úvodu války. Díky německým letounům se mohla povstalecká armáda vůbec na začátku puče přepravit z Maroka na Pyrenejský poloostrov. Z Německa vyslal Hitler Legii Condor a ve Španělsku se po dobu bojů vystřídalo až dvacet tisíc Němců. Kdo vůbec netroškařil, byla Itálie s celkovou stotisícovou účastí. Oba státy se dále zapojily zejména do leteckých bojů. Ostatně angažování letectva se bohužel znatelně podepsalo na již zmíněné Guernice. Mimo muže ve zbrani však kolébky nacismu a fašismu poskytovaly frankistům silnou materiální podporu.

Jinak tomu nebylo ani na druhé straně. „Podobně jako Němci, tak i Sověti prý používali Španělsko jako zkušební střelnici pro své letouny a piloty,“ napsal historik Beevor. V souvislosti s občanskou válkou se často připomíná role Německa a Itálie, o něco méně se však hovoří o silném angažování Sovětského svazu. Je patrné, že pro zúčastněné zahraniční státy se Pyrenejský poloostrov stal lákavou laboratoří pro následující roky. Z Východu ale nemířila armáda, nýbrž vedle materiálu především sovětští poradci, kterých podle historika Emila Voráčka působilo už na konci listopadu 1936 okolo sedmi set. Například hned zkraje války se předním diplomatem v Barceloně stal Vladimir Antonov-Ovsěnko, velitel útoku na Zimní palác při říjnové revoluci.

Zúčastněné země se ale do války nezapojily „z dobré vůle“ nebo z vlastního přesvědčení. Každý ve Španělsku sledoval svůj vlastní zájem. Mussoliniho Itálie počítala se vznikem fašistického a jí zavázaného státu. Vidinou Němců byl zase zisk případného spojence, jenž by pomohl obklíčit Francii. A pro Sověty se jednalo o výhodný obchod. Republikáni odeslali na úschovu do Sovětského svazu sedmdesát procent svých rezerv zlata, které byly na východě uskladněny s vysokou poplatkovou přirážkou. Navíc se Španělé svého zlatého bohatství už nikdy nedočkali zpět.

Levice na pozoru
Zatímco pro diktátorské režimy se stalo Španělsko příležitostí, poněkud alibistický přístup zaujaly Francie s Velkou Británií. Na francouzskou vládu se sice ihned po vypuknutí povstání obrátili republikáni s žádostí o pomoc, sousední stát však s ohledem na spojeneckou Velkou Británii do boje nezasáhl. Navíc zejména britským konzervativcům příliš nevadilo, že by ve Španělsku došlo k pomyslnému uhašení plamene komunismu. Obě země se totiž obávaly, že by svou účastí vtáhly do války hitlerovské Německo. To se však stalo i bez jejich účasti. Namísto zapojení proto Francie s Velkou Británií vyhlásily politiku nevměšování. Západ tak zaujal podobně alibistický postoj jako později v roce 1938 v případě Československa.

Kdo se naopak v této době výrazně zaktivizoval, byla levicová fronta napříč Evropou. Předák francouzských komunistů Maurice Thorez přišel na počátku války s ideou vytvoření vojenských dobrovolnických sdružení na podporu republiky. Nápad se z Francie brzy rozšířil po celé Evropě, až se po dobu války do bojů po boku republikánů zapojilo pětatřicet tisíc dobrovolníků z cizích zemí. Nejpočetnější skupinu tvořili interbrigadisté ze sousední Francie s deseti tisíci dobrovolníky, početné však bylo také zastoupení Poláků, Rakušanů, Italů a Američanů. Celkem se občanské války zúčastnili interbrigadisté z třiapadesáti zemí. Od Zámoří přes Evropu až po Filipíny.

Dobrovolníci na straně republiky věřili, že právě v tento čas se hraje o budoucnost Evropy. S tímto cílem se také interbrigadisté napříč světem vydávali do Paříže, která se na jejich cestě stala první zastávkou. Právě odtud byli následně přepravováni na cvičiště v kastilském Albacete a poté se milice vydaly do boje. Na prvním významném úspěchu se interbrigadisté podíleli již v listopadu 1936 při obraně Madridu. Jejich příběh pokračoval až do samotného konce války, a to i za značného přispění Čechoslováků. Ovšem role Československé republiky ve španělské občanské válce se netýká pouze dobrovolníků v interbrigádách. Je daleko spletitější.

Příští vydání se bude věnovat právě postavení Československa vůči občanské válce ve Španělsku a organizování interbrigád.